Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

To je sice pravda, ale mnozí politici milují moralní pravdy, že prý vždy zvítězí. V dějinách to ale vždy tak nedopadlo. Ono totiž funguje Darwin, a jeho teorie morální pravdu nezná.

Můj názor na české morální pravdy shrnuje článek https://miloslavgrundmann.substack.com/p/politika-...

Minimálně stejně jako nedává smysl nahrazovat strategické uvažování morálními gesty a dobrovolně vytvářet zahraničněpolitické konflikty, které Česká republika nepotřebuje tak jej nedává ani snaha vlísat se do pozadí dalšího panstva, proaktivně plnit jeho instrukce přijímat jeho měnu...

Ano, přesně to říká článek obecně.

Bohužel - ono je nutné si tedy přiznat, že situace v roce 1968 byla podobné té v roce 1938 a opačně.

Že totiž západní demokratické velmoci v roce 1968 nijak nezasáhly na naší podporu při sovětské okupaci,

právě proto že pro ně mělo větší cenu držení (světového) míru se SSSR - i tedy s uznáním jeho vlivu na (socialistické ) státy ve střední Evropě.

Ale podobně k tomu došlo i v roce 1938, když zase pro ně mělo větší cenu udržení klidu a míru - s Německem, které už tehdy zase bylo samo evropskou velmocí, i za tu cenu popření těch smluv s Československem.

Z jejich pohledu to ještě tu politickou rovnováhu Evropy narušovat nemělo - Francii tehdy chránila Maginetova linie - podobná Železné oponě, kterou měl Západ postavenou proti SSSR po 2. světové na hranici Německa.

Takže z toho pohledu si zase Československo tolik trpět nemuselo - nakonec Německo postupně okupovalo i řadu dalších evropských států.

Spíš si ale přiznat, že těch argumentů o zradě Západu, pak využili po válce komunisté pro posílení svého vlivu u nás.

Btw - a dnes je složité mluvit o zárukách NATO, protože ty ještě nebyly reálně otestovány nikdy vůbec,.

Podle mě zde stále trochu uniká specificky český problém. Československo nebylo jen malým státem chyceným mezi velmocemi. České země měly vlastní dlouhodobý česko-německý konflikt, který se ostatního světa týkal jen potud, pokud zasahoval do jeho vlastních zájmů.

Pro Čechy byla německá dominance existenčním problémem. Český stát v historických hranicích obsahoval rozsáhlé německy osídlené pohraničí; stát omezený pouze na české etnické jádro by zase ležel v mimořádně nevýhodné geografické poloze vůči mnohem většímu německému prostoru. Česká politická autonomie proto dlouhodobě závisela na tom, zda existuje mocenská protiváha Německa.

A právě zde podle mě vede zajímavá spojnice mezi roky 1938, 1946, 1948 a nakonec i 1968.

Po Mnichovu a německé okupaci se Sovětský svaz stal jedinou velmocí, jejíž vlastní mocenský zájem jednoznačně směřoval k co největšímu omezení německého vlivu ve střední Evropě. Pro značnou část české společnosti proto komunisté nebyli jen nositeli nějaké sociální ideologie. Byli současně politickou silou spojenou s mocností, která nabízela řešení specifického českého bezpečnostního problému.

Velmi výmluvné je srovnání se Slovenskem. Ve volbách roku 1946 získali komunisté v českých zemích přes 40 procent hlasů, zatímco na Slovensku zvítězila Demokratická strana s více než 62 procenty. Slováci totiž neměli stejný existenční problém s Německem jako Češi. Jejich historické konflikty a bezpečnostní obavy byly jiné, mimo jiné ve vztahu k Maďarsku, a sovětská orientace jim proto nenabízela stejnou specifickou výhodu jako českému prostředí.

Netvrdil bych, že to samo vysvětluje český komunistický úspěch – hrály roli sociální otázky, zkušenost okupace, poválečná radikalizace i řada dalších faktorů. Ale česko-německý problém podle mě vysvětluje důležitou část toho, proč měla sovětská orientace v českých zemích takovou legitimitu, jakou na Slovensku neměla.

Souhlas!

Ztratili jsme důvěru západních spojenců tajným jednáním Beneše se Sověty. Byli jsme dostatečně vyzbrojeni, země chtěla bojovat. Naše zbraně pomohly Hitlerovi. Umíme jen přežívat za každých okolností. Od Finů, Poláků a Ukrajinců, se máme co učit. Svoboda není zadarmo. Nezaslouží si ji ten, kdo nebojuje, neriskuje, neobětuje. Boj je o naději na vítězství. Neboj jistá porážka se zaslouženými následky. Trvají dodnes.

Jasně, úplně těm Ukrajincům ZÁVIDÍM, od těch našich bývalých "osvoboditelů" se rozhodně máme co učit. Pokud tedy ovšem někdo obdivuje tu jejich neuvěřitelnou BLBOST A AROGANCI! U nás jim to bratrsky klaplo, ale samostatně u Rusáků už jim tak pšenka nekvete.

A co vy, pojedete se sám hrdě něco na Ukrajinskou frontu naučit?

No morální pravda je naopak základem funkčních a bezpečných mezinárodních vztahů. Ustupování agresorovi který amorálně cizí území ovládnout touží nikdy nic dobrého nepřinesla. Čehož je 38. tedy Mnichov až bučící ukázkou.

Když ani ne za dva roky díky hospodářskému potenciálu Sudet a českým zbraním Hitler na kolena srazil západ Evropy a málem i Británii. 68.bylo něco jiného, když se o ČSSR porvali dvě tlupy komunistů.

Ovšem podobně to bylo s Ukrajinou, když Západ nenašel morální sílu zabránit Rusku v přepadení Ukrajiny. A dnes to stejně jako Mnichov odnáší. To samé je slabošsky až pomahačně amorální přihlížení Západu expanzi islámu.

A tak by morální pravda naopak základem mezinárodní strategie být měla. Protože ústupky amoralitě jen zlo a válečné hrůzy přináší.

Právě tento způsob uvažování článek kritizuje. Ne proto, že by morálka v mezinárodní politice neměla žádný význam, ale proto, že z vlastní představy morální správnosti děláme univerzální závazek pro ostatní.

Češi si řeknou: náš požadavek je spravedlivý, a proto by jej měli ostatní podporovat. Když jej nepodporují, jsou zbabělí, amorální nebo nás zradili. Jenže okolní svět takto české zájmy nikdy nevnímal. Pro něj byly československé hranice roku 1938 především československým zájmem a československá liberalizace roku 1968 především československým zájmem. Ostatní státy zároveň řešily své vlastní bezpečnostní problémy a rizika.

Pokud budeme jako jediní důsledně uvažovat tak, že morálně oprávněná ambice jiného národa automaticky vytváří naši povinnost ji podporovat, dostáváme se do asymetricky nevýhodného postavení. My budeme nést náklady na polské, ukrajinské, izraelské, kurdské nebo jakékoli jiné národní ambice, zatímco ostatní budou české ambice zcela racionálně poměřovat svými vlastními zájmy.

A výsledkem je potom trvalá česká frustrace z okolního světa: my údajně stále stojíme „na správné straně“, zatímco ostatní nás zrazují, jsou zbabělí nebo nedostatečně morální. Možná však problém není v morálním selhání světa, ale v našem očekávání, že svět přijme českou morální perspektivu za svou.

Morální hodnocení je legitimní. Ale nemůže samo určovat strategii. Český stát se musí nejprve ptát, co je českým zájmem, jakých výsledků chce dosáhnout a jaká rizika je kvůli nim ochoten nést. Teprve potom přichází otázka, které cizí cíle má smysl podporovat.

Jinak se snadno stane, že budeme velmi zásadově bojovat za uskutečnění národních ambicí druhých, zatímco budeme stále rozhořčeně překvapeni, že oni stejnou povinnost vůči nám nikdy necítili.

,,Nejde o přesvědčení, že jsou Češi lepší než ostatní, ale o sklon předpokládat, že protože je určitý cíl existenčně důležitý a morálně samozřejmý pro nás, musí jej podobně vnímat i okolní svět. Pokud jej ostatní nesdílejí, začne se jejich postoj vykládat nikoli jako důsledek jejich vlastních zájmů, ale jako morální selhání."

****************

Býti nepochopen jako držitel morálky a existenčních snah vnímá Čech jako světa morální selhání.

*********************

To je přiléhavý popis myšlení určité části Čechů, kteří vnímají českou historii jako okamžiky zrady a morálního selhání zbytku světa.