V politice existují dvě otázky, které se snadno zaměňují. První zní: Máme na něco právo? Druhá: Dokážeme toho dosáhnout a udržet to? Na první lze odpovídat právními, morálními nebo historickými argumenty. Na druhou pouze analýzou moci, zájmů, nákladů a pravděpodobných reakcí ostatních. Problém začíná ve chvíli, kdy přesvědčení o správnosti vlastního cíle začne nahrazovat úvahu o jeho strategické životaschopnosti.

To je zvlášť důležité u národních ambicí. Změna politického uspořádání ve prospěch jednoho národa často zhoršuje postavení někoho jiného. Větší autonomie jednoho státu může znamenat menší moc druhého, změna hranic může být pro jeden národ naplněním sebeurčení a pro jiný jeho popřením. Z toho neplyne, že všechny zájmy jsou stejně legitimní. Plyne z toho však, že morální oprávněnost našeho cíle sama o sobě neruší zájmy ostatních ani jejich schopnost jednat proti nám.

Právě zde se v českém historickém uvažování objevuje určitý egocentrismus. Nejde o přesvědčení, že jsou Češi lepší než ostatní, ale o sklon předpokládat, že protože je určitý cíl existenčně důležitý a morálně samozřejmý pro nás, musí jej podobně vnímat i okolní svět. Pokud jej ostatní nesdílejí, začne se jejich postoj vykládat nikoli jako důsledek jejich vlastních zájmů, ale jako morální selhání.

Mnichov roku 1938 je téměř učebnicovým příkladem. Vznik Československa byl mimořádně odvážným politickým projektem. Češi získali vlastní stát mimo dosavadní rakousko-německý mocenský rámec. Jenže jeho národnostní a geografická konstrukce obsahovala od počátku vážný problém. Rozsáhlé oblasti českého pohraničí obývalo německy mluvící obyvatelstvo a politické ambice jeho značné části nebyly totožné s českou představou státu v historických hranicích českých zemí. Tento rozpor existoval dávno před Hitlerem, který jej později využil a radikalizoval ve svůj prospěch.

To neznamená, že Československo bylo nelegitimním státem nebo že Hitlerova politika byla oprávněná. Znamená to však, že československý stát potřeboval určité mocenské krytí. Jeho hranice a autonomie nebyly zaručeny samotnou oprávněností českého nároku. Musela existovat dostatečná kombinace vlastní síly a zahraniční podpory, která by toto uspořádání dokázala udržet i v okamžiku vážné mocenské krize.

Právě zde roku 1938 systém narazil na své limity. Pro Československo bylo zachování jeho hranic existenčním zájmem. Pro Británii nikoli. Francouzská situace byla složitější, protože měla vůči Československu spojenecké závazky, nakonec však ani ona nebyla ochotna prosazovat zachování československého uspořádání bez britské podpory. Z československého pohledu tak vznikl oprávněný pocit zrady, zejména vůči Francii. Strategický problém byl však prostší: Československo v rozhodující chvíli nemělo dostatečné mocenské krytí pro zachování svého dosavadního postavení.

O třicet let později se podobná struktura objevila v úplně jiných podmínkách. Reformní proud a značná část československé společnosti chtěly větší politickou svobodu a větší autonomii vůči Moskvě. Z našeho pohledu šlo o legitimní cíl. Pro výsledek však nebylo nejdůležitější, co reformátoři říkali o svých úmyslech, ale jak možné důsledky jejich úspěchu hodnotili ostatní.

Sovětské vedení se nemuselo ptát jen na to, zda Dubček zamýšlí vystoupit z Varšavské smlouvy. Muselo uvažovat, co se stane, pokud Československo ukáže, že jedna země sovětského bloku může liberalizovat svůj režim, omezovat sovětskou kontrolu a zvětšovat vlastní autonomii. Takový precedent mohl mít důsledky pro Polsko, Maďarsko, NDR a nakonec pro celý sovětský mocenský systém ve střední Evropě.

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi úmyslem a důsledkem. My jsme mohli říkat: nechceme nikoho ohrozit, chceme pouze více svobody. Sovětský stratég se však mohl ptát: co bude následovat, pokud tento proces uspěje? To samozřejmě není ospravedlnění invaze. Je to vysvětlení, proč morální legitimita československého požadavku neposkytovala žádnou ochranu před sovětskou reakcí.

Podobně Západ mohl s československými reformami sympatizovat a invazi odsuzovat, aniž by byl ochoten riskovat kvůli jejich záchraně přímou vojenskou konfrontaci se Sovětským svazem. Československá svoboda měla pro Washington jinou strategickou váhu než pro Prahu. Překvapivé by bylo spíše očekávat opak.

Právě proto není příliš užitečné chápat Mnichov a srpen 1968 především jako dvě česká národní traumata. Trauma obrací pozornost k utrpěné křivdě a vytváří potřebu morálního potvrzení: my jsme měli pravdu, oni se zachovali špatně. Takový příběh je emocionálně pochopitelný, ale strategicky málo užitečný. Z Mnichova bychom se měli učit především, za jakých podmínek je spojenec skutečně ochoten bojovat. Z roku 1968 zase to, že i morálně oprávněná změna může vyvolat tvrdou reakci mocnosti, která její možné důsledky považuje za zásadní ohrožení svého postavení.

Bylo by však stejně chybné z těchto dvou porážek usoudit, že české národní ambice byly pošetilé. Při pohledu z dlouhé historické perspektivy byly naopak překvapivě úspěšné. Opakovaně se prosazovala česká ambice vlastní státnosti a co největší politické autonomie vůči dominantním mocnostem okolního prostoru. Československo bylo roku 1938 rozbito, ale německá dominance nakonec skončila a existence samostatného českého státu dnes není předmětem žádného vážného evropského sporu. Pražské jaro bylo roku 1968 poraženo, ale o dvě desetiletí později se rozpadl samotný sovětský blok a politická autonomie, která byla tehdy nedosažitelná, se stala skutečností.

Mnichov a srpen 1968 proto nemusíme chápat ani jako důkaz české naivity. Byly to těžké porážky na cestě k dlouhodobě mimořádně ambicióznímu a nakonec úspěšnému cíli české státnosti a politické autonomie. Naši předkové opakovaně usilovali o více, než jim momentální rozložení sil dovolovalo bezpečně uskutečnit. V krátkém období za to někdy tvrdě zaplatili. V dlouhém období však dosáhli téměř všeho podstatného, oč usilovali.

Poučením proto není rezignace na ambice. Bez velkých ambicí by samostatný český stát možná vůbec nevznikl. Poučení je jiné: dlouhodobě žádoucí a nakonec dokonce úspěšný cíl nemusí být strategicky prosaditelný právě teď. Politik musí rozlišovat mezi hodnotou cíle a okamžikem, kdy má smysl jej prosazovat.

Stejně tak bychom se měli zbavit představy, že pokud ostatní nejsou ochotni nést rizika spolu s námi, morálně selhávají. Neochota jiného státu podporovat českou národní ambici může mít prosté vysvětlení: není to jeho národní ambice. Francouz, Brit nebo Američan není automaticky méně morální proto, že český zájem nestojí ve středu jeho zahraniční politiky, stejně jako český politik nemá povinnost považovat každý francouzský, britský nebo americký geopolitický cíl za český.

Právě toto je možná nejdůležitější poučení z Mnichova a roku 1968. Svět se netočí kolem českých představ o tom, co je správné. Naše cíle mohou být legitimní, odvážné a v dlouhém horizontu úspěšné. Ostatní je však budou posuzovat podle vlastních zájmů, vlastních rizik a vlastní představy budoucnosti.

Česká republika má dnes v tomto směru mimořádnou výhodu. Nemá významné územní nároky, nepotřebuje vytvářet vlastní sféru vlivu a současné evropské uspořádání jí v zásadě vyhovuje. Nemáme žádnou velkou národní ambici, jejíž uskutečnění by vyžadovalo zásadní změnu okolního světa. To není nedostatek, ale výhoda. O to méně dává smysl nahrazovat strategické uvažování morálními gesty a dobrovolně vytvářet zahraničněpolitické konflikty, které Česká republika nepotřebuje.

Morální a právní otázka, kdo má pravdu, je důležitá. Strategie u ní ale nemůže skončit. Musí pokračovat otázkou, co se stane, když podle své pravdy začneme jednat, kdo nám bude bránit, kdo nás skutečně podpoří a jaká rizika jsme připraveni přijmout.

Mnichov a srpen 1968 proto nemusí být především našimi národními traumaty. Mohou být mnohem užitečnější připomínkou toho, jak český egocentrismus naráží na skutečný svět. Naše ambice mohou být oprávněné a m