DĚJINY: Historie není exaktní věda
Historie není exaktní vědou, proto v ní logicky může docházet k různým závěrům. To platí obecně i v českých dějinách, například pro husitství či dobu pobělohorskou. Přepisování dějin pak znamená popírání jasné pravdy.
Říká se, co právník, to jiný právní názor, a podobně to platí i pro historiky, co historik, to jiný výklad dějin. Je však legitimní docházet k různým historickým závěrům.
Takže pro někoho byl příchod Rudé armády do Československa osvobozením, Sověti nás zbavili německých nacistů. V pořádku, na takový názor mají jeho stoupenci právo. Druzí to ovšem vidí jinak. Podle nich nemůžeme mluvit o osvobození, jestliže u nás Sověti vraždili, znásilňovali, rabovali a unášeli čs. občany do gulagů. Takto se přece nechovají osvoboditelé, ale dobyvatelé. Viz svědectví ministra financí v čs. londýnské vládě Ladislava Feierabenda v knize Politické vzpomínky, díl III. „Rusové si nic nepřivezli sebou a žijí ze země. Vybíjejí dobytek, hlavně dojnice, a hromadně porážejí prasata. Kdyby to tak šlo delší dobu, nebude ani maso, ani mléko, ani hnůj... Vážně tak ohrožují výživu českého národa.“ A tak někteří historici jsou toho názoru, že příchod rudoarmějců znamenal novou okupaci, pravda, mírnější, než byla ta předchozí německá. Nicméně i toto mínění má právo, aby se mohlo bez překážek hlásat.
Když se posuneme dále do české historie, tak pro někoho jsou husité bandou vrahů, lupičů a žhářů, někteří je dokonce pokládají za předchůdce náboženských fanatiků islámského státu, pro jiné zase hrdinní bojovníci za pravdu boží. Nebo doba pobělohorská, pro některé doba rozkvětu, pro jiné zase éra útisku. Nutno však dodat, že v 17. a 18. století byli v protestantských zemích jako Sasko, Švédsko a dalších pro změnu velmi drsně pronásledování katolíci. Hladomory byly v té době běžné i v nekatolických zemích a čarodějnice upalovali jak katolíci, tak protestanti. Víra v čarodějnice se bohužel v té době stala značně rozšířenou pověrou bez ohledu na náboženské vyznání. Každý takový názor na dějiny je však oprávněný.
Další z překvapivých zjištění může být fakt, že mnoho historiků v současné době považuje Zikmunda Lucemburského, skutečného následovníka svého otce císaře Karla IV, za daleko schopnějšího panovníka a politika než byl jeho starší bratr, násilník, notorický alkoholik a slabý vládce Václav IV.
Doba německé nacistické okupace byla pro české země hrozná, jenomže ani ta nebyla černobílá. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich po svém příjezdu do Prahy na podzim 1941 sice zahájil brutální perzekuci českých odbojářů, na druhé straně ale zvýšil potravinové příděly těžce pracujícím. Čeští dělníci dokonce od roku 1942 jezdili na rekreace do Luhačovic a jinam. Inu, taktika cukru a biče. Jistý známý český publicista také vzpomíná, jak jeho rodina měla statek v Dluhonicích u Přerova, které jim nacisté ponechali, kdežto komunisté ukradli. „Kdyby jenom ukradli, také nám ho zničili,“ posteskl si onen publicista. A takových jako on byly určitě tisíce. Je jasné, že tohle němečtí okupanti nedělali z lásky k Čechům, ale čistě z pragmatických důvodů. Aby dělníci a sedláci pracovali naplno pro Třetí říši a nedělali problémy.
Existuje více sporů o smysl českých dějin, z nichž nejznámější je Masaryk versus Pekař. Zatímco budoucí prezident jej viděl v náboženství a reformaci, vynikající český historik pro změnu v myšlence národní. Oba univerzitní profesoři předložili pro svoje mínění řadu argumentů. V novější době se konal podobný střet o smysl české historie na půdě Charty 77, která byla ostrůvkem svobody uvnitř komunistického totalitního Československa. Jedná její část vydala dokument Právo na dějiny, v takovém řekneme katolickém duchu, druhá oponovala textem k Právu na dějiny. To všechno je v OK, protože ke svobodné společnosti patří i svobodná diskuse o dějinách.
Takové debaty utnuli nacisté a komunisté, kteří prosazovali jednotný správný názor na dějiny a kdo jej nerespektoval, mohl skončit i za mřížemi. Našli se však i odvážlivci, kteří se jim vzepřeli. Můj táta vzpomínal na učitele dějepisu na základní škole v Miroslavi na Znojemsku, který před jejich třídou praštil o katedru s komunistickou učebnicí se slovy „já to znám jinak,“ a vyprávěl žákům odlišná historická pojetí. Na začátku padesátých let to byla odvaha. Je proto směšné, když komunisté viní druhé z přepisování dějin, když sami v tom byli mistři.
Jiný historický názor není přepisováním, přepisováním je popírání prokazatelných doložených fakt ve stylu, v Osvětimi nebyl nacistický vyhlazovací lágr, sovětské gulagy neexistovaly. Typickou ukázkou falšovaní historie bylo veřejné vystoupení komunisty Josefa Skály, který se svými dvěma kumpány popíral sovětskou vinu na vraždě polských válečných zajatců v Katyni. Byl za to odsouzen, což je sice diskutabilní, ovšem soudce to ve svém zdůvodnění vyjádřil precizně. „Obžalovaným nešlo o diskusi nad historickou událostí, ale o zpochybnění prokázané sovětské viny na masakru v Katyni.“ Naprosto přesné.
Proto, když někdo v současné době kritizuje skutečnost, že příchod Rudé armády do Československa v roce 1945 se hodnotí též jako dobytí, jedná se většinou o stoupence neblahých rudých totalitních pořádků, kteří by nejradši zakázali svobodnou diskusi nejen o dějinách. Takoví se sice ohánějí svobodou projevu, ale jejich svoboda ve skutečnosti znamená tyranii a otroctví.
Zdroje:
Masaryk kontra Pekař | Reflex.cz
_UserFiles_file_02_Metodika_07_CSR_1945-1948_Protizakone_aktivity_RA (2).pdf
Osvobození nebo spíše okupace Rudou armádou? - Blogosféra
Politické vzpomínky III, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1996
