Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Chválím. I proto je smíření politický i psychologický nesmysl. Jediná rozumná možnost je tolerance, když vypustíme nenávist a vzàjemné ignorování se.

Děkuji. Jen bych doplnil, že článek se úmyslně otázkou „smíření“ téměř nezabýval. Nešlo mi o morální výzvu ani o psychologický apel, ale o historický popis.

Hlavním cílem bylo ukázat, proč v českém prostředí po roce 1945 tak snadno zvítězil komunismus a proč srpen 1968 nebyl izolovanou událostí, ale zapadal do delšího vzorce českých dějin. Česká politika se opakovaně pohybovala mezi německým tlakem ze západu a ruskou či sovětskou „ochranou“ z východu. A právě strach z Německa byl jedním z důvodů, proč značná část společnosti přijala vazbu na Moskvu jako menší riziko.

Proto je debata o smíření s Německem vlastně jen část problému. Dnes se totiž potřebujeme vyrovnat nejen s německou minulostí, ale možná ještě naléhavěji s ruskou. Ne ve smyslu nenávisti k Rusům, ale ve smyslu přesného pochopení, proč jsme v rozhodujících okamžicích opakovaně hledali bezpečnost právě tam, odkud nakonec přišlo omezení svobody.

Bez tohoto pochopení je každé „smíření“ prázdné slovo. Rozumnější je mluvit o historické střízlivosti: nevytvářet staré nepřátele, ale ani si nenalhávat, proč se česká politika v minulosti rozhodovala tak, jak se rozhodovala. Teprve potom může vzniknout tolerance, nikoli jako sentimentální gesto, ale jako výsledek porozumění vlastním dějinám.

"Moderní české dějiny nejsou jen střídáním demokracie, nacismu a komunismu. Jsou také dějinami státu, který se opakovaně musel vymezovat proti německému národnímu tlaku. Od roku 1848 přes vznik Československa, první konflikty s německým obyvatelstvem v roce 1918, Mnichov, Protektorát, poválečný odsun, volební vítězství komunistů, únor 1948 až po sovětskou invazi v roce 1968 se v různých podobách vracela tatáž otázka: kdo zaručí, že se český stát nestane znovu obětí německé převahy?"

kdo ?

Rusáci ani sověti ne, s těmi už jsou živější špatné zkušenosti, než s Němci.

Dobrý článek.

Co se týká tzv. usmíření: Rány se víceméně zahojily, zbytek dokončí čas. Nevím, co pro to může udělat sraz Němců v Brně.

Scházet se v krojích, Lederhose a Holzschuhe mohou v Německu, tady to bude, ať chtějí nebo ne, vypadat jako provokace.

Sraz Sudetských Němců v Brně pro ty staré "rány víceméně zhojené" může udělat těžko něco jiného, než je znovu zjitřit. Jako provokace to vypadá, protože to provokace je.

Vztahy s Němci jsou v posledních dekádách dobré. Není myslím zrovna moudré, snažit se je začít "napravovat".

,,Pangermanismus zde sehrál důležitou roli, protože posiloval odpor vůči takové přeměně státu, v níž by Češi získali skutečnou politickou rovnoprávnost."

(Nesprávná a ahistorická je také představa, že byla Bílá hora ,,bojem Čechů s Němci" a porážka na Bílé hoře otevřela cestu germanizaci. Pojmy ,,čeští stavové" respektive ,,česká šlechta" je nutno chápat v teritoriálním (zemském) smyslu, nikoliv ve smyslu jazykově-etnickém. Staroměstská exekuce a mýtus Bílé hory Jan Rychlík deník Právo 1.7.2021)

Otázka: V čem neměli Češi skutečnou politickou rovnoprávnost?

Třetina českých pánů popravených po Bílé hoře mluvila německy.

Chtěl bych, kromě souhlasu, dodat že ve velice podobné situaci národní renezance menších národů jsme v Evropě nebyli sami. Finové, Irové, pobaltské národy, národy na Balkáně, Poláci, Ukrajinci. Nikde se to nepodařilo smírným způsobem.

Souhlasím, ale právě zkušenost Jugoslávie a Ukrajiny ukazuje, jak nebezpečné je, když se národní otázka začne chápat výhradně jako boj dobra a zla. Tím se ztrácí schopnost pochopit mechanismus, který k válce vede.

V bývalé Jugoslávii se stala podobná chyba: místo vytvoření stabilního politického rámce pro soužití různých národních identit se staré resentimenty, historické křivdy a mocenské ambice nechaly přerůst do konfliktu. Rozpad Jugoslávie nebyl jen spontánní výbuch „věčné nenávisti“, ale kombinace strukturální krize, nacionalistické mobilizace a selhání politických elit.

Podobně bychom se měli dívat i na Ukrajinu střízlivěji. Ne jako na prostý zápas andělů a démonů, ale jako na důsledek dlouhého politického selhání Ukrajiny, Evropy, Ruska i celého poválečného bezpečnostního uspořádání. Rusko nese odpovědnost za invazi. To ale neznamená, že evropská politika předtím fungovala dobře. Spor o rozšiřování NATO, bezpečnostní architekturu Evropy a postavení Ruska byl reálný a dlouhodobý, i když se dnes často vytlačuje moralistickou řečí.

Můj postoj je v tomto konzistentní už třicet let: politika vojenského odstrašování je nebezpečná, protože často sama vytváří podmínky, v nichž se válka stane pravděpodobnější. Když se celé uspořádání postaví na tom, že jedna strana musí být trvale zadržována, izolována a bezpečnostně zatlačována, pak se dříve nebo později zvýší riziko, že tuto situaci začne řešit silou. To není omluva. Je to popis špatně nastaveného systému.

Evropa měla po roce 1991 zásadní úkol: integrovat Rusko do stabilního politického rámce tak, aby nemělo důvod ani prostor chovat se jako revizionistická velmoc. To se nepodařilo. A možná se o to ani vážně nechtělo pokusit. Výsledkem je, že dnes znovu stojíme před válkou na východě Evropy a tváříme se, že k ní vedla pouze zlá vůle jedné strany. Jenže dějiny takto jednoduše nefungují.

S takovým historickým výkladem se dá jistě souhlasit. Je totiž nutné si mimo jiné přiznat, že kromě označení "sudetští Němci" se už v tom 19.století běžně používal pojem "rakouští Němci" - kdy právě podstatná část rakouských, národních sil už tehdy inklinovala k onomu vše-německému řešení. Až tedy a dokonce k březnu 1938, když se jejich "sen splnil" a skutečně se německou říší spojili..

Ovšem, pokud jde o ten popis událostí po roce 1948 a sovětského vlivu, to je totiž složitější. Protože - nezapomeňme, že SSSR okupoval i východní část Německa, a i tam budoval vzorný komunistický stát, NDR. Tudíž, vlastně ten sovětský a komunistický vytvářený narativ neobsahoval čistě historický vztah k nacistickému Německu, a ochraně před ním.

Ale vůči nově vzniklému "revanšistickému, imperialistickému západnímu Německu, SRN, jakožto součásti západních struktur a NATO.

Ano, to je dobré upřesnění, ale právě ono podle mě ukazuje slabinu sovětského výkladu. NDR nebyla stabilní německý státní útvar vzniklý z vlastní politické vůle německé společnosti. Byla to sovětská okupační zóna přeměněná ve stát. Její existence byla od počátku odvozena od rozdělení Evropy po válce a od sovětské vojenské moci.

Proto bych byl opatrný s představou, že NDR mohla být vnímána jako skutečný spojenec Československa v hlubším historickém smyslu. Formálně samozřejmě spojencem byla. Byla členem východního bloku, později Varšavské smlouvy, měla socialistickou rétoriku a sdílela oficiální nepřátelství vůči SRN. Ale skutečnému česko-východoněmeckému spojenectví snad nevěřil téměř nikdo. Bylo to spojenectví z donucení, nikoli z důvěry.

Sovětský narativ proto pracoval dvojím způsobem. Na jedné straně tvrdil, že Moskva chrání Československo před návratem německého militarismu a revanšismu, soustředěného do SRN. Na druhé straně ale musel předstírat, že druhá část Německa, tedy NDR, je najednou spolehlivý socialistický přítel. To bylo historicky i psychologicky málo přesvědčivé.

Z českého pohledu totiž problém nebyl jen v západoněmeckém revanšismu. Problém byl v dlouhé zkušenosti s německým národním tlakem jako takovým. Rozdělení Německa tento problém dočasně politicky překrylo, ale neodstranilo ho. NDR nebyla důkazem, že se německá otázka vyřešila. Byla spíše důkazem, že ji Sovětský svaz dočasně zmrazil.

Proto sovětská ochrana před Německem měla v české společnosti určitou psychologickou účinnost, ale zároveň byla vnitřně rozporná. Měla nás chránit před jedním Německem pomocí systému, jehož součástí bylo jiné, sovětsky kontrolované Německo. To nebylo skutečné historické smíření ani stabilní bezpečnostní řešení. Byla to pouze mocenská konstrukce studené války.

Trochu se v článku zapomíná na to, že Němci v pohraničí byli za 1. republiky dosti utlačováni a v době krize na tom byli hůř než Češi. Necelých 20 let také nestačilo na to, aby se příkopy mezi Čechy a Němci úplně zasypaly. A zblbnout většinu není tak těžké - viz volby po r. 1946, jejichž reparát v r. 1948 už komunisté nepovolili. Odsun byl umožněn jen tím, že nás "osvobodila" RA - pokud by to byla ta US. A., asi by k vyhnání nedošlo (co by bylo dál, o tom se můžeme jen přít v rámci alternativní historie).

Oblíbená teze pí Rybnické.

Je otázka, na čí straně byla větší neochota ke spolupráci a chuť využívání historických reminiscencí k aktuální politice.

Navíc, rozšťourávání menšin je velmi oblíbená taktika velkých sousedů.

to se neda cist !!

To je jako kdyz pejsek a kocicka pekli dort !!

Velmi pěkný a fundovaný článek.