Od roku 1848 do roku 1968 se česká politika znovu a znovu vracela k otázce, zda může český stát bezpečně existovat vedle německého národního tlaku.

Moderní české dějiny nelze pochopit jen jako příběh zápasu o demokracii, sociální spravedlnost, národní sebeurčení nebo vztah k Rusku. Pod těmito viditelnými vrstvami leží hlubší konflikt, který se v různých podobách vracel více než sto let: konflikt mezi českou snahou o vlastní politickou existenci a německým nacionalismem. Od roku 1848 až do druhé poloviny dvacátého století se tento spor znovu objevoval v otázce, zda české země budou samostatným politickým celkem, nebo zda budou pouze okrajovou součástí širšího německého prostoru.

Pangermanismus zde není třeba chápat pouze jako název jednoho konkrétního organizovaného hnutí. Podstatnější je širší politická logika, jejíž byl pangermanismus nejostřejším výrazem: představa, že německá národní příslušnost stojí výše než loajalita k českému, rakouskému nebo československému státnímu rámci. V této podobě nešlo jen o kulturní sympatii k němectví, ale o politickou sílu, která zpochybňovala existenci mnohonárodního státu tam, kde odporoval německému národnímu principu.

Rok 1848 byl v tomto smyslu rozhodující. Češi tehdy vstoupili do moderní národní politiky jako národ, který žádal uznání historických zemí Koruny české a jejich politické svébytnosti. Proti tomu však stál německý národní program, jehož významná část spojovala budoucnost střední Evropy s představou širšího německého politického prostoru. Do tohoto prostoru měly být podle německých liberálních a nacionalistických představ zahrnuty i země s početným německým obyvatelstvem, tedy také české země. Nešlo proto jen o jazykový spor. Šlo o otázku, komu tento stát patří, jak má být uspořádán a zda v něm Češi a Němci mohou být rovnoprávnými politickými národy.

Právě zde se ukázala slabina habsburské monarchie. Rakousko-Uhersko mohlo přežít pouze jako kompromis mezi národy. Potřebovalo takové uspořádání, které by dokázalo spojit historická práva zemí, dynastickou kontinuitu a moderní národní politiku. Pangermanismus a jemu příbuzné formy německého národního centralismu však tento kompromis oslabovaly. Tyto proudy u části německého obyvatelstva neposilovaly loajalitu ke společnému mnohonárodnímu státu, ale představu německé převahy nebo orientaci na širší německý národní celek.

Rozpad Rakouska-Uherska samozřejmě nebyl způsoben jen pangermanismem. Bezprostředními příčinami byly válka, hospodářské vyčerpání, porážka centrálních mocností a změna mezinárodní situace. Významnou roli hrála také neochota uherských elit přijmout skutečnou federalizaci monarchie a rostoucí politická emancipace neněmeckých národů. Hlubší problém však spočíval v tom, že monarchie nedokázala vytvořit spravedlivý politický rámec pro své národy. Pangermanismus zde sehrál důležitou roli, protože posiloval odpor vůči takové přeměně státu, v níž by Češi získali skutečnou politickou rovnoprávnost. Česká politická reprezentace nemohla trvale přijmout stát, v němž by Češi byli podřízeni německé politické převaze, a německý nacionalismus zase nebyl ochoten přijmout plnou českou rovnoprávnost.

Vznik Československa tento problém neodstranil, pouze jej přenesl do nového státu. Československo vzniklo jako stát Čechů a Slováků, ale zahrnovalo také početnou německou menšinu. V ideálním případě se tato menšina mohla stát loajální součástí republiky. Takový vývoj nebyl zcela nemožný. Existovali němečtí sociální demokraté, katolíci, agrárníci i další skupiny, které byly ochotny s československým státem spolupracovat. Ve dvacátých letech se dokonce zdálo, že určitá forma česko-německého politického soužití může být možná. Rozhodující otázka loajality však zůstala nevyřešena.

U sudetských Němců totiž nikdy zcela nezmizelo přesvědčení, že jejich přirozeným politickým domovem není Československo, ale širší německý národní celek. To nebyl vývoj, který by začal až Hitlerem. Už při vzniku republiky v roce 1918 část německého obyvatelstva českých zemí nový stát odmítla a pokusila se připojit německy osídlená území k německorakouskému prostoru. Vznikaly německé provincie jako Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau nebo Deutschsüdmähren. Československý stát nad těmito územími musel prosadit svoji moc. Při tomto prosazování státní moci došlo i k ozbrojeným střetům a obětem. To je důležité, protože to ukazuje, že problém sudetoněmecké loajality nebyl dodatečným produktem nacismu, ale existoval už od samého vzniku Československa.

Ve dvacátých letech se situace částečně uklidnila. Část německé politické reprezentace přijala aktivistickou politiku a vstoupila do spolupráce s československým státem. Tuto skutečnost je třeba připomenout, protože bez ní by obraz první republiky byl příliš jednoduchý. Sudetští Němci nebyli jednotným blokem a jejich politika nebyla od počátku totožná s pozdějším henleinovským radikalismem. Přesto však platí, že značná část německého obyvatelstva se s Československem smířila spíše jako s mocenskou realitou než jako s vlastním státem. Jakmile přišla hospodářská krize, vzestup nacistického Německa a radikalizace německé politiky, starší problém loajality se znovu otevřel v mnohem nebezpečnější podobě.

Ve třicátých letech se tento vývoj završil. Sudetoněmecká politika se stále více spojovala s nacistickým Německem a Henleinovo hnutí se stalo nástrojem rozkladu Československa zevnitř. Hitler nemusel sudetoněmeckou otázku vytvořit uměle. Využil ji, zesílil ji a proměnil v prostředek k likvidaci československého státu. Mnichovská dohoda proto nebyla jen zradou západních spojenců. Byla také výsledkem dlouhého rozpadu důvěry, bez níž nebylo česko-německé soužití v jednom státě politicky udržitelné.

Rozhodující část sudetoněmecké politické reprezentace a velká většina sudetoněmeckých voličů v této době podpořily politický směr, který vedl k rozbití Československa. To neznamená, že každý sudetský Němec byl nacista nebo že lze individuální vinu nahradit kolektivním odsudkem. Politicky však platí, že sudetoněmecké hnutí sehrálo při destrukci Československa zásadní roli. Bez jeho masové podpory by Hitlerovo tažení proti republice nemělo tak silnou vnitřní oporu. Sudetští Němci se stali jedním z rozhodujících činitelů Mnichova a Mnichov otevřel cestu k Protektorátu Čechy a Morava.

Protektorát byl vrcholem česko-německého konfliktu v moderních českých dějinách. Český národ byl zbaven státní existence a redukován na podřízené obyvatelstvo v prostoru ovládaném německou říší. Nešlo už o spor o menšinová práva, autonomii nebo jazykové postavení. Šlo o samotnou existenci českého národa jako politického subjektu. Tato zkušenost nemohla po válce zmizet. Zanechala v české společnosti hluboké přesvědčení, že německá otázka není pouze otázkou soužití dvou národů, ale otázkou samotné bezpečnosti českého státu.

Po roce 1945 proto česká společnost nehledala jen obnovu demokracie. Hledala především bezpečnost. Odsun Němců, konfiskace německého majetku a nové osídlení pohraničí nebyly v tehdejším českém vnímání jen správními nebo majetkovými opatřeními. Byly široce chápány jako definitivní uzavření problému, který v českém historickém vědomí vedl od roku 1848 přes rok 1918, Mnichov a okupaci až k Protektorátu. Česká společnost chtěla mít jistotu, že se sudetoněmecká otázka už nikdy nevrátí jako nástroj nátlaku proti českému státu.

Právě zde se otevřel prostor pro komunisty. V roce 1946 zvítězili ve volbách nejen jako sociální a revoluční síla, ale také jako strana, která se dokázala prezentovat jako nejtvrdší garant poválečného uspořádání. Pro velkou část českých voličů nebyla rozhodující pouze otázka znárodnění, sociálních reforem nebo odporu ke starým elitám. Důležitá byla také obava, aby se nevrátili sudetští Němci, aby nebyl zpochybněn odsun a aby se neopakoval Mnichov. Komunisté dokázali tuto obavu politicky využít lépe než ostatní strany.

Únor 1948 je třeba chápat i v této souvislosti. Komunistický převrat nebyl umožněn jen stranickou organizací, bezpečnostním aparátem a sovětskou podporou. Byl usnadněn také tím, že část české společnosti považovala komunisty za záruku národní bezpečnosti. Sovětský svaz byl vnímán jako mocnost, která porazila Hitlera a která bude bránit poválečné hranice a výsledky odsunu. Západ měl naproti tomu v české paměti stigma Mnichova. Komunisté proto mohli svůj mocenský nástup opřít nejen o sociální sliby, ale také o strach z návratu německé otázky.

Tím vznikla nepsaná poválečná rovnice. Československo se stalo součástí sovětského bloku a tato příslušnost byla v českém prostředí do určité míry legitimizována představou, že Moskva je garantem ochrany před německým revizionismem a sudetoněmeckými nároky. Formálně samozřejmě neexistovala žádná smlouva, podle níž by Československo přijalo komunistický režim výměnou za sovětskou ochranu před sudetskými Němci. Politická realita však často funguje jinak než formální dokumenty. V československém případě existoval zřetelný průsečík zájmů: Sovětský svaz chtěl strategickou kontrolu nad střední Evropou a československý stát hledal mocenskou garanci poválečného uspořádání.

Tento vztah vysvětluje i zvláštní postavení Československa v sovětském bloku. Nebylo to jen další satelitní území. Byla to země s vyspělou průmyslovou tradicí, silnou demokratickou minulostí a zároveň s mimořádně hlubokým traumatem z německé otázky. Právě tato kombinace způsobila, že sovětská moc zde mohla po určitou dobu vystupovat nejen jako vnější hegemon, ale také jako údajný garant bezpečnosti. Strach z Německa a ze sudetoněmeckých nároků pomáhal udržovat systém, který by jinak měl mnohem slabší legitimitu.

Pražské jaro v roce 1968 začalo tento systém rozkládat zevnitř. Bezprostřední příčinou sovětské invaze nebyla německá otázka, ale ohrožení sovětské kontroly nad Československem a nad celým východním blokem. Nebyla to jen reforma komunistické strany. Byl to pohyb, který mohl vést k postupnému rozpadu komunistického monopolu v Československu. Jakmile se otevřela veřejná debata, oslabovala cenzura a společnost začala znovu samostatně politicky myslet, komunistický režim se dostal do existenčního ohrožení. Nešlo jen o úpravu systému. Šlo o možnost, že jedna z nejdůležitějších zemí sovětského bloku ukáže, že komunistický systém lze opustit vnitřní liberalizací.

Z pohledu Moskvy bylo toto riziko nepřijatelné. Pokud by reformní proces uspěl v Československu, mohl vyvolat kaskádový rozpad celého sovětského bloku. Československo bylo příliš významné, příliš vyspělé a příliš symbolické na to, aby jeho vývoj zůstal izolovanou výjimkou. Sovětská invaze proto nebyla jen reakcí na jednotlivé reformy Pražského jara. Byla obranou celého impéria před možností, že se začne rozpadat z místa, kde se sovětská nadvláda po roce 1945 mohla částečně opírat i o český strach z návratu německé otázky.

V roce 1968 se tak ukázala tragická povaha poválečného československého uspořádání. To, co bylo po roce 1945 mnoha lidmi vnímáno jako bezpečnostní ochrana před návratem sudetoněmeckých nároků, se proměnilo v mechanismus omezené suverenity. Sovětská ochrana nebyla zdarma. Její cenou byla politická podřízenost. Když se Československo pokusilo tuto podřízenost zmírnit, sovětský blok odpověděl vojenskou silou.

Pangermanismus jako přímá politická síla byl po roce 1945 poražen. Jeho následky však v české politice působily dál. Strach ze sudetoněmeckých nároků posílil komunisty v roce 1946, usnadnil jejich mocenský nástup v roce 1948 a vytvořil část legitimizačního rámce, v němž bylo Československo připoutáno k sovětskému bloku. Německá otázka tak přežila vojenskou porážku Německa jako hluboká bezpečnostní struktura českého politického myšlení.

Závěr je nepříjemný, ale důležitý. Moderní české dějiny nejsou jen střídáním demokracie, nacismu a komunismu. Jsou také dějinami státu, který se opakovaně musel vymezovat proti německému národnímu tlaku. Od roku 1848 přes vznik Československa, první konflikty s německým obyvatelstvem v roce 1918, Mnichov, Protektorát, poválečný odsun, volební vítězství komunistů, únor 1948 až po sovětskou invazi v roce 1968 se v různých podobách vracela tatáž otázka: kdo zaručí, že se český stát nestane znovu obětí německé převahy?

Komunisté tuto otázku zneužili. Sovětský svaz ji zneužil také. Ale zneužít bylo možné jen něco, co mělo skutečný historický základ. Pangermanismus nebyl českou propagandistickou představou. Byl nejostřejší podobou německého národního tlaku, který reálně a hluboce ovlivnil moderní české dějiny. A právě proto nelze český vztah k Německu, k Rusku ani k vlastní státnosti pochopit bez porozumění dlouhému stínu, který pangermanismus vrhl na českou politickou zkušenost.