Stále se debatuje o (ne)šťastném manželství pro všechny. Už jsem to zde na Psu trochu zmínil před léty. Dneska mírně jiný pohled.

Fascinuje mě, že veřejná debata je stále většinou spojena s tím, že vztah k tomuto a příbuzným pojmům je měřítkem uvědomělosti a lidskosti. Ten, kdo souhlasí, je na mediálním výsluní a politik s takovým názorem by mohl snad dělat i ředitele zeměkoule a ten, kdo nesouhlasí, ten je za tmáře či za bezcitu a nově i za viníka ekonomické stagnace 66 firem!

Myslím si ale, že odpůrcům nebo nesympatizantům nevadí, když nějací lidé spolu žijí a klape jim to, ale příčí se jim ta metrika – až glorifikace a to, že se porušuje řád věcí a pojmů a významů slov – základních pro lidské žití – kdy něco je přirozeně něčím, za splnění zažitých a časem ověřených podmínek a vlastností, aniž by bylo třeba nějakých zákonů. Jde tu v podstatě o lhaní, nic obdivuhodného a úctyhodného na tom není. Při starém lhaní nesouhlasí použité slovo s realitou, nově nesouhlasí realita s použitým slovem – výsledek je stejný! Dva i více všelijakých lidí spolu odjakživa mohou žít hezky i nehezky, ale aby se kvůli toho měnil význam slov? Slova jsou v tom přece nevinně.

U fyzikálních a chemických jevů jsme s tím smíření. Tak například v chemii:

Když smíchám příhodnou látku A s látkou B tak nastane výbuch – látky mají své vlastnosti a výbuch má své projevy.

Když míchám cokoli a nevybuchne to, tak se slovem výbuch to ani nehne, nazvu to jinak – vznikne směs, smrad, teplo, světlo, patláma patláma … Mohou to být užitečné a pěkné jevy, ale výbuch to není a nikomu to nevadí (snad jen aktivistům Hnutí za právo na výbuch pro každou chemikálií).

Na zemi (kde mimo mnoha jiných zázraků existuje i zázrak lidské řeči ) to prostě tak je, že o pojmenování výsledku rozhoduje splnění podmínek a jen lidé to chtějí vylepšovat a o výsledku rozhodovat hlasováním a zákony, protože se jim líbí pěkné pojmenování bez ohledu na splněné podmínky, protože tak to je prý spravedlivé a nediskriminující .

Ale jak k tomu přijdou ti, kdo poctivě plnili původní podmínky – vůči nim to přece není fér.

Nežádá si nová lepší doba – nová, lepší slova?

V té souvislosti mi přišla na mysl písnička, která to bere z gruntu:

„…když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady.“

V době natáčení pohádky Císařův pekař byl pokrok ještě v plenkách, takže tu šlo „pouze“

o rozdělování a radostné užívání hmotných statků a dovedností.

Nabízí se ale otázka, proč jen bohatství pro všechny nebo manželství pro všechny – a co ten zbytek? Na ten není nárok? Neztrácejme čas detaily, je třeba schválit zákon: „Všechno pro všechny“, to je to, co vlastně dnešní rozmazlená doba žádá a nedá pokoje dokud to nedostane.

Snaha o rovnost spojená s „dávání z cizího“ (cizí je to, z kterého při dávání tvoje krev neteče) je odvěká a odmítá postup: Dávat každému, co mu patří a to co chce, tak ať si každý zaslouží, získá a potom má. Dáváním neuspokojíme – jako s jídlem roste chuť tak s dáváním roste hlad po ještě dalším dostávání. Přitom, když každý má to, co mu náleží – není to málo! Jenže říkejte to dneska, kdy nezáleží na tom, co kdo má, ale na pocitu, jaký má! A kdo má pocit, že druzí mají víc, že druzí mají všechno a on nic, toho ani „všechno“ neuspokojí.

S hmotnými statky pokusy už proběhly vícekrát a není nutné je znovu opakovat – výsledky jsou známé. Ono se totiž většinou zapomnělo na to, že všechno má dvě stránky: sice se jeví, že bohatý člověk má majetek: statek, zámek, les, pole, továrnu, živnost, hospodu, ale ve skutečnosti je to i tak, že vždy onen majetek zároveň má i toho člověka, jeho čas a jeho schopnosti, jeho život a díky tomu vlastně ten majetek existuje, vzkvétá a láká a když to přerušíme a najednou tam místo hospodáře, pána a správce je kolektiv rozjásaných uživatelů a konzumentů – majetek chřadne a upadá.

Pěkně jsem to viděl v době mého mládí a brigádničení v pohraničí, kde dříve kvetoucí usedlosti a statky šedly a chátraly a kulturní a církevní památky zanikaly. Kdy jsem na vlastní oči viděl v krásné kapli na kraji lesa chovat slepice a jinde v obvodových zdech kostelíka ustájená telata.

Vzít majetku majitele se nevyplácí – lépe je majitele vykořisťovat pomocí všelijakých pokutovatelných nařízení, daní, odvodů. (a když je ta možnost tak i zaklekávání)

Momentální trend takový je a přerozdělovací a rozdávací nápady se upínají na věci nehmotné, neuchopitelné, ale také cenné a vzácné … jsou tu, mají cenu, tak hr na ně!

Na paškálu jsou slova – stavební kameny jazyků. Některá mají výjimečné až privilegovaná postavení a významy a je snaha je dát do latě, aby slova byla vhodná, hodná, nepovýšená a nikdo při jejich vyslovení nepocítil bolest, lítost, ponížení.

Stálicí je tu pojem manželství, ale slov, která dostávají na frak je mnoho, bitka je hlavně o slova, za kterými něco stojí, je to například tradice a dlouhá historie a jejich získání vyžaduje oběť, úsilí, odříkání, trápení! O ty je zájem – „znárodnit“ – zbavit je toho všeho a dát jim tekutý význam, jejich užívání zpřístupnit každému a jiná zase zakázat ať jsou nepřístupná nikomu.

Kupříkladu slova jako: muž, žena, tatínek, maminka, rodina, vlast, pravda, lež, dobro, zlo, víra, moudrost, vzdělanost, hřích, vítězství…

Za každým slovem jsou ale schovaní lidé, jejich nositelé, jejich skutky, oběti, životy, osudy, a když tyto lidi slovům vezmeme a nebo je nahradíme schválenými uživateli a konzumenty – slova ztratí svoji cenu podobně jako majetek zbavený majitele a správce.

Z čeho že jsou postaveny žebříčky našich hodnot? Morální přikázání, normy, písma… ?

Nic lepšího než slova nemáme! Slova jsou vážná a vzácná věc, važme si jich, važme je, buďme jich hodni. Slova nejsou na hraní, na rozdávání či na příděl.