Opět nastal čas, kdy se toto téma otevřelo a pondělní Astonův článek mě inspiroval k následujícímu textu.

Střídání času je přežitek. Dalo by se říci, že na tomto tvrzení panuje shoda, neboť jeho zrušení již bylo na úrovní Evropské unie odsouhlaseno, to v čem je zakopán pes je otázka toho, který čas ponechat. Všichni mají své argumenty, kterými podporují své tvrzení tak si je pojďme některé (ty na které si vzpomenu, nejde tedy o výčet úplný) rozebrat.

Začněme důvodem, proč bylo střídání vůbec zavedeno: úspora elektrické energie a to z důvodu svícení. V době, kdy svítíme pomocí LED technologie a mnohem větší spotřebu energie představuje klimatizace, která je na tom co ukazují hodinky naprosto nezávislá lze definitivně tento argument odepsat.

Další bod často zmiňovanou oblastí je pracovní doba (neplést s provozní dobou, viz dále). Pomineme-li „švarc-systém“, pak jde o problematiku vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel. To tohoto vztahu vstupuje mnoho proměnných: výše platu/mzdy, benefity, práce na směny, práce z domova, … V tomto ohledu si dovolím tedy tvrdit že jde jen o jednu z dalších proměnných, kterou musí zaměstnavatel zohlednit v nabídce a potencionální zaměstnanec vyhodnotit před podpisem smlouvy.

Mnohem výraznější dopad má aktuální hodnota na chronometru do vztahu zákazník – poskytovatel. Rozdělme si to podle různých kritérií a začněme veřejný versus soukromý sektor. V případě veřejného sektoru budeme hovořit o úředních hodinách. Ty v principu dělí zákazníky (občany) do dvou kategorií: (1) ty, kterým je to jedno (buď můžou kdykoliv, nebo až nebudou mít směnu) a na (2) ty, kteří si musí vzít v práci volno. Co se týče soukromého sektoru, tak ten funguje na principu svobodného trhu (jsem si vědom že toto tvrzení vyžaduje notnou dávku představivostí a možná i užití halucinogenních přípravku) a tak je nastavení provozní doby zákonem regulovanou „pouze“ tak, že je povinnost uvést ji viditelně na provozovně. Samotné její nastavení je na uvážení odpovědné osoby rozhodnuti o tom kdy otevře respektive kdy zavře se řídí podle toho, jestli otevření/zavření o hodinu dříve resp. později vyplatí (nejen finančně). V tomto ohledu je pak úplně jedno jaká hodnota je na cedulce uvedena. Navíc i teď kdy máme střídání času není žádnou raritou narazit na ceduli kde je jiná provozní doba pro léto a pro zimu a rozhodně se to nekryje s posouváním času. Stejně jako s hláškou, že služba jen po objednání s plovoucí provozní dobou. Tedy i v tomto případě lze tvrdit, že hodnota na hodinách je pouze informativní, nikoliv rozhodující.

Pojďme se podívat na služby, které na jsou na čase mnohem více závislé. Mezi tyto patří bezesporu doprava. Ta vlastně stála u zániku lokálního času. Jízdní řády by bez sjednoceného času postrádaly smysl o tom není pochyb a tak (mé preferované řešení) návrat k lokálnímu poledni v každé obci není realizovatelné. U hromadné dopravy, kde si musíte lístek vybírat dopředu dle aktuální nabídky je vám v principu jedno v jakou hodinu to je, vybíráte dle nabídky a svých potřeb, a když letadlo letí ve tři v noci, tak je nejspíš úplně jedno, zda je o hodinu více čí méně. Vlakové a autobusové spoje jezdí v intervalech a nic nebrání tomu, aby dopravce pro letní období přidal raní spoj, nebo večerní odebral podle potřeb. A v individuální dopravě je tato diskuze snad zbytečná úplně.

Další oblastí je rádiové a televizní vysílání s pevným programem. Tam samozřejmě na čase záviset může ale i tato oblast má dnes svá specifika. Obecně všechny pořady jsou dnes dostupné ze záznamu a přestup k obsahu na vyžádání je na vzestupu. Zde nemám data abych přesně posoudil, přesný dopad, na to, kdo spoléhá na živé vysílání. Složitější to je určitě u sportovních přenosu, protože sledovat soutěž ze záznamu není to pravé ořechové, ale víme, že když se soutěž odehrává na jiném časovém pásmu fanoušci nemají problém si přivstat nebo vzít si v práci volno, aby mohli sledovat živý přenos. Podtrženo sečteno, ani zde bych neviděl hodnotu na chronometru jako skutečnou překážku.

Tímto jsem se postupně dostal k hlavnímu trendu dnešní doby – digitalizaci. Ta zcela mění pravidla hry, protože nově i mnoho veřejných služeb lze řešit bez ohledu na úřední hodiny, nově to bude např. i agenda spojena s přepisy vozidel. Digitalizace se ovšem projevuje i v soukromém sektoru, mnoho lidi dnes využívá služeb on-line obchodu a nechává si vozit vše co je možné. A v pozadí digitálních dat, se stejně pracuje s jediným časem a informace o časovém pásmu, či letním offsetu se aplikuje až v prezentační formě.

Suma-sumárum existence střídání standardního a letního času je čistě otázkou osobních preferencí bez vážnějšího vlivu na běžný den každého z nás. A tisíc lidí tisíc chutí – říká se. Proto přicházím s návrhem zavést střídání času jen jednou ročně a tím umožnit každému, zažít si celý rok v daném čase, tedy jak v čase standardním, tak i v čase letním, třeba jen na dalších pět let. Každý jednotlivec se tak obohatí o pocity z toho, jak by to skutečně vypadalo kdyby zůstal jen jeden čas po celý rok. „Vědci“ by měli k dispozici „tvrdá“ data a mohli by prezentovat skutečné ekonomické, sociologické a psychologické dopady jednoho nebo druhého času. Navíc je tento nápad dost šílený a zvrácený na to, aby se mohl uchytit v celé Evropské unii. Samozřejmě pokud by se to uchytilo a chtěli bychom u této delší periody setrvat do budoucna vidím zde drobnou nerovnost, kterou nám do toho vnáší přestupný rok, neboť uctívači času, který by připadl na sudé roky by měli jeden den navíc a pro takovou nerovnost není v naší společnosti prostor. Proto v případě, že by se to chytlo bylo by nejlepší přejít na střídání po čtyřech letech, a den této změny by měl být právě devět a dvacátý únor.