Debata o sociálních sítích se vede v tónu civilizační paniky. Děti „prosedí“ hodiny na telefonu, dospělí „scrollují“ místo čtení knih a společnost údajně ztrácí schopnost soustředění. Je však možné, že tato debata vypovídá méně o technologii a více o nás samotných.

Sociální média jsou totiž první odpočinkovou aktivitou v dějinách, která je přesně měřitelná. Telefon bez milosti spočítá hodiny. A právě tato měřitelnost vytváří iluzi nového problému. Ve skutečnosti jsme si jen začali kvantifikovat čas, který byl vždy přítomen – čas neproduktivní.

Kolik času jsme vždy „promarnili“

Člověk nikdy netrávil většinu dne intenzivní koncentrací. Historicky byla značná část času vyplněna čekáním, pomalými přesuny, opakováním jednoduchých úkonů, rozhovory bez cíle nebo prostým nicneděláním. Moderní představa permanentní produktivity je ekonomický ideál, nikoli antropologická norma.

Dříve tento čas nebyl vidět. Nebyl zaznamenán aplikací. Byl rozptýlený. Dnes je koncentrován do zařízení, které jej dokáže spočítat na minuty. To vytváří dojem dramatické změny, i když může jít pouze o změnu formy.

Sociální sítě tak možná odhalují něco nepříjemného: kolik času jsme vždy věnovali lehké stimulaci a mentálnímu odpočinku.

Záměna odpočinku za produktivitu

Základní omyl současné kritiky spočívá v tom, že odpočinek je hodnocen kritérii užitečnosti. Scrollování je porovnáváno s četbou klasické literatury, krátké video s učením se na hudební nástroj. Jenže většina odpočinkových aktivit nikdy neměla ambici člověka rozvíjet. Jejich účelem bylo snížit napětí a zaplnit mezery mezi náročnějšími činnostmi.

Pokud někdo stráví deset minut čekáním na vlak sledováním krátkých videí, není realistické předpokládat, že by bez telefonu četl Kantovu Kritiku čistého rozumu. Pravděpodobnější alternativou by bylo další čekání, listování reklamním letákem nebo bezcílné pozorování okolí.

Sociální média tak často kolonizují především fragmentovaný čas – mezery mezi hlavními aktivitami. Neukrajují primárně z hluboké koncentrace, ale z drobných přechodových fází dne.

Dvě různé role, jeden zmatený soud

Další problém spočívá ve směšování dvou zcela odlišných funkcí sociálních médií.

První je komunikační. Sociální sítě dnes fungují jako infrastruktura vztahů: nahrazují telefon, dopis, část osobních setkání. Udržují slabé vazby, umožňují koordinaci, zprostředkovávají informace. Kritizovat tuto složku jako „ztrátu času“ znamená implicitně tvrdit, že mezilidská komunikace je sama o sobě neproduktivní.

Druhá role je odpočinková a zábavní. Zde sociální média plní funkci, kterou dříve plnila televize, bulvární časopis nebo lehká beletrie. Jde o nízkoenergetický režim mozku, nikoli o nástroj rozvoje.

Ve veřejné debatě se však tyto dvě role spojují. Extrémní případy závislosti na zábavním obsahu jsou používány jako argument proti celé technologii, včetně její komunikační infrastruktury. Výsledkem je zkreslený obraz.

Co vlastně kritizujeme

Možná nejzajímavější otázka zní: proč nás tato viditelnost neproduktivního času tolik dráždí? Odpověď může spočívat v tom, že současná kultura je silně orientována na výkon. Čas je chápán jako kapitál, který má být maximalizován. Každá minuta bez měřitelného výstupu působí jako selhání.

Sociální média pak nejsou jen technologickým nástrojem, ale připomínkou, že lidský život obsahuje značný podíl neefektivnosti. A že tomu tak bylo vždy.

To samozřejmě neznamená, že neexistují patologické případy nadměrného užívání. Ty existují a je třeba je řešit cíleně. Ale z toho nelze vyvozovat obecnou tezi o civilizační degeneraci.

Sociální sítě možná nejsou příčinou úpadku. Jsou spíše současnou podobou něčeho, co je lidské od počátku: potřeby komunikovat, rozptýlit se a na chvíli vypnout. Pokud nás na nich něco zneklidňuje, možná je to především konfrontace s vlastní neproduktivností – nikoli samotná technologie.