Víte, jak mě rozčilují nesmysly. Například o tom, jak bychom bez Cyrila a Metoděje pomřeli jako negramotná zvířátka. Ve skutečnosti šlo jenom o to, kdo bude naše pohany brát do otroctví. Lidi vlastní víry jste totiž zotročovat nesměli.A tak šlo o závod, zda to budou Frankové ze západu, nebo Vikingové z východu (kteří pak pohany vozili do Byzance na prodej). Načež tradičně vznikla naše třetí cesta – uděláme se pro sebe! Naši pohané, naši otroci!Takže jsme si pozvali přímo byzantské mnichy. Aby sem dorazili se speciálním písmem pro Slovany, protože jinak by nám hrozilo prokletí ze Západu.

Tuhle pohádku měl komunistický dějepis samozřejmě ve velké oblibě. K tomu já musím dodat, že jak vidíte na příkladu, onen slavný zápis v hlaholice byl od začátku strašně zastaralý. Jednak měl s řeckou abecedou pramálo společného a jednak obsahoval (a stále obsahuje) spoustu zbytečných dvojitých znaků. Typicky ja, je, šč, ch... Navíc, takhle nepřehledně kdysi dávno vypadaly akorát staré římské a řecké svitky. Přitom Karel Veliký už třičtvrtě století před soluňskými věrozvěsty v dnešním Aachenu (Německo) uzákonil moderní pravidla zápisu v latince. Podržte se, už s velkými písmeny, mezerami a první interpunkcí.

Mohl za to také mnich. Jistý Alcuin z Yorku.Takže správný letopočet pro písemné základy naší dnešní kultury je 789, ne 863. Tahle okrajová epizoda pouze skomírala až do konce 11. století, kdy byli slovanští mniši definitivně z našeho území vyhnáni. Kupodivu, evangelizaci Slovanů nakonec zvládli i ti prohnilí západní mniši. K veliké radosti například českých králů a knížat, protože tím místo byzantského rozkvetl pražský trh s otroky.

V cyrilo-metodějském slovanském ritu až více ne sto let po návštěvě Velké Moravy v Kyjevě pokřtili jistého Vikinga jménem Waldemar (Vladimír), prvního křesťanského vládce Kyjevské Rusi. Aby mniši v nedalekém Novgorodě pak z hlaholice postupně přešli na cyriliku, dnešní azbuku.Ale to už jsou tisíc let cizí příběhy, ne naše.