Netvrdím, že nacionální ideologie čechoslovakismu rozpoutala druhou světovou válku, ale je dobré si uvědomit, že nejen ideologie národního socialismu, jejímž autorem byl český politik Václav Klofáč a kterou Hitler převzal a dotáhl do konce, ale i český, podle mne silně přehnaný nacionalismus, byly společně součástí obsáhlejšího řetězce nejrůznějších příčin, které onu válku způsobily. Při té příležitosti stojí za pozornost skutečnost, že zatímco z Mnichova 1938 si vzal západní svět ponaučení a byla nejen formulována, ale i dodnes používána strategie zahrnující preventivní války, tak z nacionalistického aspektu prvorepublikového jazykového zákona, z jeho negativního dopadu na etnické menšiny a posléze z toho, k čemu to ve svém důsledku vedlo, si svobodný svět ponaučení nevyvodil.

No a tím se zvolna dostáváme ke srovnání dvou podobných událostí, které se svým způsobem podílely na příčinné souvislosti vedoucí k podobným následkům, k rozpoutání válečného konfliktu. Mám tím na mysli zákon o státním jazyce v Československé republice a z něho vyplývající vládní nařízení 17/1926 Sbírky zákonů a nařízení na straně jedné, no a s podobným cílem koncipovaný zákon o zajištění fungování ukrajinského jazyka jako státního, který na Ukrajině vešel v platnost v roce 2019, i s legislativními kroky, které tomu předcházely. Souvisí s tím i existence sousední velké země mající globální mesiášské ambice a trpící nutkavým komplexem vlastní světové důležitosti.

Potlačování práv národnostních menšin bylo ve státní propagandě argumentačně maximálně využito jak Hitlerem před Mnichovem, tak Putinem před rozpoutáním vojenské agrese proti Ukrajině. Argumenty kremelské válečné propagandy u nás byly a dodnes jsou masivně ventilovány obrovským souborem prostředků tzv. alternativní informační scény, a rád bych se tedy nejdříve podíval na vývoj kauzy jazykového zákona a práv menšin na Ukrajině.

Není od věci si také povšimnout, že podobně přemrštěný český nacionalismus v dnešní době vyvěrá při příležitosti časově blízkého setkání potomků našich bývalých německých spoluobčanů v Brně z jeho tradičních současných zřídel, jako jsou namátkou KSČM, Okamurova SPD a Institut Václava Klause, ale to je téma na jiný článek.

Ukrajina
Podle sčítání lidu v roce 2001 se k ukrajinské národnosti přihlásilo 78 % obyvatelstva a 17% k národnosti ruské.

Používání, svobodný rozvoj a ochrana ruštiny i jiných jazyků národnostních menšin jsou garantovány Ústavou z roku 1990. Na základě zákona z roku 2012 bylo deklarováno právo na použití regionálního jazyka ve veřejném styku v oblastech s minimálně desetiprocentním počtem obyvatel, což se týkalo jak oblastí s ruskou menšinou, tak oblastí s maďarskou a rumunskou menšinou. V roce 2014 ukrajinský prezident Janukovyč uprchl do Ruska a zákon byl den po jeho útěku poslanci zrušen, platil však až do roku 2018, neboť ani jeden z dalších dvou prezidentů zrušení onoho zákona nepodepsal. Zrušil ho kvůli procedurálním chybám až Ústavní soud v roce 2018. V roce 2014 také došlo k první ruské vojenské agresi na Ukrajině a byl anektován Krym.

V roce 2017 byl přijat zákon, který nařídil použití ukrajinštiny v základních školách druhého stupně s platností od roku 2023; ve školkách a základních školách prvního stupně se mohlo mluvit regionálními jazyky.

V roce 2019 byl parlamentem přijat zákon o zajištění fungování ukrajinského jazyka jako jazyka státního. Ukrajinština se tak stala jediným možným jazykem ve veřejném prostoru, tedy ve státním a komunálním sektoru. Ruština tak ztratila privilegované postavení regionálního jazyka a stala se společně s maďarštinou a rumunštinou jedním ze sta jazyků národnostních menšin, které lze používat pouze v soukromé sféře. Zákon prosazoval i prezident Porošenko a stihl ho podepsat před nástupem prezidenta Zelenského. Jednotlivé části tohoto zákona vstupovaly v platnost postupně v rozmezí tří let. Nejdříve byla ukrajinština jako státní jazyk nařízena ve státní sféře, později ve sféře služeb a nakonec v oblasti celostátních a regionálních médií, jako jsou tisk, televize a podobně.

Tento zákon podle mne zcela oprávněně kritizovalo Rusko, Maďarsko i Rumunsko, neboť jejich jazykem mluvícím menšinám byla omezena práva na použití menšinového jazyka, kritizovala ho i Benátská komise (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavního práva), která vydala doporučení, aby ukrajinský parlament co nejdříve přijal zákon o národnostních menšinách. Prezident Zelenskyj před pár lety oznámil, že se na tvorbě zákona pracuje, do dnešního dne však poslancům k hlasování předložen nebyl. Mezitím v roce 2022 Rusko vojensky napadlo Ukrajinu a válka trvá dodnes.

Československá republika
Čechů (národnosti moravská a slezská nebyly v nabídce) a Slováků, sloučených při sčítání lidu v jednu národnost, bylo při sčítání lidu dohromady osm milionů sedm set šedesát jedna tisíc (66 %), z toho Čechů šest milionů pět set sedmdesát tisíc a Slováků dva miliony sto devadesát tisíc. Němců u nás žilo tři miliony sto dvacet čtyři tisíc, tedy 23% veškerého obyvatelstva, přičemž je třeba připomenout, že se jedná o etnikum žijící v našem prostoru zhruba od dvanáctého století, které začalo osídlovat české pohraničí na pozvání českých panovníků.

Podle volebních výsledků z roku 1925 a rozložení poslaneckých mandátů bylo Čechů a Slováků dohromady šedesát procent a Němců takřka čtyřiadvacet a půl procenta. Druhé největší etnikum po „Češích“, mezi které se počítali i Moravané a Slezané, se i přes svůj významný počet nestalo součástí oficiální státní doktríny nového státu. Tou byl v Ústavě zakotvený uměle vytvořený čechoslovakismus; československý národ se stal státotvorným základem ČSR a jazyková koncepce národa tak zvítězila nad koncepcí národa sjednoceného ideálem, který by dokázala akceptovat všechna etnika žijící v tehdejším Československu.

V únoru roku 1920 vstoupil v platnost jazykový zákon, o šest let později byl rozšířen o prováděcí nařízení. Československý jazyk se stal státním jazykem republiky a němečtí úředníci byli nuceni úspěšně zvládnout zkoušku z jazyka českého. To vedlo mimo jiné k tomu, že v letech 1921-1930 přišlo o práci 33 000 českých Němců a byli posléze nahrazeni 41 000 státními zaměstnanci národnosti české. Z českoněmeckého politického spektra se rychle objevily nejrůznější nesouhlasné názory, které argumentovaly zradou demokracie, znásilňováním nečeských národů, snahou o očištění státní byrokracie od Němců a její čechizaci. Z české strany se naopak znění zákona zdůvodňovalo tím, že německy mluvící státní zaměstnanci železnic schválně ignorovali češtinu v tzv. zněmčeném území, tedy v pohraničí; cílem bylo zlepšení životních podmínek české menšiny žijící v těchto oblastech.

Uplatnění jazykových práv národnostních menšin bylo podle tohoto zákona možné pouze v okresech, kde žilo při posledním sčítání lidu minimálně dvacet procent (na Ukrajině byla situace menšin lepší, stačilo deset procent, poznámka autora) menšinově mluvícího obyvatelstva. Soudy, úřady a veškeré republikové orgány tak měly v těchto místech povinnost přijímat a vyřizovat písemná podání i v jazyce menšinovém, to se však netýkalo státních podniků (dráhy, pošta…), kde byl ve styku s občany striktně vyžadován státní jazyk. Veškeré samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace v celé ČSR byly povinny přijímat ústní i písemná podání učiněná v jazycečeskoslovenském a v tomto jazyce je také vyřizovat, což platilo i pro obce, kde nežili žádní česky mluvící občané.

Sčítání lidu a jistá manipulace se statistickým modelem se staly významnou pomůckou k odněmčení a odmaďarštění území, kde do té doby měly menšinové jazyky významný vliv. Jako příklady uvádí Emanuel Rádl v knize „Válka Čechů s Němci“ Bratislavu a okres bohumínský.

„Bratislava byla před válkou pokládána za město původně německé, velmi pomaďarštěné; po válce je hlavním městem Slovenska a napočítalo se v něm 54,06% Čechů a Slováků (kteří se počítají dohromady), 24,95% Němců, 17,61% Maďarů a 3,11% Židů… Ve skutečnosti počet příslušníků maďarského jazyka převyšuje 20%, ježto občané přihlásivší se k židovské národnosti, náležejí podle svého obcovacího jazyka a dřívějšího sčítání k příslušníkům maďarského jazyka…

Soudní okres bohumínský nevykazuje 20% jazykové menšiny německé… Podle náhledu hájeného stížností není prokázáno tím, že při sčítání lidu bylo zjištěno jen 19,71% příslušníků německé národnosti, že v soudním okresu bohumínském neobývá aspoň 20% státních občanů německého jazyka… Lhostejno je, že nějaký zlomek státních občanů v okresu obývajících, prohlásiv se při sčítání pro národnost židovskou, neužívá… nebo nemá svého jazyka národního (tj. mluví jen německy).“

Emanuel Rádl, Válka Čechů s Němci, Melantrich, 1993, str.248

Ke stejnému účelu, tedy k oslabení vlivu německých a maďarských občanů ČSR, sloužily i pozemkový zákon, zákon upravující hranice obcí a tzv. restrikce. Jako příklad uvádí E. Rádl Zvičín, známé výletní místo u Dvora Králové, jenž původně patřil k německému okresu v Hostinném. Zvičín byl nejdříve za účelem oslabení německého okresu přidělen ke Dvoru Králové, čímž se ale posílila německá menšina v okrese královédvorském, proto bylo ještě od českého okresu v Hořicích odděleno devět obcí a přiděleno ke Dvoru Králové, čímž se přírůstek německy mluvícího obyvatelstva zneutralizoval. Takových příkladů bylo podle E. Rádla mnoho.

Německá menšina tvořila v ČSR přes čtvrtinu obyvatelstva. V Ústí nad Labem bylo ze 620 železničních zřízenců propuštěno 115, z toho 102 Němci a 13 Čechů, v Chomutově bylo ze 778 osob propuštěno 120, z toho 113 Němců a 7 Čechů a podobně. Podobný klíč byl použit i při propouštění zaměstnanců pošty a dalších státních úřadů, ale na nátlak vlády i v soukromých podnicích, jako byla třeba továrna na vagony v Butovicích.

Závěr
Uvědomuji si, že se jednalo a dodnes jedná o citlivé téma, jehož pokud možno spravedlivé řešení vyžaduje obrovský diplomatický takt, schopnost nadhledu nad sebestřednými zájmy většinového etnika a připravenost ke kompromisům, které asi nejsou příliš populární u většinového obyvatelstva. V dlouhodobém časovém horizontu však podle mne mohou lépe zaručit relativní společenský smír, jenž se politické reprezentaci nepodařilo udržet ani v ČSR, ani na Ukrajině. Na závěr bych rád přiložil několik myšlenek docenta Jána Pavlíka:

„Mezitím však nacionalismus způsobil nezměrné utrpení a škody, zejména ve 2. světové válce. Co se týče Československa, zatvrzelé lpění české politické a kulturní reprezentace na jungmannovské jazykové koncepci národa a odmítnutí bolzanovsko-rádlovského pojetí politického národa, sjednoceného nikoli jazykem, nýbrž společným ideálem, úkolem, programem, přijatelným pro všechny národnosti žijící v ČSR, přispělo lvím podílem k mnichovské krizi a posléze i k násilné etnické homogenizaci Čech a Moravy cestou odsunu sudetských Němců.“

doc. PhDr. Ján Pavlík, CSc., Hayek a teorie spontánního řádu, 6.2 Univerzalismus versus nacionalismus, str. 785

Vidím to stejně jako pan docent.

Po delší době, během které jsem řešil nějaké problémy, se opět vracím k hudbě. Poslední věc ventiluje můj pohled na aktuální téma, které tak niterně trápí jistou část mladé generace, tedy enviromentální tíseň, no a také téma, které zase trápí generaci starší, tedy Green Deal a z něho plynoucí všeobecná chudoba:

marakweb.wordpress.com/