Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Z historie českého státu víme, jak pochybné je spoléhat se na obranu ve vyšším celku nebo na uzavřené spojenecké smlouvy. Rakousko-Uhersko hnalo na jatka 1. světové války české vojáky, aby bojovali v cizích zemích za cizí cíle. Mnichov ukázal, že velmoci jsou schopny se domluvit na úkor svého malého spojence, který by měl válčit za jejich zájmy, ale ony nebudou válčit za jeho existenci. Tak je tomu i dnes, kdy se česká armáda vyzbrojuje a připravuje k zásahům za hranicemi v zájmu cizí moci. Je nejvyšší čas, vzhledem ke zničující invazi islámských nelegálů a snahy politiků zatáhnout svět do velké zahraniční války, začít se starat o vlastní bezpečnostní politiku. Preferovat protileteckou obranu, pohraniční stráž, civilní obranu a zajistit potravinovou, zdravotní a ekonomickou bezpečnost státu.

Z historie českého státu víme, jak pochybné je spoléhat se na obranu ve vyšším celku nebo na uzavřené spojenecké smlouvy, pravíte.

Ano. Ale - co zemi s počtem obyvatel srovnatelným s jedním indickým nebo čínským městem zbývá, zvlášť když není soběstačná prakticky ve všem kromě piva. Zejména pak není soběstačná v potravinách a energetických surovinách kromě snad EU proskribovanéhoj uhlí.

Si vis pacem, para bellum- to je staletími ověřená nepříjemná jistota. Mudrování o nesmyslnosti pořizování nosičů jaderných zbraní sice zní vznešeně a možná potěší Putina (pokud mu překládají Neviditelného psa), ale s realitou nemá nic společného.

Hlavně se nesmí Rusko příští jaro zhroutit, to by nám byly F-35 v roce 2035 úplně na guvno.

Podle mě je hlavní chybou článku téměř automatické ztotožnění společnosti se státní mocí. Společnost a stát ale nejsou totéž. Společnost je decentralizovaný systém milionů lidí, firem, rodin a komunit, které se na problémy průběžně adaptují. Stát je pouze jedna z jejích institucí – navíc instituce s mimořádnou schopností vnutit jedno rozhodnutí všem.

Právě zkušenost s covidem ukázala, že destruktivní nemusí být neschopnost společnosti reagovat, ale naopak politická moc, která chybná nebo nepřiměřená rozhodnutí plošně aplikuje na všechny. Společnost se s krizemi často vyrovnává překvapivě úspěšně navzdory státní moci, nikoli díky ní.

Odolnost společnosti proto nelze jednoduše zvyšovat posilováním státu a dalším organizováním obyvatelstva. V některých případech tím naopak ničíme právě decentralizované adaptační mechanismy, které představují její největší sílu.

Je to trochu jako ve filmu Dobrodružství Poseidonu. Cestující se rozhodují, zda po převrácení lodi jít za lodním lékařem na příď nebo za reverendem na záď. Nemají potuchy, co je lepší a rozhodují se spíš podle dopadu přesvědčivosti vůdců na svou osobu. Až v závěru filmu se dozvíme, kdo přežije a kdo ne. Jedinou jistotu, kterou při tom mají je, že se nejspíš k tomu všemu objeví nějaká ta černá labuť.

S tím vymřením opatrně. Želvy jsou tu 100 milionů let. Neandertálec vymřel před cca 35 000 lety. Nám úž také moc casu nezbývá. Navíc války, hamižnost na úkor druhého, totální devastace životního prostředí. Jen tak dál, když konec, tak co nejrychleji.

Želvy, které jsou tady, nejsou stejné, jako ty před 100 mil lety, jen my jsme si je zařadili do stejné škatulky. Neandertálec zřejmě neuspěl v konkurence, tak bychom se měli snažit, abychom my uspěli.