CO BYLO: Když se četla Gramorevue
Před rokem 1989 psala v naší zemi o populární hudbě takřka jenom Melodie (CO BYLO: Když se četly Melodie - Neviditelný pes), ale - přece - jsme odebírali doma i ještě druhý časopis. Jmenoval se Gramorevue a začal vycházet před šedesáti lety (1965).
Protože tahle Gramorevue vypadala z dálky takřka jako noviny, putoval měsíčník obyčejně posléze do koše na papír, a tak to chodí; ale jako kluk jsem našel aspoň na chvíli přihrádku pod otcovou knihovnou a veledůležitě tam - začátkem roků sedmdesátých - ona čísla skladoval. Časopis vydával „oborový podnik“ Supraphon v nakladatelství Panorama (jak se přejmenoval někdejší Orbis) a sídlil v Jindřišské 27. Vycházel vždycky začátkem měsíce a žádné aktuality, jak jsme na to nyní zvyklí z internetu, tu samozřejmě excelovat nemohly: číslo vytvářené dejme tomu v lednu vždycky přišlo do trafik teprve v dubnu - a bylo to normální. Když mi bylo dvacet, i tenhle měsíčník už oslavil dvacítku, ale Melodie ho ještě několik let předtím zcela zastírala.
Gramorevue, jak mi utkvělo, začínala pokaždé nějakým spíše nudným a zdlouhavým článkem, a bohužel často podobně i pokračovala, jestliže jste pošetile listovali zpředu a ne zezadu. Ministrem kultury tenkrát byl Milan Klusák a měsíčník asi ani nemohl neotisknout i jeho dopis, adresovaný generálnímu řediteli Supraphonu Janu Kvíderovi (24. 2. 1984): „Vážený soudruhu,
s potěšením jsem přijal Vaši zprávu o udělení Velké ceny „CD Prize“ nahrávce Dvořákovy 9. symfonie a moll „Z Nového světa“, vydané partnerskou firmou Nippon Columbia v Japonsku. Prosím, abyste tlumočil mé blahopřání pracovníkům Supraphonu, a věřím, že je to pro ně povzbuzením v našem společném úsilí o uhájení předního postavení Supraphonu ve světovém gramofonovém oboru. Se soudružským pozdravem Milan Klusák.“
Časopis se, to je pravda, věnoval i vážné hudbě a jí vždy začínal; takže tu například vycházela i „Galerie českých dirigentů“. Anebo články typu Jiří Wolker a hudba, což je příklad textu, ve kterém badatel Soběslav Jungmann pouze vytěžil svou rozsáhlejší studii.
Na populární hudbu se prostě dostávalo teprve někde na straně devět (ze šestnácti) a psal sem o ní například i František Horáček, tehdy velice známý, ale dnes bohužel zapomínaný hudební kritik.
Velká dvoustránka vždycky byla v Gramorevue věnovaná recenzím, které psal například Petr Dorůžka (*1949), a některé byly signovány jen šifrou. Pro příklad… Částečnou vládkyní žánru „disco“ byla tenkrát Američanka Donna Summer (1948-2012) a Dorůžka ji kritizuje v textu Disco či antidisco. „A je typické,“ píše skepticky, „že autor doprovodného textu její desky Miloš Skalka hodnotí u vývoje zpěvačky daleko více snahu nežli výsledek.“
Něco pozornosti se v časopise věnovalo i folku a prvně tu na pokračování vycházela práce Ivana Doležala a Miloslava Jakuba Langera Porta znamená brána. Z dnešního hlediska jsou zajímavé i předposlední dvě stránky s „Gramooznamovatelem“, díky kterým jste mohli něco málo nakoupit. Anebo i prodat, když jste zůstali trpěliví. „Inzeráty budou zveřejněny nejdříve za tři měsíce od zaplacení složenky, kterou vám zašle inzertní oddělení,“ kasali se v redakci a lidé příležitost využívali. Tak například i já, když jsem tu pošetile tvrdil: „Fan-klub F. R. Čecha přijme nové členy. Zn. Šanci má každý.“ Ale čtenáři a čtenářky si spíše přáli koupit „všechno od Helenky Vondráčkové“ anebo (jinačí fajnšmekr) „elpíčko Roda Stewarta“.
„Vše, co se týká skupiny Smokie.“ A jistá Alena Dugová z Trenčína sháněla roku 1982 tímto způsobem „jakoukoli zachovalou desku skupiny Wir“, zatímco kterási (a chci věřit, že pravá) obyvatelka Moskvy a ulice „Svobodnyj prospekt“ tu v podezřelém inzerátu nabízí „výměnou“ rovnou sto „licenčních“ desek ze SSSR a charakterizuje ty nosiče takto: „Lennon, McCartney, Bee Gees, Boney M, Amanda Lear, Uriah Heep, Adriano Celentano, Elton John, Duke Ellington.“
Je zajímavé, že se tu také objevují inzeráty, jejichž původci prahnou po konkrétních číslech „konkurenční“ Melodie, anebo rovnou po celých ročnících! Zveřejňovány byly pravidelně i fejetony a rád vzpomínám na rubriku Gramofon a já. Ale je taky pravda, že když ohledně téhle rubričky oslovili samotného Františka Ringo Čecha (*1943), dostali z něj 1. července 1982 „pouze“ překvapivý Traktát o malířství, ve kterém se sám označil za „naivního modernistu“, jehož styl se vyznačuje tím, že „obtahuje postavy i objekty pěkně černou barvou“. A Ringo směle tvrdí, že u něj objevila již vojenská odvodní komise „téměř úplnou vadu barvocitu“, ale nemůže to vadit, protože… „Stejně jako Bedřich Smetanovi nebyla při komponování na překážku hluchota, přehoupl jsem se také já hravě přes svůj vrozený handicap. A patří za to dík zejména podniku Dílo, který každou tubu označil zřetelně písmenem, signalizujícím druh barvy.“
Načež Ringo Čech ne úplně vážně končí: „Mé umělecké cíle do nejbližší budoucnosti? Rád bych si uřízl ucho, ale stále musím sebekriticky uznat, že na to nejsem dost zralý jako umělec. Mé druhé přání je dokončit Maroldovo panoráma bitvy u Lipan, kde, jak jsem slyšel od návštěvníků Parku kultury, ještě je spousta místa pro další figury a válečné vozy… Drazí čtenáři, vy, co mě neznáte, nepište mi urážlivé dopisy. Jsem tvrdohlavý jako mezek a na svých názorech nehodlám nic měnit. Vždyť čest umělce je mi nade všechno a nedá se ničím na světě koupit. Leda snad penězi.“
Autor tady „dělá šou“, ale obdobně laděný, tj. až provokativní text tenkrát byl tolerován v podstatě jen Ringo Čechovi, který si onu výsadu „dvorního blázna“ vybojoval za nějaké ty roky, přičemž fotograf Otto Dlabola k tomu zachytil hned dvě Čechova barevná plátna plus Mistra jako takového - a odlehčení čísla časopisu tím bylo vyřešeno.
Na jednom z dotyčných obrazů je zachycena „Ringovýma očima“ i tehdy známá zpěvačka a přítelkyně Františka Janečka Markéta Muchová, a to v „obležení“ nápadníků.
Gramorevue vydržela do roku 1993. 28 let. Se samozřejmostí v ní publikovali také typičtí spolupracovníci Melodie Jiří Černý (1936-2023), Josef „Zub“ Vlček (*1951) a Vojtěch Lindaur (1957-2018), anebo dobrý muzikant (a někdejší spolupracovník Michala Kocába a Pražského výběru) Ondřej Konrád, jemuž bude za pár měsíců pětasedmdesát.