Krásné české jméno Hajšman ve mně vyvolává nostalgickou letní vzpomínku na veliký bílý dům čtyř partají na konci ulice, ve které jsem proběhal kus dětství.

Děti tenkrát totiž ještě běhaly, respektive lítaly, jak se říkalo, a museli nás dokonce krotit, což dnes třeba není. „Nelítej, vždyť jsi celý říčný,“ krotila mě babička a jenom netušila, že nás už zase pronásledoval pan Hajšman.

On žil v bílém domě a můj kamarád Eduard Babka o patro níž a varoval mě, že si nesmíme zahrávat, protože H se bojí o skleník, o okurky, o sklípek, o macešky, asi i o život, a zkrátka a dobře si až dospělý uvědomuji, že byl Hajšman dobrák od kosti.

Měl nás určitě rád a nic proti dětem konce let šedesátých neměl. Jenže Edáček mu skočil do toho skleníku a prováděl tak šílená alotria, že se ani moc nedivím, když se pak muselo utíkat a že mně nabádal k tomu samému.

Nebo jsme se před panem Hajšmanem ukrývali ve veliké, částečně zpustlé zahradě, trochu podobné té z Trnkovy knihy, a on dělal, že nás nevidí, a pracoval a pracoval a my na pracanta patřili kukadly pitomců jako na nepřítele takřka třídního.

Ten jeho sklípek byl pod nepoužívanými schody v zadním traktu a strašidelně působil a měl prohnilé dveře, které ani nemělo cenu zamykat. Podobné domy a situace byly tehdy normální. A my do sklípku zvědavě lezli, že si tam uděláme „bunkr“, a místo toho jsme mohli každou chvíli upadnout do květináčů a zakvičet s hřebíkem v noze. Ale žádná past od zlého třídního nepřítele! Jenom tam neměl kdy uklidit a napsal pouze cedulku NEVSTUPOVAT, ale té jsme si nevšímali. Eda ani ještě neuměl číst.

Strašně rád bych se za alotria Hajšmanovi omluvil, ale je „pod drnem“ (a ne zahradním) už desítky let a omlouvat se jeho potomkům jaksi postrádá smysl. Je to jako když se dneska omluví stát X za Čingischána, nebo Francie na Napoleona, nebo Británie za kolonialismus. „Já jsem vašemu dědovi křivdil, víte, ale já se omlouvám.“

Ten dům zbourali… a zahradu zahladili. Někdy se to tak semele, že království vašeho dětství úplně zanikne. Nemůžete tam už vstoupit, anebo s výjimkou fantazie vzpomínek, a vzpomínky jsou většinou zpola fantazie. Stále to vidím. Zase „zdrháme“ a pan Hajšman soptí, mává hráběmi a máme pocit, že za námi utíká a že ho máme přímo v patách; ale tak to vůbec nebylo. Jenom láteřil a udělal krok, dva. A jinak pracoval, a to pilně. My mu nepomohli a jednou jsem na něj dokonce volal „hajhitler“ a hle, ani poté netelefonoval na Bezpečnost (tehdejší policii), že smradi nepoznali nácky, a tak propagují „Ádu“.

S dětmi to asi moc neuměl, protože neumím uvěřit, že se s námi domluvit nešlo. Já tomu neumím dnes uvěřit, což je hezké, ale víra to je zbytečná. Zněly jeho výčitky a my si hráli na honěnou natolik intenzivně, že jsme se skoro nezastavili. Dnes už děti takto nerejdí, a jestli ty vaše ano, omlouvám se; ale předpokládám, že zrovna spíš analyzují něco v mobilu, což ještě není ta nejhorší varianta. Žijeme ve virtuálnějším světě, než jaký býval, a hra Hodný pan Hajšman by měla určitou naději na úspěch; ale větší naději má počítačová hra Zlý pan Hajšman. Měl by tam zase hrábě a Edu Babku by pronásledoval okolo bílého domu a já bych přišel na návštěvu a on by začal hrabat listí a s Edáčkem bychom jej špehovali z úkrytů. Ne, tu hru vytvářet nebudu a omlouvám se všem Hajšmanům světa, že jsme tenkrát roztřískali, co se dalo. Dnešní děti se nikomu omlouvat nebudou, protože už moc neprobíhá válka mezi nimi a sousedem, ale probíhá víc kooperace mezi nimi a virtuální realitou. Jsem ročník 1964 a někdy se nás sejde víc takových a vzpomínáme na dobrodružné výpravy do zahrad dětství a prázdninové horory, kdy nás nikdo nehlídal. Leda strážný anděl. „Jak jsme to vlastně mohli přežít?“ divíme se. No, ale zrovna nad zahradou okolo toho bílého domu se zadumám ještě jednou a musím si odpovědět, že zrovna tam bylo přežití na pořadu dne.

Hajšman se možná nezdál, ale měl nás pod kontrolou!