Člověk je tvor zvídavý, až zvědavý. Dokumentují to už jeho předci, kteří slezli ze stromů, postavili se na zadní a začali prozkoumávat savanu. Zpočátku se jejich zájem a zvídavost soustřeďovaly na potravu, bezpečné obydlí a včasný systém výstrahy před predátory. Důležité bylo uvolnění rukou pro použití nástrojů. Jak se však zvětšovalo množství nástrojů a oblasti činností, tak se rozšiřovala i oblast poznávání. Každý nový poznatek se dal šířeji využít a vedl k něčemu dalšímu. Vznikla řemesla a lidé se začali specializovat. Čím lépe se jim vedlo, tím více poznávali a specializovali se. Platilo to i naopak a poznání se stalo důležitým faktorem pokroku a bohatství.

Zpočátku to šlo pomalu a dlouho se čekalo na využití ohně, keramiky a později i skla, vynález kola, kovů. Sílu člověka znásobily tažná zvířata a později i síla větru. Mezníkem byl parní stroj, který by nikdy nevznikl bez přesného obrábění kovů a základních vědomostí o termodynamice. To už mělo lidstvo tolik prostředků, že se někteří nadaní jedinci mohli věnovat vědě a teoretickému, zajímavému, ale zdánlivě neužitečnému poznání. Nasycené lidi totiž začali zajímat i některé filozofické otázky světa a života. Tehdy už bylo poznání tak košaté, že přestávalo být možné, aby jeden člověk mohl znát všechno. Tak se specializace prohlubovala.

Poznání působí autokatalyticky a jeden objev uspíší a umožní další. To, co se objevilo v jedné oblasti se, dalo aplikovat v odlišné. Tak třeba Newtonův gravitační zákon má formálně stejnou podobu jako Coulombův zákon o působení elektrických nábojů. Zřejmé byly i analogie mezi tokem vody a elektrického proudu. Co objevila fyzika, uplatnilo se v medicíně.

Potud je to výborné. Jenomže poznání také ovlivnily války vývojem nových ničivých zbraní. Střelného prachu ohněstrůjců se zmocnili vojáci. Poslední světová válka poznání nesmírně urychlila a přinesla radar, bleskovou válku, proudové motory, rakety a jako vrchol atomovou bombu. Zjistili jsme, že poznání nás může přivést i na scestí.

Ostražití musíme být i v době míru. Jsou tu nástrahy genetického inženýrství, znečištění životního prostředí a nejnověji i otázky kolem umělé inteligence. A také nové společenské liberální směry, které nás bůhví kam zavedou. Znalosti mohou být dobrý sluha, ale také zlý pán. Člověk už je takový tvor, že to, co jde, nakonec zkusí, nehledě na možné negativní důsledky. Pomůžou restrikce a regulace? Moc ne, protože znamenají zaostávání vůči těm méně skrupulozním a nakonec k průlomu stejně dojde.

Je tu ale ještě jeden, méně dramatický problém. Nových poznatků je tolik, že se s nimi ostatní vědci nestačí seznamovat a tak často znovu objevují již objevené. Jen si vezměte, kolik vědců zkoumá různé obskurní brouky či rostliny, součásti buněk či stopové hormony. Nebo nanovlákna, fulereny či nové materiály pro elektroniku. Prazáklady hmoty, jako teorii strun či temnou hmotu a energii ve vesmíru. Dokáží se ještě domluvit?

Dříve se potůčky poznání slévaly do celkové řeky znalostí. Dnes díky složitosti a obrovskému rozsahu, jako by se z této řeky odvětvovaly různé potůčky až obskurních výzkumů, které jen obtížně nacházejí společného jmenovatele. Řeka poznání meandruje.

A bude to jen horší. Složitost narůstá a zjišťujeme s každým novým objevem, že se za ním skrývá ještě více neznámého. Navíc nezbytná specializace vede k extrémům, znát nic o všem nebo vše o ničem. Snad umělá inteligence rozšíří naši paměť i možnosti analýzy složitých systémů. Ale bude si nás pak ještě vážit a chtít s námi spolupracovat?