Neviditelný pes

CIRKUS: Láska ke zvířatům

29.6.2020

Řadu let se mluví o cirkusech bez zvířat. Nedávno jsem ale zhlédl rozhovor s člověkem, který je proti zákazu cirkusových vystopení se zvířaty, a jeho argumenty byly dosti přesvědčivé. Jednotlivé „štace“ trvají déle, takže přejezdů je méně (srovnatelně s dostihovými koňmi), do zahraničí se nejezdí (na rozdíl od jatečních zvířat), zvířata mají na štacích větší výběhy než kdykoli předtím, drezúra používá pouze pozitivní motivaci, zvířata v lidských šatech ani proskakující ohnivou obručí už v cirkusech nejsou (zato na facebooku páníčkové vystavují své mazlíčky nastrojené do šatů až až). Kontroly státních veterinárních orgánů jsou v pořádku. V roce 2019 proběhlo 104 kontrol cirkusů, bylo 7 závad. Pro srovnání: na 3000 kontrol hospodářských chovů připadlo 500 závad. Kurzívou jsem k argumentům toho pána připojil své vlastní komentáře.

Pro zachování cirkusové drezury vlastně hovoří jen jediný argument, a tím je tradice drezérské dovednosti. Proč ne, přežívají i jiné tradice, například jízda králů nebo sokolnictví. Zkrátka u cirkusové drezury bych se skoro přimlouval za její zachování, stejně jako se zatím nebráníme zachování dostihů, rytířských turnajů na koních nebo rekonstrukcí bitev. Argumenty pro její zákaz jsou totiž jen z kategorie emocí, navíc emocí málo informovaných lidí. Nechť cirkusová drezura zanikne, pokud ji diváci přestanou chtít. Ne kvůli lobování aktivistů.

Bylo nebylo. Ochránci zvířat se nejprve profilovali jako ochránci práv zvířat (a některým to dodnes zůstalo). Vznikla Deklarace práv zvířete. V ní se poprvé objevily rozumné požadavky jako bezbolestnost utracení, nevystavování zvířat špatnému a krutému zacházení, výchova k respektu ke zvířatům, nebo právo chovaného zvířete na péči. Každý rozumný člověk by tohle podepsal, jenom by zvířecí právo na péči mělo být nahrazeno povinností pečovat uloženou majiteli. Deklarace však obsahovala i takové věci jako přirozená práva všech živých bytostí (Je komár živá bytost? a co pampeliška, je?), právo zvířete na důstojnost, navíc znečišťování biotopů bylo označeno za genocidu.

Později se naštěstí objevila zcela objektivní a vědecky podložená kritéria kvalitního chovu, tzv. pět svobod. Svoboda od hladu a žízně, od nepohodlí, bolesti a nemoci, od strachu, svoboda projevit přirozené chování. Od těchto svobod se odvíjejí všechny moderní zákony na ochranu zvířat proti týrání.

Pět svobod skutečně hájí chovaná zvířata před týráním a stanovuje podmínky, za jakých je jakýkoli chov přípustný. Chceš chovat zvíře - tohle dodržuj, jinak mu prokazatelně uškodíš. Deklarace práv zvířat deklaruje zvířatům práva, ať už je ona sama chtějí nebo ne. Přisuzovat práva někomu je de facto akt nadřazenosti, ne? Psovi nevysvětlíte, že ta kočička za plotem má stejná práva jako on, že by se oba měli chovat důstojně a vzájemně se respektovat. Pojem „důstojnost“ je pro zvířata ještě prázdnější než pojem „právo“. Ale právě to jsou argumenty nepřátel cirkusové drezury. Využívání zvířat pro zábavu je podle nich nedůstojné. Mohlo by být, ale ne pro zvířata, těm je to jedno. Plnit publiku jeho touhu vidět medvěda v sukýnce a na motocyklu je nedůstojné pro drezéry, kteří mají na víc. Ti, kteří na víc nemají, by měli skončit.

Naštěstí současná drezura je někde jinde. Předvádí (má předvádět) obdivuhodné schopnosti zvířat a partnerskou souhru s drezérem. V principu je to srovnatelné s tím, když ve školce vycvičíme děti, aby na besídce zazpívaly rodičům pár písniček. Problém cirkusů je - ale vídám to i v zoologických zahradách - že obecenstvo vnímá to, co vnímat chce. Tygr, který cvičí, protože ho to baví a protože mu kyne odměna, zůstává v očích publika dál týraným chudákem. Aby drezér udržel pozornost diváků, zařazuje komický nebo naopak nebezpečně vypadající prvek. A už je na tapetě ponižování důstojnosti zvířete.

Drezura už z principu nemůže být vynucená trestem. Poslušnost ano. Poslušnost a svou nadřazenost musí každý majitel zvířete, které má něco dělat podle jeho představ, prosadit a udržet i cestou trestů (to nemusí být bití). To platí pro drezéra slonů i pro majitele čivavy. Ale to další, ať cirkusová drezura nebo bezproblémová procházka se psem (taky to znáte? „Když on ten náš na velké psy vrčí“), to už je na spolupráci obou partnerů. A zvíře spolupracuje tehdy, jestliže chce, jestliže mu to přináší uspokojení, a jestliže se může spolehnout na důslednost majitele/cvičitele.

Vycvičit zvíře je umění, a dokud bude mezi lidmi tolik psů a koček, nemělo by tohle umění zaniknout. Výchova k poslušnosti je tu pro majitele, další výcvik slouží zvířeti. Zpestřuje mu život, dává mu pocit začlenění do hierarchie smečky. Cirkusy v tomhle mohou být inspirací, dokonce lepší inspirací než sporty se zvířaty, protože předvádějí zvířata ve spolupracujících skupinách a nejde o to, aby byl někdo ten nejlepší. Pokud se vystoupení zvířat v cirkusech definitivně zakážou, pokud bude zakázáno sokolnictví a další „zábava se zvířaty“, nic moc se nestane. Jenom zvítězí další z naoktrojovaných zákazů. Jenom to bude škoda.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin



zpět na článek