Pod označením pastýř si snad každý představí staršího muže s holí, v plášti proti větru a s kloboukem nebo kapucí proti dešti, jdoucího po planině za stádem ovcí. Umělá inteligence dodá, že kromě doprovázení stáda zajišťuje zvířatům potravu, vodu a chrání je před nepřítelem. Milá Wiki říká, že pastýř je vůdcem stáda ovcí, které ho následují. On zná své ovce a ony ho poznají po hlase. V minulosti byli pastýři i někteří bibličtí patriarchové, v mládí i král David.

V přeneseném slova smyslu je pastýřem označován i kněz či biskup, který se stará o duchovní blaho své farnosti. Z bible je známý Žalm 23, 1-4 „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku“. A tady už se nám mohou vybavit Biblické písně Antonína Dvořáka, zvláště pak v podání Eduarda Hakena. V kontextu Nového zákona je Dobrým pastýřem nazýván Syn Boží, Ježíš Kristus, který se stará o nás, o lidi.

Z biblických dob do nedávné minulosti nás zavede kniha čtyř autorů s názvem Naši pastýři 1938-1945 (vydavatel Miroslav Kalousek). Je to seznam více jak 300 katolických kněží, kteří díky svým názorům, postojům, projevům a činům se dostali do konfliktu s nacistickou mocí a skončili v koncentračních táborech mnohdy s dodatkem „návrat nežádoucí“, někteří i na popravištích. Jsou mezi nimi jména jako děkan František Krupka (Bubeneč), kněz Augustin Schubert, kaplan Jaroslav Zámečník (Vinohrady), Bořek Dohalský z Dohalic, ale zvláště jméno, které snad znají všichni, jméno faráře Josefa Štemberky z Lidic. Na něj se snad nejvíce hodí citát z Jana 10, 11-16 „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život“. Byla mu, jako knězi, nabídnuta možnost odejít, ale on zůstal se svými farníky a byl s nimi zastřelen 10. června 1942 na dvoře Horákova statku.

Na seznamu Našich pastýřů 1938-1945 jsou i jména těch, kteří dobu války sice přežili, ale režim po roce 1948 v jejich pronásledování pokračoval. Snad neznámější je kardinál Štěpán Trochta, který zemřel po krutém výslechu. Proto by tyto seznamy mohly pokračovat i po roce 1945. Kardinál Josef Beran, biskup Josef Hlouch, Mons. Antonín Bradna. Poslední z nich propuštěn z vězení po 15 letech v roce 1964.

Ale nedávná, už námi pamatovaná doba, by přece nemohla být tak krutá, aby člověka likvidovala fyzicky. Uměla to ale jinak. V 60. , 70. i 80. létech se už sice nepopravovalo, ta doba neměla už přímé oběti na životech, ale označení, i když neoficiální - političtí vězni stále existovalo. A kněze měl režim, jeho místní a okresní tajemníci, stále ve svém hledáčku. Proč tomu tak bylo se nemusíme dohadovat. Přestože se stali státními zaměstnanci, přestože měli ten úplně nejminimálnější plat, přestože chodili v ošoupaných oblecích, přestože z kostelů padala omítka, měli jednu velikou výhodu: byli blízko k lidem a každou neděli mohli (ti kteří to cítili jako svoji povinnost a proto chtěli) promlouvat veřejně z kazatelny. Byli vzdělaní a stateční. Proto věděli jak sdělovat prostřednictvím citátů z bible a podobenství i historické události v souvislostech, aby je režim nemohl „chytit za slovo“. V 80. letech se kostely plnily tak, že už byl režim úplně bezradný.

Dne 6. března 1988 vyhlásil arcibiskup František Tomášek Desetiletí duchovní obnovy Hradčanské náměstí bylo tehdy plné. Na svatořečení Anežky České v listopadu 1989 už bylo dokonce umožněno těm odcestovat do Říma a celý ceremoniál dokonce odvysílala Česká televize. Dál ten příběh známe všichni, dále jsme ho prožili.

Proč bychom si ale příběhy kněží v těchto souvislostech měli dnes vybavovat? Součástí dění té doby byl totiž i jeden kněz, později biskup, pak arcibiskup a dokonce kardinál.

Kluk z Hradce Králové, syn vojáka, který od roku 1944 sloužil u RAF a byl později vězněn, který byl svému synovi vzorem a naučil ho být pevným v názorech a stát si za svým. Nejen poté, kdy ten, už o trochu starší kluk vystudoval se stal knězem, ale v celém, dalším životě. Jeho CV je dlouhé, zajímavé, neobyčejné, výjimečné. Ale i přes výjimečnost svého života a pozdějšího vysokého postavení, zůstal laskavým člověkem, který se uměl zasmát, který byl rád mezi lidmi, který nezapřel svého otce-vojáka a když členové Military car club odjížděli se svými Jeepy na připomenutí vylodění v Normandii, oblékl si maskáče a v hodnosti svobodníka jim na Hradčanském náměstí požehnal a popřál šťastnou cestu. Při příležitostech, které pořádala Konfederace politických vězňů býval přítomen. Měl k nim blízko, byl v 80. létech jedním z nich.

Ve svém vysokém postavení v katolické církvi dokázal odpovídat i na společenská, dalo by se říci až politická témata, která si on sám nevybral, ale která ho dostihla s danou dobou. Přesto před nimi nezavíral oči, dokázal se s nimi popasovat, řešit a dořešit je. Nenechával za sebou nedodělanou práci.

Za svoji činnost, za svoji práci pro křesťany, pro církev, pro národ dostal dne 28. října 2016 Řád Bílého lva.

Pan kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český byl Naším pastýřem.