Exorcismus doprovází katolickou církev prakticky po celou dobu její existence, téměř od jejích počátků.

U věřících i církevních hodnostářů se v minulosti těšil exorcismus střídavé oblibě, přičemž v posledních desetiletích poptávka po něm znovu roste. Díky mezinárodní asociaci, která má zhruba 900 členů, působících jako aktivní a pomocní exorcisté, máme praktikující exorcisty i u nás. Kdy předsedou Mezinárodní asociace exorcistů (AIE), jediného sdružení, které uznává Vatikán, byl zvolen český katolický kněz Mgr. Karel Orlita, JU.D., který je prezidentem Akademie kanonického práva, působí jako soudní vikář Diecézního církevního soudu v Brně a od roku 2011 je kanovníkem brněnské kapituly: Odkaz

Zhruba polovina členů asociace exorcistů působí v Itálii, u nás by se jich podle údajů AIE mělo pastorační službě věnovat celkem třináct. Například město Plzeň v tomto není výjimkou a má svého exorcistu, původem Itala, který se jmenuje Alvaro Grammatica a exorcismem se zabývá od roku 2007. Toho se v rozhovoru pro Plzeňský deník redaktor Milan Říský ptal, jak pozná, že má v sobě člověk nějakou zlou sílu. Načež mu kněz Alvaro Grammatica odpověděl: „V případech, kdy se dějí divné věci, jako například že se v bytě hýbou předměty, tak je to evidentní. Zkrátka věci mimo běžnou realitu.“ Odkaz

Exorcismus je v populární kultuře často spojován s dramatickými scénami z filmů, což podle církve vytváří zkreslené představy. Kdy tvůrčí kořeny tohoto hororového subžánru najdeme ve filmu Vymítač ďábla z roku 1973, kterým se inspirovaly další kasovní trháky, ale i řada tzv. béčkových filmů, kde kněží z lidských příbytků vyhánějí hlomozícího ducha, tedy Poltergeista. Ve skutečnosti se však při vymýtání katolická církev zaměřuje především na velký exorcismus osoby, což je liturgický úkon určený pro případy předpokládaného démonického posednutí a měl by jej vykonávat pouze kněz, který k tomu dostal výslovné pověření od biskupa. I když v případě místa (například bytu nebo domu), kde lidé uvádějí strašidelné jevy, nebo mají za to, že je místo „zatíženo“, může církev provést požehnání domu či budovy, zvláštní modlitbou za ochranu a očištění místa.

V církvi se existence zlých sil a duchů bere vážně, ale jak říkají naši exorcisté, je tu až úzkostlivá obava, aby z toho nebyla senzace, která by nakonec postiženému ublížila, protože chodit po světě se stigmatem někoho, z koho vyhánějí zlé duchy, není zrovna to pravé ořechové. Křesťané od počátků církve věřili, že démoni můžou vstoupit nejen do lidí, ale i do zvířat, jak na to odkazuje biblický příběh z Evangelia podle Marka (Mk 5,1–20), kdy v kraji Gerasenů vyhání Jejíž démony z posedlého muže a ti následně vstoupí do stáda prasat. Tento text byl v tradičním křesťanství často chápán jako důkaz, že démonické bytosti mohou působit nejen na lidi, ale i na zvířata. Pokud jde však o předměty, zde je situace složitější.

V Bibli nenajdeme jasný příběh, kde by démon přímo „vstoupil“ do neživého předmětu, obdobně jako do člověka nebo zvířete. Někteří křesťané v průběhu dějin věřili, že určité předměty mohou být démonicky ovlivněné, prokleté či spojené s okultními silami, ale takové představy vycházejí spíše z pozdější teologie a lidové zbožnosti, než z jednoznačných biblických textů. Ovšem i exorcista může být v případě takovýchto představ značně skeptický, dokonce se může stát členem klubu skeptiků Sisyfos. Jako teolog a překladatel Petr Jan Vinš, který se zabývá i exorcismem a v rozhovoru na Prima Cool jako kněz Starokatolické církve říká, že exorcista je něco jako voják, „který se připravuje na válku a doufá, že ta nebude“:

Jinak řečeno, pokud se exorcismus zakládá na přesvědčení církve, že ve světě stále působí Satan a zlí duchové, mezi které by měl dle některých výkladů patřit i duch tzv. hlomozící, tedy Poltergeist, může církev vykonávat obřady zaměřené na určité místo jeho výskytu, i když nejde o stejně častý ani stejně upravený úkon jako velký exorcismus člověka a dnes se obvykle provádí pouze po pečlivém posouzení situace. Přičemž však u nás v minulosti prokazatelně docházelo k vyhánění „hlomozících duchů“ z obytných prostor i místním farářem, když po ověření zdejších událostí dospěl k názoru, že je místo „zatíženo“.

Tak jako když roku 1996 majitelku domu Ludmilu Cenkovou z Prace u Brna děsily rány a silné bušení, které bylo údajně slyšet i přes tlusté zdi k sousedům. Podivné jevy ve stavení dosáhly takové intenzity, že u jim přítomných osob budily strach, přičemž tu neobvyklým událostem přihlíželo mnoho svědků z řad sousedů i příbuzných. Nešlo pouze o rány, ale také o samovolný pohyb předmětů v obývacích prostorách, samy se tu vysouvaly zásuvky, zničehož nic se převrátil noční stolek, spadl lustr, rozbily se hodiny. Řada očitých svědků pak popisovala jak vzduchem poletovaly hrnky, talíře, nebo jak vejce náhle vyskakovala z rendlíku. Ludmila Cenková pak v televizi promluvila o tom, jak setkání s poltergeistem prožívá : „Nakonec přišel pan farář, všechno to tady vysvětil, no, a děje se to dál. Proč, proč tady? Já bych chtěla vysvětlení. Já bych chtěla, aby to už konečně odešlo pryč.“

V lidové mluvě je za „pana faráře“ označován každý správce farnosti, i když někteří kněží spravující farnost nezastávají úřad faráře, ale administrátora farnosti. Farář je chápán jako stabilní a řádný správce farnosti a má povinnost v ní sídlit, přičemž je zodpovědný jak za samotnou duchovní správu, tak za ekonomickou správu farnosti. Sídlem farnosti bývá fara, v níž obvykle farář bydlí a v níž zpravidla probíhají i některé administrativní, náboženské, společenské, nebo další aktivity farnosti. Většina farností má územní charakter a jejími členy jsou pak všichni katolíci, mající kanonické trvalé nebo přechodné bydliště na území farnosti. Jinak řečeno, každý farář, jako správce farnosti, tak zpravidla ví o všem, co se v jeho farnosti kde šustne, jak se u nás říká. Kdy ho farníci informují o věcech mimo běžnou realitu, tedy jak říká plzeňský exorcista Alvaro Grammatica: „například že se v bytě hýbou předměty“.

Tedy katolická církev nikdy nepopírala a nepopírá, že se můžou věřící ve svých příbytcích setkávat s pro ně nepochopitelnými či záhadnými jevy, kdy se nábytek nebo nádobí mohou pohybovat spontánně, jak o tom mluvil i plzeňský exorcista Alvaro Grammatica, bez toho, že by se jich některý z očitých svědků dotýkal či s nimi manipuloval. A když některý kněz shledá, že tu nejde o kouzelnické triky, ani halucinace či bludy očitých svědků, ale o něco, co věda vysvětlit nedokáže, má pro takové jevy, v souladu s učením církve, svoje vysvětlení. Ostatně i předseda Mezinárodní asociace exorcistů v dokumentu Exorcismus v Čechách říká, že „církev vždycky učí velké obezřetnosti před nejrůznějšími jevy“, kdy za jeden z projevů posedlosti uvádí příklad, kdy člověk při samotném ritu levituje. Jenomže jak může současná věda vysvětlovat levitaci lidí nebo předmětů, když neměla možnost tyto jevy studovat?

Lékařská komunita nejčastější chování některých osob, připisované projevům posedlosti, vysvětluje psychologickými, psychiatrickými nebo neurologickými příčinami. Katolická církev sice připouští možnost mimořádných případů posedlosti, ale zdůrazňuje, že jsou velmi vzácné a že je třeba pečlivě vyloučit běžná medicínská vysvětlení. V některých diecézích proto existuje neformální spolupráce mezi kněžími, psychology a psychiatry. A obecně je dnes běžné, že exorcisté před provedením velkého exorcismu osoby doporučují nebo vyžadují psychologické a psychiatrické vyšetření, což má pomoci odlišit případy duševního onemocnění od situací, které církev považuje za možné působení démonické bytosti na člověka. Jinak řečeno, exorcismus sám o sobě není nějaký lov duchů, ale liturgický úkon a pastorační služba. Nikoli však jako mimořádná událost, určená k veřejné prezentaci, kdy jde katolické církvi o to, aby se exorcismus nestal mediální senzací. Církev také zdůrazňuje právo na soukromí a nechce, aby se lidé v těžké životní situaci stali předmětem veřejného zájmu. A protože většina podobných situací má podle církve přirozené vysvětlení, nechce podporovat unáhlené závěry o démonickém působení.

Proto pak církev obvykle nekomentuje konkrétní případy a kněžím doporučuje, aby o své službě hovořili zdrženlivě, dávali přednost diskrétnosti, pečlivému ověřování okolností a spolupráci s odborníky tam, kde je to vhodné. Jenže úzkostlivá obava z vyzrazení konkrétních případů, věřícími považovaných za projevy Poltergeista, brzdí multidisciplinární výzkum, kterým by vědecké týmy mohly objasnit, proč že se v bytě hýbou předměty bez toho, že by se jich některý z očitých svědků dotýkal, či s nimi manipuloval. Ne každý anomální jev je opakovatelný na povel, ale věda ho uzná za reálný tehdy, když ho lze zkontrolovat na základě pozorování nebo měření v reálném světě tak, aby výsledek nebyl jen otázkou názoru. Což platí i pro anomální jevy, laickou veřejností označované za projev hlomozícího ducha, kdy církev v rukách drží spolehlivé důkazy jejich existence, neboť u nich vyloučila, v rámci zavedených postupů, psychologické i psychiatrické vysvětlení.

Ale nejpodivnější na tom je, že církev na místa výskytu takovýchto jevů u nás nikdy ještě nepřizvala (třeba i skrytě) vědeckou obec, aby zde sledované jevy zaznamenávala a měřila standardizovanými metodami. Jako by ani neexistovala encyklika Fides et Ratio (1998), celá věnovaná vztahu víry a rozumu, kterou vydal Jan Pavel II. Kde papež vysvětluje, že víra a rozum nejsou soupeři, ale vzájemně se doplňují, kdy vědecké poznání je legitimní a cennou cestou k pravdě.