23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


CHOVÁNÍ: Obrovský posun

14.6.2022

Každá společnost, každá doba, má nějaká paradigmata - nějaké představy o tom, co je normální. Ona paradigmata se mění. Ale přečasto jde jen o jakési dětinské vzpoury proti něčemu ukotvenému v přírodních zákonech. Proti něčemu, s čím nikdo nehne a nikdo rozumný ani hýbat nechce.

Co se týče chování člověka, ve filosofii a psychologii můžeme různá fakta upřednostňovat, bagatelizovat, případně zkoušet vykládat „inovativně“. Ale etologie člověka pracuje jen s biologickými fakty a s jejich evolučním významem - a to se okecat nedá.

Takový pozdrav, například: Dnes už pánové nezdraví smeknutím a náznakem úklony. Dámy nevyseknou pukrlátko. A pamětníci lkají nad úpadkem. Zato neexistuje a neexistovala žádná společnost, kde by chyběl pozdrav jako takový. Toto rituální chování je totiž extrémně důležité pro každé neanonymní společenství živočichů. Pozdrav je vyjádřením nevědomého vzkazu: „Já k vám patřím, nejsem nepřítel, respektujme se“. Pozdrav jako zdánlivá banalita, lidský výmysl zatěžující svobodu individua, je ve skutečnosti osvědčeným a nezbytným evolučním dědictvím.

Nebo biologie rodičovského chování: U každého rodiče pečujícího o mláďata, bez ohledu na jeho živočišný druh a pohlaví, nacházíme zpočátku dosti podobnou křivku množství hormonů prolaktinu a testosteronu. Tedy mix pečujícího chování s agresivitou vůči hrozícím nebezpečím. Ano, tam, kde o mládě pečují oba rodiče, jsou obě pohlaví vyladěná stejně. Ale jen ze začátku. Později už u matky převládne pečující chování, kdežto u samce to agresivně obranné. A mládě tu různost vnímá.

Rodiče dětí odrostlých novorozenectví tedy jednají odlišně, pod vlivem odlišných hormonů - a dítě tu různost vnímá. Dítě také rozlišuje pohlaví čichem - ostatně o odlišnosti pH a tedy i bakteriální mikroflory pokožky obou pohlaví dobře vědí i výrobci kosmetiky. Nejdůležitějším a zcela mimovolním typem učení je u dětí v prvních měsících života vtištění - pachy, vzhled, vzorce chování, o tom všem ani netušíme, že je naše dítě ukládá do své osobnosti.

Dávno neplatí, že maminka doma vaří a tatínek chodí do práce. Ale mozek a vzorce chování mužů a žen se neoddiskutovatelně odlišují a prvky chování homosexuálů se navíc liší od obou heterosexuálních pohlaví. Přitom zdaleka nejde jen o sexuální preference. Gayové obecně vynikají nad heterosexuálními muži ve schopnosti empatie a v kreativitě, ovšem jejich mozek zároveň není ani ryze ženský. Analogicky lze mluvit o lesbách.

V postojích naší společnosti došlo k obrovskému posunu. K homosexuálům jsme konečně tolerantní, nemluvíme už v souvislosti s nimi o nemoci, úchylce, rozmaru ani o hříchu. Bereme je jako plnocenné členy společnosti stejně, jako vnímáme třeba lidi s vrozenou cukrovkou nebo s achondroplázií. V odůvodněných případech umožňujeme transsexuálům změnu pohlaví a ve svém okolí vidím, že alespoň některým z nich to ohromně prospělo. Homosexualita ani odborně potvrzená transsexualita opravdu není nějaký rozmar. Je to nepředstavitelný psychický diskomfort vedoucí ke stresu a stres je něco objektivně existujícího a nebezpečného.

Nicméně před dalším velkým posunem už buďme obezřetní:

Chystaná (zase jednou) změna pohledu zákona na podstatu manželství je nebezpečná v tom, že považuje výchovu dítěte stejnopohlavním párem za jakousi alternativní normalitu. Bohužel, biologický chaos dítěte, které má oba rodiče v mnoha ohledech stejné a zaměnitelné, nebude něčím, co by mu kdovíjak prospívalo. Homosexuální páry nejspíše budou děti adoptovat. Matějčkovy výzkumy o nechtěných dětech, Rok kohouta Terezy Boučkové i prostý fakt, že dítěti bude chybět rané vtištění na současné rodiče - to vše naznačuje, že stejnopohlavní páry to nebudou mít lehké a ony děti už vůbec ne. Často zaznívá „argument“, že je lepší dát dítě k adopci homosexuálnímu páru, než je ponechat v dysfunkční rodině (např. alkoholiků) nebo v dětském domově. No, pokud je někdo přesvědčen o tom, že u stejnopohlavních manželských párů nebude nikdy existovat promiskuita, drogy, domácí násilí nebo prosté rozvody, pak mu jeho naivitu neberme, ale brát takový názor vážně - to snad radši ne!

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin