Každý útlak, trvá-li dlouho, narazí na hranice, kdy se stane pro hrdé lidi dbající na svou důstojnost neúnosný a ti se pak vzepřou. To se u nás stalo i v 70. letech minulého století za takzvané normalizace, která měla zakrýt nenormalitu vládnoucí v naší zemi po okupaci Československa sovětskou armádou a jejími satelitními armádami.

Impuls k vážnějším protestům spojený s 1. lednem 1977 a Chartou 77 dal proces proti hudebníkům skupiny Plastiků. Tento, jak mi řekl Václav Havel, byl svým způsobem vážnější a nebezpečnější než procesy z počátku 70. let, protože tehdy již nebylo účtováno s politickými protivníky, kteří museli do jisté míry počítat s tím, že riskují. To byl útok totalitního systému na sám život, na samu lidskou svobodu a integritu.

Odpor proti tomuto procesu vedl nejprve k tomu, že skupina intelektuálů napsala dopis spisovateli a nositeli Nobelovy ceny Heinrichu Böllovi, o kterém věděli, že je na takový druh útlaku velmi citlivý.

Podepsali ho lidé, jako byl básník Jaroslav Seifert, literární historik František Černý a filozof Karel Kosík. Důležitost tohoto protestu pochopili dokonce i někteří komunisté. A tak se začalo rodit společenství, které vyústilo koncem roku 1976 k sepsání Charty 77.

První schůzka autorů a budoucích signatářů se konala 10. prosince 1976 v bytě Jaroslava Kořána, na které byl historik Vendelín Komenda, bývalý tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, spisovatelé Pavel Kohout a Václav Havel. Na dalších schůzkách se k nim ještě přidal Petr Uhl, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a Ludvík Vaculík.

Legrace s tragickými následky

Když ve čtvrtek 6. ledna 1977 vezl Pavel Landovský ve svém závodním saabu Ludvíka Vaculíka, Václava Havla a Zdeňka Urbánka na poštu, z níž chtěli odeslat text Charty na nejrůznější adresy, už je sledovali estébáci. Do schránky se podařilo nastrkat nepozorovaně jen asi čtyřicet obálek.

Landovského auto zablokovali v Praze kousek nad Leninkou, dnes Evropskou třídou, za gymnáziem. Pavel Landovský zabezpečil auto, aby nemohli dovnitř a estébáci zuřivě do něj třískali. Landovský to komentoval sovy: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet.“ Havel na to reagoval slovy: „To nám ten boj za lidská práva pěkně začíná.“

A protože byl přesvědčený, že nedělají nic špatného, odšpuntoval auto a v ten moment viděl Landovský jen jeho podrážky: Vytáhli ho jako koberec, jako rouru. Podobně vytáhli i Vaculíka, podávali si ho nad hlavami jako kládu.

Landovský se s nimi hádal a měl štěstí, někdo z přihlížejících zvolal: „Heleďte se, pan Landovský zase filmuje.“ Estébáci totiž měli s sebou kameramana. Teprve po této větě si policajti uvědomili, že jsou tam lidi. K Landovskému posadili jednoho estébáka a všichni odjeli.

Takže viděno z odstupu to byla naštěstí trošku i legrace, i když měla pro řadu lidí tragické následky. Jako první zemřel po několikahodinovém výslechu 13. března filozof Jan Patočka. V říjnu roku 1979 bylo odsouzeno šest chartistů včetně Václava Havla ke třem až pěti letům odnětí svobody a všichni další byli perzekvovaní.

Psáno pro ČRo Plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel