28.5.2022 | Svátek má Vilém


CESTOVÁNÍ: Návrat z Dubaje

24.3.2022

Na služební cestu by měla firma pokud možno posílat dvojici. Nešetřit na letenkách! I kdyby šlo třeba o luxusní první třídu do Dubaje. Jinak i zkušená manažerka a ekonomka podniku může podlehnout ne-li mořské mořské nemoci, tak panice. Jak dokazuje text mé mladší sestry (nepřeje si být jmenována), který jsem pro účely deníku trochu zkrátil a korigoval tak, aby ji zveřejnění nijak nemohlo poškodit.

Nedávno byla pracovně asi týden v Emirátech a jistě je mnohokrát praktičtější a v cestování zběhlejší mě, ale… Závěrečná kapitola jejích zápisků:

Poslední den veletrhu byl čtvrtek. Ráno jsem přišla do haly a hned bylo jasné, že tam už pustili lidi zvenku. Jako vždy. Navalí se s kufry, velkými taškami a začnou sbírat jídlo u těch stánků, odkud už vystavovatelé odešli. „Vzorky“ totiž z Dubaje nikdo neodváží, samozřejmě, a je vlastně dobře, že se spotřebují.

Pobyla jsem u stánku ještě pár hodin, trochu uklidila, sbalila věci a po poledni vyrazila zpátky do hotelu. Měla jsem pořád ještě pár hodin času, tak jsem se rozhodla, že ho využiji a projedu se metrem. Dopředu jsem měla nabitou kartu a trochu kreditu mi zbývalo.

Metro v Dubaji jezdí bez strojvůdce, a tak, když se vám podaří stoupnout si do čela, koukáte přímo na trať a můžete si hrát, že řídíte. Projela jsem se tam a zpátky na jednu stranu města. Většinou metro jezdí na viaduktu, takže se lze kochat, ale moc hezké pohledy to nejsou, jen písek a beton. Když jsem se vrátila, došla jsem ještě k bazénu, trošku se ohřála v teplé vodě a zaplavala si. A ještě na stánek, kde jsme měli v 16.45 sraz, že spolu pojedeme mikrobusem na skutečné EXPO 2022. Ta cesta ale byla dlouhá. EXPO se sice koná v Dubaji, ale až na úplném konci města, takže jsme jeli víc než hodinu. Naštěstí je český pavilón, kde jsme měli na šestou naplánován raut s lidmi z Ministerstva zemědělství, hned zkraje. A tak jsme tam zapadli a poprvé po týdnu jsem si dala alkoholický nápoj: studené plzeňské. Tak mi ještě pivo v životě nechutnalo.

Byl vídeňský guláš a knedlíky, řízky s bramborovým salátem, losos a špenátové gnochi, spousty dalšího jídla. Po týdnu jsem se tedy celkem normálně najedla, což bylo příjemné, vypila ono pivo, což bylo také příjemné, a zjistila jsem, že už bych nejradši jela zpátky na hotel. Ostatní se ale rozjařili a zjevně rozhodli, že budou popíjet do rána, i když pavilon zavřeli už v deset a nás tam slíbili nechat do jedenácti. Využila jsem příležitosti, kdy se kolegové z jednoho stánku, takový starý pán a jeho mladší kolegyně, rozhodli, že se půjdou podívat na svítící kopuli uprostřed výstaviště; odešla jsem s nimi a už se nevrátila. Koukali jsme asi hodinu nebo dvě na světelnou show, již promítali na kopuli, a pak jsem pokračovala přes celé výstaviště k metru. Cesta jím se zdála nekonečná, na hotel jsem se dostala až před druhou ráno. Sbalila jsem se a dlouho nemohla usnout. V pět vstávala. Pro jistotu jsem večer uzavřela hotelový účet na recepci a objednala ranní buzení, kdyby selhal telefon; ale i tak jsem byla nervózní. Nastal poslední den hrůzy, ale vlastně jediný, kdy se mi opravdu nedařilo.

Začalo to už ranním odvozem z hotelu. Nasedla jsem do špatného taxíku. V Dubaji mají taxi dvojího druhu - městské, kde cesta z hotelu na letiště stojí 50 dirhamů, a tedy asi 300 CZK (takovým jsem na začátku jela z letiště), a soukromé za pětinásobnou cenu. Bohužel jsem ve stresu, že nedojedu včas na letiště, vsedla to toho drahého, a tak jsem málem vysolila 250 dirhamů. Jen jako zázrakem se to podařilo usmlouvat.

Na letišti panoval z mého pohledu naprostý chaos, což mě znervóznilo. Není to jako u nás, kde se na každý let stavíte v určitou hodinu do určité fronty. Tady bylo šest front a všechny na všechny lety. Snažila jsem se zařadit a několikrát mě seřvali, že jsem předběhla. Plochy, na kterých se fronty řadí, byly naprosto plné a obrovský shluk lidí byl i mimo ně. Vystresovalo mě to, a když jsem se konečně dostala k přepážce s odbavením kufrů a letenky, sdělili mi, že pro vstup do Čech potřebuji podle zbrusu nového nařízení ještě jeden vyplněný formulář. Úředník mi to aspoň našel na internetu. Byla jsem zoufalá, skoro brečela, a tak řekl, že mi letenku dá, abych si ale formulář poté vyplnila aspoň v mobilu; jinak mě nepustí přes vstupní kontroly. Seděla jsem poté v té narvané vstupní hale a snažila se na svém chytrém mobilu najít stránky, kde formulář stvořím. Až po hodině se mi to podařilo, neuměla jsem to ovšem uložit tak, aby to zůstalo v mobilu. Opsala jsem ale aspoň číslo formuláře a odhodlala se jít k odbavení; začala hledat letenky. Přichází nejkritičtější bod. Letenku a zavazadlový lístek jsem neměla.

Prohledala jsem tašku snad stokrát, nic. To už jsem se rozbrečela hystericky. Nechtělo se mi věřit, že jsem oba papírky ztratila... Přesto mi chyběly. Rozhlížela jsem se po místech, kde jsem před chvílemi seděla a kde mi teoreticky mohla letenka vypadnout, a najednou přede mnou stál černoch a letenku i zavazadlový lístek mi podával. Prý se to válelo pod nějakým sedadlem, a tak to sebral. V Dubaji se prý nikdy nic neztratí. Ale to vlastně neřekl, a když mě tam v té hale viděl hysterickou, asi ho napadlo, že bude letenka má.

K bližšímu seznámení nedošlo, asi že jsem nebyla ve filmu. Ani ne v románu. A tak jsem si oddechla, ale pořád to nebyl konec stresu, protože jsem musela přes odbavení a neměla vstupní formulář. Přes první kontrolu jsem prošla, protože Arabka jen koukla do pasu a pustila mě dál. Následovaly skenery a tam to také dopadlo dobře. Arab mě sice chvíli šteloval, protože jsem nebyla schopna si stoupnout na správné místo, ale pak mi naskenoval zornice, dal razítko do pasu a poslal mě dál. Následovala kontrola zavazadel a tam jsem se musela zout a svléci do trička, odevzdat mobil i chytré hodinky, laptop. Vše mi však po kontrole vrátili. Ještě mě však čekala asi kilometrová cesta letištní halou k bráně, před níž mělo být přistaveno letadlo do Prahy. To letiště je obrovské a já měla letět z C22. Jsou tam písmena ABCD a každé má mnoho desítek „gejtů“, takže je tam určitě pár set „bran“, kterými se nastupuje do letadel. 

Ale našla jsem to v podstatě bez problému a přesně už jen půl hodiny zbývalo do odletu. Tedy naprosto ideální. Stihla jsem si ještě i skočit na záchod a bezvadné bylo, že hned vedla brány stála prodejnička s arabským zbožím. Chtěla jsem kolegům přivézt chalvu, což je zdejší speciální cukroví; strašně sladké, dělá se jen z ořechů a mandlí. Mně sice nechutná, ale je to specialita a v práci ji po mně chtěli. Měla jsem ještě 200 dirhamů, a tedy dvanáct stovek v naší měně, a tak jsem to utratila za pár krabic cukroví. Nejen do práce, ale taky pro sousedy, pro syna i partnera. A vrátila jsem se „na gejt“, byl jen dvacet metrů daleko. Skoro všichni už byli v letadle, i vykročila jsem na poslední vstupní kontrolu. Stála tam česká letuška. Zkontrolovala jen pas a letenku, ale následovala ještě letuška arabská. Chtěla onen vstupní dokument, i povídám jí, že mi zkolaboval mobil a mám jen kód. Mávla rukou. Řekla: „V pořádku.“ Kód evidentně zkontrolovat neuměla a nechtěla mě ani zdržovat. A tak jsem se dostala do letadla. Úleva! 

Sedadlo jsem měla vzadu, asi šedesátá řada. Kupodivu nebylo letadlo plné, a tak jsem měla tři sedadla jen pro sebe. Za chviličku se startovalo. Hodinu jsem se snažila usnout a zabalila se do jejich deky, které vyfasuješ i s polštářkem. Jenže let byl hlučný, neklidný, zvenku jsem slyšela rachot vzduchu, letadlo sebou házelo, usnout se nedalo. Nedařilo se mi ani zapnout palubní video. Vyzkoušela jsem všechny tři sedačky - a nic, a tak jsem poprosila letušku, aby mi pomohla. Konečně jsem si pustila první film. A tak jsem střídavě koukala na filmy a mezitím přinesli snídani. Pak i oběd. Dala jsem si půl skleničky vína na uklidněnou, spoustu vody a Brufen. Ale let byl nekonečný a nepříjemný, protože byly silné turbulence. Letadlo se propadalo, mlelo sebou. 

Ale po šesti a půl hodinách se přece objevila Praha a já přesedla k okýnku, abych sledovala přistání. Bylo hladké, stejně jako odbavení. I na našem letišti požadovali onen dokument, ale byla tam mladá Češka a nad mým kódem se jen usmála a rovněž mávla rukou, abych putovala dál. Přes skenery jsem tentokrát už prošla hbitě, počkala na kufr a ještě u pásu potkala spoustu lidí, kteří cestovali z veletrhu stejným letadlem, takže jsme se rozloučili - a já frčela na Go-Parking. Podařilo se mi nacpat se hned do prvního mikrobusu a za deset minut stál na parkovišti. Zaplatila jsem - a hurá domů. Zkušenost to byla, při pohledu zpět jsem klidná, nicméně… Uf.



Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby
Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby

Hledáme 50 maminek, které se svými děťátky vyzkouší přírodní dětskou kosmetiku a vlhčené ubrousky Linteo Baby. Šance testovat je vysoká, stačí se...

Vladann 18:32 24.3.2022
F. Svoboda Velmi slabé. 9:09 24.3.2022