Že má (překrásná) čeština (“čedina“, jak jsme říkali na obecné škole) zdrobněliny, víme odmalička. Ani člověka nenapadne, že jsou i jiné vznosné jazyky, kde tomu tak není.

Co nám oproti tomu dojde brzy? Bezpečnější jest omezit užívání zdrobnělin (zdrobnělinek) na minimum alias minimumíčko. Pádněji: zkuste, dobrá rada, zdrobněliny ignorovat.

Sice tak dáte šanci jejich postupujícímu zániku, ale žádné strachy. Ono se bude dost lidí ke zdrobnělinám uchylovat dál.

V knize a článku působí většinou kontraproduktivně. Divně, trapně. A našel jsem jediný zdravý lán, kde se zdrobněliny hodí sít. Příklad:

Máte ratolest, která překvapivě vydrží předčítání. Tak jí předčítáte. Ale roztěkanost dnešní doby ohrozila i vaše dítě, i pokoušíte se předčítat příběhy co nejpoutavěji. Sem tam něco vynecháte, něco klidně přidáte. Takřka stejně funguje rozhlasový redaktor nad každým textem a dítě, ejhle, ještě pořád vnímá a neusnulo.

Dítě se dá, uznávám, upoutat i vystrašením - a strach je zdravá emoce. Nezapomenu, jak jsem kdysi synovi předčítal povídku Žlutá tvář. Jde o méně známý příběh se Sherlockem Holmesem, který je docela kuriózní: Sherlock tu nepátrá. Ale je to trochu horor a přijde působivý moment, kdy klient dovypráví k momentu zjevení se žluté tváře v okně.

Syn sebou sice netrhl, jak se psává v knihách, ale dostal se do stavu skutečně napjatého očekávání, co prý bude dál. Skoro zajektal, užasl. Je proto nejlepší číst dětem umírněné horory? Ano. Ale taky přece chcete, aby se smály, což je stejně zdravá emoce… a jenom je otázka, zda je snáze vyvolatelnější než ona zmiňovaná hrůza. Možná ne. A osobně jsem asi neměl dost humoristického materiálu k předčítání, i uchýlil jsem se k velice laciné metodě ozvláštnění. Všude, kde to bylo možné, jsem výrazy předělával na pitvorné zdrobněliny.

A tomu se malý i velký posluchač směje, i když, uznávám, pouze chvíli. Většinou je nadále fádní i to. Záleží ovšem i na obsahu textu a kvalitách příběhu, a jestliže něco čtete nově a jinak, tj. zdrobněle, děj se vyjeví podstatně důrazněji a pojednou vám připadá nezapomenutelný. Každé slovo má jaksi silnější podstatnost. Nevěříte? Uvedu asi tři ukázky.

První příklad je z klasické novely mého oblíbence Roberta Louise Stevensona o doktoru Jekyllovi a nebudu uvádět originál textu v původním překladu Jarmily Fastrové, nýbrž rovnou mou úpravu-improvizaci při předčítání:

Tenkrát jsem ale ještě v pracovničce neměl zrcadélko a dal jsem je přinést teprve později, a to právě proto, abych mohl sledovat své proměničky. A nocička se už blížila raničku a za toho rána byli spolubydlící z domečku pohříženi do hlubokého spánečku; a proto jsem se v zápalíčku své nadějičky a svého vítězstvíčka rozhodl, že se v nové podobičce odvážím až do ložničky. Prošel jsem dvorečkem, kam na mě shora shlížela souhvězdíčka, a skoro se mi zdálo, že shlížejí s údivečkem nad vůbec prvním tvorečkem, jakého zbádala ta jejich bdělá hlídečka.

Proplížil jsem se chodbičkami jako cizáček v tom vlastním domečku, a když jsem dorazil do ložničky, spatřil jsem ve sklíčku poprvé Edwardečka Hydečka.

Tohle, kdo ví, možná nebyl ten nejlepší a dostačující příklad, kterak se zdrobnělinami současně zvýrazní význam textu, a tak ještě ukázku. Z vozíčku slézá ženička v bílé plachetičce, selském oblečku. Dětičky zůstaly stát, ani z báby očička nespustily. Táta jí tiskl ručku, máma ji plačíc objímala… a ona pak je též líbala na obě líčka. Tady jsem navíc opravil původní zdrobněliny Boženy Němcové.

Ale ano, uznávám, že je to vtipné leda hodně prvoplánově, nicméně to překvapivě funguje a představte si, že máte spratka, který skutečně jinak nechce poslouchat. I hle, jak zní zdrobnělinový Edgar Wallace a Mrtvé oči Londýna:

Už jsem měl strášek, strašíček, aby neuhnuli do parčíku, protože soukromá autíčka tam můžou, zatímco taxíčky ne; ale vzali to Edgwareskou třídičkou. Stávala tam kdysi šibenička a za stara se tam věšívalo,“ dodal jen tak mimochodem, „což jsem četl v jedné knížečce, když jsem seděl.“

„Tyhle vzpomínečky na stařičký Londýneček ale můžete vynechat,“ zaprosil Larrýček.

Geniální doktor Ludvík Souček pak v obdobně debilní úpravě dopadá následovně (Tušení souvislosti): K Marsíčku už byla vyslána řada kosmických sondiček a sovětští vědáčci iniciovali konkrétně sondičky Marsíček 1 až Marsíček 7 (1973).

Američánci zvolili Marsík za cíl Marineríčku 4 až Marineríčku 9 (1971) a získali pozoruhodné výsledečky měřeníček i fotografičky. A objevili kráterky a vulkánky impozantních rozměrečků a například i sopečku-sopčičku v oblastičce Nix Olympica, která má výšku 18 kilometříčků.

Vůbec si nemyslím, že je podobné ZDROBNĚNÍ textu lehce přenositelné do většinky cizích jazýčků a nezávidím věru překladatelíčkovi, který se do podobné prácičky omylíčkem pustí, i kdyby s fortelíčkem, anžto se brzičko potká s mrtvičkou.