Jak vypadá dnešní venkov? Tak nejprve ty lepší zprávy: hasičské zbrojnice jsou nově postavené, rekonstruované nebo aspoň čerstvě omítnuté a září do světa šedočervenými barvami. Obecní úřady mají nový ohoz, aby se vedení malých obcí o ty své ovečky dobře staralo. Ve větších obcích a ve všech městečkách svítí oranžové coopy, v nichž seženete od každého trochu a zejména čerstvé zákusky, na jakých jsem si pochutnávala v dětství. Skoro v každé vsi doplňuje sortiment vietnamská večerka, jejíž otvírací doba (od osmi ráno do osmi večer) uspokojí i ty největší workholiky. Na rozdíl od krajských měst, v nichž se večerky zaměřují na alkohol a na ovoce, jsou ty venkovské mnohem všestrannější. Navazují na tradici prvorepublikových koloniálů, v jakém prodával Petrův tatínek Vendelín Bajza v románu Bylo nás pět. Hrábě, biče, olejovky, pruty na ryby, šicí potřeby, vejce, sušenky, pomazánky, sýry.

Kdo českým venkovem jen projíždí odněkud někam, ten zná jen hlavní asfaltové cesty a maximálně pumpy, motoresty či restaurace u větších měst. Nevidí, co je za první řadou domů. Neví, že na kraji každé vesnice je travnaté fotbalové hřiště a u něj někdy hospoda a jindy aspoň stánek s občerstvením. Neví, že skoro v každé vsi je upravené dětské hřiště s novými prolézačkami nebo i cvičiště pro seniory s pohyblivými madly. Projíždějící nezaregistruje lavičky pro unavené nohy ani místa pro společenské setkávání, opékání špekáčků, produkce malých kapel, venkovní diskotéky či grilovačky. Neví, že v mnoha vsích jsou parčíky, malé knihovny s měnící se nabídkou knih, školy a školky, kaple, kostely, rozcestníky a historická návrší. Všude možně po venkově jsou rozesety rozvaliny hradů nebo jejich více či méně zachovalé části, zámky, sýpky, pivovary či středověká opevnění. A hlavně nevidí, kdo je dnes tvůrcem společenského venkovského dění.

Někdy je to starosta nebo vedení obce. Častěji však bývá tvůrcem společenského života několik nadšenců, kteří organizují pivní slavnosti, jarmarky, dětské dny, pálení čarodějnic, lampionové průvody, sjíždění řek veselými plavidly, ochutnávky nádivek a vánočního cukroví, výstavy výkresů školních dětí, koncerty, charitativní bazárky, obecní bály a hasičské závody všech věkových kategorií. Kdo jen projíždí, ten nejspíš nezaregistruje pozvánky na místní akce, které se neinzerují v celostátním tisku ani na Facebooku nebo na Instagramu. Stačí ale papírový letáček vyvěsit týden před akcí v místním koloniále, aby se o něm dověděli všichni ti, co na akci mají přijít. Pak je taky třeba něžně ocenit všechny ty sportovní kroužky a tělovýchovné jednoty, které cepují ty nejmenší obecňátka od školkových let. A v jakých sportech se na venkově soutěží nejčastěji? Vyhrává fotbal, ale oblíbená je i národní házená, atletika, tenis a v mém senátním obvodu dokonce na jednom místě trénují softball.

Někdo tvrdí, že se vesnice vylidňují, a je schopen na požádá dodat příslušní čísla a celostátní statistiky. A přesto na svých cestách jižním Plzeňskem vidím nové vypiplané rodinné domky i celé nově postavené čtvrti. Pořád se někde něco buduje a něco opravuje. A mezi těmi malými obcemi a vesnicemi jsou silničky s novými povrchy, bíle olemované a povětšinou hezky vyspravované.

Kdy je venkov vyhasínající

A teď pár slov o té odvrácené straně. Existují i místa a místečka, kam se noví lidé příliš nestěhují a společenský život tam dávno odumřel, když zavřela poslední hospoda, výčep nebo pohostinství. Vesnice, kde nikdo nic neprovozuje, kde není žádná aktivní skupinka, která by toužila uspřádat něco společenského, je tichá, tmavá a v noci vypadá, jako kdyby ji odpojili od elektřiny. Pokud jí projedete za dne, nevidíte na cestičkách ani na zahradách ani živáčka. Nemáte si kde svlažit hrdlo ani se pobavit či koupit čipsy, kolu či nabíječku do telefonu. Místní lidé se nemají kde scházet, a proč by to taky dělali, když není nikdo, kdo by je motivoval a vysvětlil jim proč. Za tyhle vyhaslé vesnice nemůže starosta ani žádný konkrétní jeden jediný člověk. Prostě se tam nenašla parta lidí, kteří by místní obyvatele rozhýbali, inspirovali, vybudili z jejich letargie. Kdysi v každé takové vyhaslé vesnici docela jistě byla hospoda, malý krámek i několik řemeslníků. Dodnes jsou znatelné zavřené koloniálky a hospody se zašedlými okny nebo přestavěné na obytné domy. Jenomže když přestanou místní v krámku nakupovat a namísto aby šli do obecní hospody, tak si nakoupí piva v supermarketu, nemohou se posléze divit, že i jejich vinou obec pomalu odumírá, až zhasne docela.

Pak už zbývá jen doufat, že se do vsi přivdá, přižení nebo prostě přistěhuje rozený organizátor, kterého napadne vymyslet něco pro lidi, protože se sám na té vyhaslé vsi nudí. Věřím, že do každé takové vesnice se dříve či později společenský element vrátí. Bez něho by totiž lidé nemohli žít.

Vzpomeňte si někdy na má slova, až budete nějakou hezkou vesnicí jenom projíždět. Třeba jednou nebudete spěchat. Třeba byste se někdy mohli zastavit a poobědvat v místní hospůdce, kam se zblízka i zdaleka sjíždějí řemeslníci na dobroty jako do baštírny nedaleko místa, kde sama bydlím. Třeba ochutnáte místní pivo z domácího minipivovaru. Třeba byste si mohli poslechnout písničku, když v některé vsi probíhá zpívání nebo rockové burácení. Uvidíte, že venkov stále existuje a zdá se, že příliš nestrádá. A lidé vám dokonce řeknou, že si bydlení právě tady vybrali. Anebo že kdysi odešli do velkého města, aby se po letech zase vrátili sem. Na venkov. Na vesnici. Domů. I když regulace a ceny služeb tu dusí podnikání, kdeco krachuje, není dost práce a za vším se musí jezdit do města. A teď ještě tu zakážou jezdit jejich starými auty. Ano. I tak. Navzdory tomu všemu.

Věřte, že český venkov ani zdaleka nemá na kahánku. I když tu jezdí sto let staré dvoutakty, traktory z minulého století a na zahradě se pracuje ve vytahaných teplácích, co pamatují možná i císaře pána, na mnoha střechách už uvidíte kolektory a občas byste i v nějaké garáži objevili druhé auto připojené na elektřinu. Kdysi se na venkov jezdívalo pro čerstvé potraviny, kvůli klidu a čerstvému vzduchu. A světe, div se, ze stejných důvodů se k nám začíná jezdit už zas. A taky kvůli sousedům, co si vidí do talíře a přes plot do zahrady. Někdy je totiž právě ten zájem výhodou, které se ve městech obyvatelům nedostává. A protože místní lidé vidí, jak život kolem nich začíná, rodí se, rdousí se navzájem a ke každému životu že patří i konec a smrt, snad možná právě proto tu lidé stojí nohama na zemi a ty dnešní městské šílenosti jim připadají tak nenormální, vzdálené a nepochopitelné.

Takový je prostě dnešní venkov. Nic sobě ani jiným nenalhává. Takový je a takový bude. Stavte se někdy a sami uvidíte.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů