Lidé ve velkých českých městech mají různé problémy. Například je trápí dopravní zácpy, zápach a špína v metru, nedostatek volných míst k parkování, příliš drahé luxusní bydlení nebo podniky, kde neberou platební karty. A taky bezdomovci, narkomani nebo příliš pomalý rozvoj „smart city“. Jenomže venkov si o vymoženostech „chytrých měst“ s neplacenou wifi a digitálními technologiemi může nechat zdát. V jedné takové vesnici bydlím, a tak vím, že většina mých sousedů má docela jiné problémy.

Prvním a největším nedostatkem jsou kulhající infrastruktura, veřejná doprava s mnohahodinovými intervaly, chybějící pošta, lékárna, zubař či jiné zdravotnické a sociální pokrytí. Někam vedou dobré cesty, ale na mnoha místech jsou nekvalitní nebo záplatované. Jestliže je problém v Plzni sehnat zubaře, je skoro vyloučeno ho najít v Merklíně nebo v Chanovicích. Marně starostové lákají lékaře na zařízení ordinace, byty a náborové příspěvky. Vylepšovat venkov se nějak nestihlo, přes dávné sliby zásadní zlepšení nenastalo, ačkoliv obce, městečka a mnozí starostové se snaží, seč jim síly stačí. Do lékáren se prostě pacienti trmácejí mnoho kilometrů daleko. Nemají-li vlastní auto, počkají si i hodiny na cestu tam a další hodiny na cestu zpátky.

Vždycky mě to znovu napadne, když vidím v krajských městech ty obrovité stavby za spousty miliard, ty nové silniční přivaděče, sochy, přemostění, dopravní uzly, nadjezdy a mosty pro zvířata, kruhové objezdy a nové semafory. Co by mnohé vesnice daly za drobečky od stolu, aby si mohly vybudovat chodník podél rušné cesty nebo podchod v místě, kde skrz obec jezdí jeden kamion za druhým. O veřejném osvětlení ani nehovořím.

Druhým problémem jsou ceny zboží mnohem vyšší než ve městech. Každé město se spoustou obchodů provokuje konkurenci ke zlevňování. Ale je-li ve střediskové obci jediný obchod, do něhož se musí zavážet zboží z Macra vzdáleného desítky kilometrů, jaký div, že ceny jsou tu vyšší, což vlastně zdejší obyvatele sankcionuje dvojnásob. Drahotu má na svědomí asociální energetická politika. Politik se před mikrofonem pyšní, jak statečně bojuje s podnebím, ale finančně to odskáčou ti nejchudší – venkovské rodiny s dětmi, starousedlíci a důchodci. Představte si, že v mém senátním obvodě jsou vesničky, v nichž po válce fungovaly čtyři obchody, tři hospody a několik řemeslníků. Dnes mají všichni zavřeno a dávné krámky a provozovny připomíná jen oprýskané průčelí a prachem zanesené slepé výlohy. Některé obce řeší situaci inovativně – obecní prostor pronajmou za korunu vietnamskému zájemci, který svou nabídkou brzy naváže na nejlepší tradici dávných koloniálů – prodává potraviny, hrábě, drogerie, granule pro psy. A občas i pořídí pípu a lavičku před konzumem zastřeší, aby dva tři sousedé mohli aspoň na chvíli spolu posedět a pobýt. Chválabohu za ně, za pracovité Vietnamce. Na ty není třeba čerpat dotace a ani je nákladně začleňovat do české společnosti.

A když jsme u zániku obchodů, ve stejném šuplíku najdeme i hospody, zájezdní hostince a všelijaká venkovská pohostinství. Kdekterý obhájce zákazu kouření dnes ironicky konstatuje, že po zákazu žádná katastrofa nenastala, protože kolem něj jsou v jeho krajském městě pořád zaplněné restaurace, ba dokonce že leckdy musí rezervovat stůl předem. Jenomže jeho pohled a městská zkušenost ani náhodou neplatí pro venkovské provozovny. Stupňující se zákazy, příkazy, regulace a hygienické požadavky spolu s vražednými cenami energií a pracovní síly dokončily zkázu, kterou započal zákaz kouření a na kterou navázaly covidové restrikce. Kdo jednou odešel z gastro provozu, ten se do něj už z teplé kanceláře a práce vsedě nevrátil. Nedostatek pracovníků je mnohem palčivější právě na vesnicích. Na svých cestách senátních obvodem každodenně vidím masový zánik desítek venkovských provozů, obchodů, služeb a hospod. Prázdné sály smutně připomínají doby, kdy do zapadlých vesnic jezdívaly i kapely tak slavné jako Olympic. Dnes jsou obyvatelé rádi za všemožné revivaly a hospody hlásí úspěch, když na akci přijde padesát lidí.

Čtenář – abstinent možná nadšeně zaplesá na zavíráním pohostinství, ale vývoj posledních let má dramatické dopady nejen na materiální kvalitu života na venkově, ale hlavně důsledky naprosto likvidační na sociální vazby, na lokální pospolitost, na komunální život. Lidé jsou od sebe stále více izolováni, zaháněni do soukromí, nemají se kde, za co a proč stýkat. Mladá generace se už dávno nechodí družit někam na vlhké meze ani si za opuštěným kulturákem nekope do mičudy. Každý jednotlivě sedí doma u svého chytrého telefonu, protože se odnaučil se svými vrstevníky vůbec mluvit. I zájmové aktivity jsou doménou měst, nikoliv vesnic.

Pro mé venkovské sousedy jsou někdy vůbec úsměvné požadavky městských intelektuálů na blízkost zábavních center a moderní bydlení s výhledem do zeleně. Na vesnici se bydlí v objektech, které jsou prostě k mání a které vesničané jako kdysi renovují svépomocí s kamarádsky přiloženou paží. Není výjimkou, že některé domy nemají kanalizaci, není k nim zaveden plyn a nemají vlastní pitnou vodu, takže si chodí k cisterně nebo k obecnímu vrtu s kanystry a bandaskami. Ano. Vskutku taková místa existují nejen na jihozápadě Čech. Na druhé straně ale není třeba venkovany s městskou zpupností poučovat o neplýtvání, o šetření a učit je chovat se ohleduplně k přírodě. Na vesnicích totiž recyklují úplně všichni. Ztvrdlé pečivo se dává zvířatům, ovadlá zelenina se uvaří, nahnilé ovoce oživí kompost, každé prkno se uschová, aby se použilo znovu nebo se s ní aspoň zatopilo. A už zase se tady chovají králíci, slepice a jiná domácí zvířata, která vylepšují skrovný jídelníček. Už zase se pěstují brambory, luštěniny a zelenina, protože ta dovezená z města je násobně dražší. Už zase se v kamnech topí dřevem, protože plyn i elektřina jsou k nezaplacení. Už zase obce pravidelně organizují výměnné bazárky a jarmarky s použitým a nepotřebným zbožím… a tak bych mohla pokračovat.

Venkovani mají navíc neodbytný pocit, že velká politika se zabývá věcmi naprosto odtažitými, a ne jejich každodenními životními problémy. Kdo musí dojíždět desítky kilometrů za prací do velkého města, ten stejně nikdy ani neuvažoval o koupi elektromobilu. A na dotace venkované povětšinou nedosáhnou. Jistě, i u nás staví a bydlí bohatší lidé, co sem utekli před ruchem velkoměsta. Takové ale nejspíš skutečné problémy českého venkova příliš nezajímají. Za svými vysokými ploty mnohdy jenom spí, ale jejich životy se odehrávají jinde. Zatímco vesničané nemají jiné volby a na přesun do bohatších oblastí jim chybí síly i finance. Jsou odtud. Tady se narodili, tady žijí jejich rodiče a často i jejich děti. Tady se snaží zvelebovat školy, sportoviště, mimoškolní činnost, sami, po troškách, s nasazením vlastních rukou a sil, jako kdysi v akcích Z. „Smart city“ s wifi zdarma je odtud na míle daleko.

Tak bychom někdy měli myslet i na jejich problémy, starosti a komplikace. Venkov je totiž základna, kde se pěstují plody a chovají zvířata, co se jimi zásobují města, a kam se z měst jezdí na chaty, na rekreaci a pro zdravé potraviny. Venkov vždycky byl grunt a nohy, na kterých naše společnost stojí. Tak se nedivte, až se začne hlásit o slovo. Zabírá většinu rozlohy naší krásné země a žije na něm třetina jeho obyvatel.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Psáno pro měsíčník TO 2/2025