Abychom si ujasnili, o čem hovoříme, neboť v mediích to komentátoři běžně plácají dohromady:

1) Imigrace je, když se na území státu usazují obyvatelé přicházející ze zahraničí.

2) Emigrace je jev opačný, a to když lidé ze státu odcházejí či utíkají jinam.

3) Argumentační faul je označení pro nepoctivé rozšiřování lživých názorů. Například:

a) Důraz na rozšířený názor: „Tvrzení je nutně pravdivé, neboť v ně věří většina lidí.“ (U nás s doplňující poznámkou, že jde o většinu lidí „z rozvinutějších států“.)

b) Toužebné přání: “Tvrzení je nutně pravdivé, neboť si velmi silně přejeme, aby pravdivé bylo.“ (V této diskuzi doplněné o tvrzení, že náš názor je „vědecký“.)

V současné době vládnoucí poltické síly v EU a jejich obdivovatelé u nás hlásají, že jsme jako stát „jednodruhový“. Tedy že u nás žijí jen Češi. Za druhé, že jsme xenofobní a odmítáme všechny přistěhovalce. A za třetí, že nejsme schopni všechny ty, „kteří jsou jiní“, začlenit do společnosti.

Všechna tato tvrzení jsou nepravdivá. Že tomuto názoru věří mainstream v západní Evropě a USA a hlásají jej tamní i zdejší media, potvrzuje mimo jiné i to, že obě shora uvedená tvrzení se neopírají o žádné reálie, a jsou tedy argumentačními fauly.

Takže přejděme k faktům, statistikám a k českému lidovému heslu “kecy nemaj ́ žádnou cenu“. Případně ke geniálnímu tvrzení z pohádky „Princové jsou na draka“, a to z textu písničky, která tvrdí, že „statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí“. Pokud se chcete pobavit, račte si ji přehrát:

Takže co říká statistika a čísla. Bez zvláštního ohlasu proběhla médii zpráva , že „Počet obyvatel České republiky stoupl. Mohou za to přistěhovalci“ (LN 11.9.2015). V komentáři se pak píše: „Obyvatel České republiky v letošním pololetí přibylo o 3200 na 10 541 500. Kladně se na tom podepsal příchod cizinců do země. .... Migrací v Česku mezi 1. lednem a 30. červnem 2015 přibylo 6600 lidí. Přirozeným způsobem (úmrtím) naopak 3400 lidí ubylo, ačkoli se narodilo zhruba stejně dětí jako v loňském pololetí. Zemřelých však bylo meziročně více.“

Počet obyvatel ČR byl v polovině roku 2105 tedy celkově 10 541 000.

Z toho bylo trvale žijících cizinců cca 450 000, což by bylo statisticky okolo 5 %. Jenže v tomto počtu nejsou zahrnuti cizinci, kteří zde pracují a žijí nelegálně či pololegálně. Je jich tolik, že čacká Policie ČR a z nějakého důvodu i Celní služba (ta asi nemá v Schengenu co na práci) začaly pořádat na popud odborů a ČSSD ve fabrikách a na stavbách hony na „nelegální zaměstnance“. Podle oficiálně-neoficiálních zpráv je jich zde údajně okolo 200 000.
Připočteme k tomu takzvané „smluvní pracovní síly“, jinak též „agenturní zaměstnanci“, což bylo v ČR plně legalizováno od 1.10.2004 zákonem č. 435/2004 Sb. (dále viz např. Mezinárodní pronájem pracovní síly a vznik stálé provozovny v ČR), kterých je odhadováno také na 250 000. Velkými zaměstnavateli smluvních pracovníků (cizinců) jsou automobilky a elektroprůmysl. Dále je možné započítat pendlery, hlavně Slováky a Poláky, pracující na Ostravsku. Jde tedy celkem asi o dalšího půl milionu osob, které pracují a žijí na území ČR.

Mnozí by byli už dávno rádi občany ČR, ale velice přísný předpis (např. 5 let trvalého pobytu v ČR, jazykové zkoušky atd.) jim získání občanství anebo alespoň trvalého pobytu ztěžuje.

Skutečný počet obyvatel ČR se tak blíží nebo lehce překračuje 11 milionů. Skutečný počet cizinců tak dosahuje cca 10 %. V některých oblastech v Praze a středních Čechách se blíží až k 25 %.

V ČR tedy původní obyvatelstvo vymírá a počet přistěhovalců je obdobný jako v Německu. Hlavní rozdíl je však v tom, že u nás nežijí cizinci ve vyloučených či uzavřených lokalitách. Takže včlenění cizinců u nás probíhá spíše lépe, než ve většině západních států EU. I u nás pak žije malá menšina muslimů, která je více méně integrována.

Protože počet emigrantů odcházejících z ČR jinam je celkem minimální, je ČR jedinou zemí střední a východní Evropy, jejíž počet obyvatel se zvyšuje imigrací! To je skutečnost, kterou žádné bláboly nevyvrátí. A přitom ČR rozhodně není rájem z hlediska platů ani podpor a předpokládá se, že každý imigrant začne co nejdříve pracovat. Z většiny jiných středo- a východoevropských států však obyvatelstvo odchází.

Jen pro ukázku, jako to vypadá s emigrací jinde:

Polsko: Původně, v roce 1989, cca 39 milionů obyvatel, dnes cca 37 milionů. Polské Ministerstvo práce pod vedením levice s oblibou uvádělo počet emigrantů okolo 600 000, zatímco liberální Gazeta Wyborcza píše o 2 až 3 milionech. Což je pravděpodobnější. V roce 2001 bylo v Anglii 60 tisíc Poláků, dnes jich je tam na 600 tisíc.

Maďarsko: Z Maďarska za poslední tři roky odešlo na půl milionu obyvatel, a počet občanů Maďarské republiky tak klesl výrazně pod deset milionů. Celkový počet emigrantů od roku 1989 je cca okolo jednoho milionu. Podle Heti Világgazdaság země přišla za tři roky o dvanáct procent práceschopného obyvatelstva, navíc většinou mladých rodin a vysokoškolsky vzdělaných lidí.

Bulharsko: Bulharský deník 24 Časa odhaduje, že v posledních 23 letech odešlo z Bulharska na tři miliony lidí, kteří se už do své vlasti de facto nevrátili. To je pro zemi se sedmi miliony obyvatel obrovská sociální a demografická změna. A nepředstavitelná ztráta.

Slovensko: V koncepci státní politiky SR ve vztahu k Slovákům žijícím v zahraničí na roky 2016 až 2020 se uvádí, že v Evropské unii a v zámoří žije přibližně 230 tisíc Slováků, kteří jsou tzv. novodobými pracovními emigranty.

Takže stále platí, že lidé „hlasují nohama“. K nám, jako jedinému bývalému socialistickému státu, však lidé stále a stále přicházejí. Což ukazuje, že tvrzení o jednolitém českém nacionalistickém národě, který si tady žije sám, nenávidí imigranty a vyhnal ostatní „cizince“, je buď vykládáno z neznalosti, anebo z potřeby ublížit a pomluvit.

Ono se lže i kolem otázky sudetských Němců. Podle statistiky z roku 1930 jich bylo 3 149 820, z nichž ve službách nacistického Německa padlo okolo půl milionu (přesná statistika neexistuje). Přes „vyhnání“ bylo v roce 1950 v českých zemích více než 159 938 Němců (a dalších cca 150 000 česko-německých míšenců). V roce 2001 se hlásilo k německé národnosti jen 40 000 lidí. Proběhla mimo odchodu také neřízená „čechizace“, tedy moderní mluvou „inkluze“, neboli splynutí.

Jak napsal v roce 1938 Friedrich W. Foerster v práci „Zur gegen wärtigen Weltlage“ ve švýcarském časopise ENTSCHEIDUNG (září 1938): „V Československu snad neexistuje například vůbec rodina, která nebyla v průběhu dějin vícekrát germanizována a počešťována.“

Takže z historického hlediska nic nového.

Ovšem existuje zde jiná záhada. České země měly v roce 1930 10 674 386 obyvatel. Po odsunu a útěku Němců měly české země v roce 1948 8 896 133 obyvatel. Jestliže dnes je obyvatel ČR 10 541 500, nějak muselo přibýt 1 644 867 obyvatel.

Podle odborných údajů byla u nás ještě počátkem padesátých let úhrnná plodnost zhruba na stejných hodnotách jako například ve Francii a Německu (téměř tři děti), ale od poloviny padesátých let se porodnost snižovala. V roce 1960 byl na našem území průměrný počet živě narozených dětí jedné ženě „jenom“ 2,1 a odpovídal tzv. prosté reprodukci (hodnota, kdy daná populace výhledově zůstává na stejných počtech). V roce 1970 byla natalita už jen 1,8, po opatřeních vlády (tzv. Husákovy děti) krátce vzrostla na 2,4, aby pak spadla na kritických 1,2 dítěte. A dnes je na 1,45. Takže to nejsou „české dětičky“, co by přibyly! Kdepak se tady ti lidé vzali?! He?!

Obyvatelstvo Česka 1785 až 2013

Graf porodnosti

Nejprve odskočme k jiné otázce. Ze strany „pražské kavárny“ (včetně všech jejích odrůd od ngoismu, europeismu, genderismu ad.), ale také třeba od ministrů Německa a Rakouska a některých interbyrokratů z Bruselu zní tvrzení, že prý nedokážeme začlenit imigranty do společnosti, a proto se jich bojíme. Atd. atd.

Nedokážeme prý zajistit „sociální integraci“. Což je ovšem, to údajné nezačlenění, další nehorázná lež.

Takže kde se tihle lidi vzali? Většinou se přistěhovali. Začněme od roku 1945. Tehdy přišli volyňští Češi, ale také zakarpatští Ukrajinci, rodiny vojáků z čs. východní „Svobodovy“ armády. Dále přišly skupiny rumunských Slováků. Do českého pohraničí byli přestěhováni Maďaři z jihu Slovenska, často násilím, přesto většina z nich a jejich potomci zůstali.

Jako následek občanské války v Řecku pak byly dovezeny na začátku padesátých let tisíce řeckých dětí. Dnes tvoří velice živou a aktivní menšinu.

České země byly již od dob Rakousko-Uherska vždy zemí, kde pracovaly tisíce gastarbeitrů. A většina z nich zůstala. Například Bulhaři v zemědělství. Tisíce z nich a jejich potomci se postupně stali „Čechy“.

Od konce padesátých let se zde trvale usídlily desetitisíce Slováků, jejichž děti se už v prvním generaci čechizovaly. Požadavky „slovenských národniarů“ (po roce 1993), aby byly v Česku zřízeny slovenské školy, zkrachoval na nezájmu Slováků posílat do nich děti.

Významnou částí populace v ČR jsou slezští Poláci, k nimž přibyly velké skupiny Polek následkem zaměstnávání desetitisíců z nich od padesátých let jako dělnic. Z nich se značná část úspěšně snažila k nám provdat. O Vietnamcích, kteří sem nejprve jezdili zaučit se na průmyslové dělníky a pak přicházeli jako studenti, ale i dělníci, ani není potřeba mluvit. Dnes jsou pevnou integrovanou součástí obyvatelstva a jejich děti jsou většinou vynikajícími žáky od základních po vysoké školy.

Jediní gastarbeitři, kteří se moc neuchytili (také kvůli podnebí), byli Kubánci, ale i tak jich zde zůstala nemalá skupina. Ale stěhují se sem další, zvláště ženy.

Nelze zapomenout ani na příchod slovenských Cikánů-Romů z východního Slovenska a částečně i z Rumunska po roce 1989. Pokud někdo žvaní o jejich „nezačlenění“ u nás, doporučuji dojet se podívat, jak žijí třeba ve Francii anebo v Itálii. Z Anglie a Kanady, kam po televizní reklamě „investigativních novinářů“ emigrovali, se většina Romů vrátila.

Po roce 1989 přišli po desetitisících Ukrajinci. Po tisících Bělorusové, Moldavané, Rumuni, Bulhaři, Srbové, Chorvati, Bosňáci a další. Všichni za prací. Bez nich a bez Slováků by bylo málo stavebních dělníků, zemědělských dělníků, lidí v továrnách a také uklízeček, prodavaček, zdravotních sester atd.

Počty začleněných imigrantů jsou tak velké, že třeba v Chomutově pořádají tradičně festival „Barevná planeta“. Na kterém se představují místní minority - z Ukrajiny, Ruska, Bulharska, Vietnamu, Mongolska i Kuby a nechybí ani skupiny z Afriky, z Izraele, z Íránu a Romové. Ti všichni jsou u nás integrovaní, většina úplně, někteří s obtížemi (Romové).

Což ovšem nevyhovuje západním „bojovníkům za lidská práva“. Ti jsou hluboce přesvědčeni, že jakožto součást Východu musíme být zaostalí, xenofobní a nekulturní. Že sem nechceme nekonečný proud muslimů, z nichž mají obavy mimochodem i naši integrovaní muslimové, je vydáváno za naše morální a civilizační selhání.

Nikde u nás nenaleznete skutečně „vyloučené lokality“ (to byste museli do Říma, Paříže, Marseille nebo do Skandinávie), kam by se báli jít i policisté a zdravotníci. Kde by vládly jiné zákony než ty, které platí pro všechny. Jistě, chápu zoufalství takzvaných „lidskoprávníků“, že přes veškeré pokusy se jim nepovedlo postavit Romy nad zákon. Naši Romové se ukázali být rozumnější než „lidskoprávníci“. Po pravdě řečeno, u ostatních cizinců se o to po prvních zklamáních „aktivisté“ ani moc nepokoušeli. Jim stačí ty miliony, co dostávají od vlády a z EU.

Naši cizinci jsou vlastně „našinci“. A to je dobře. I ta zpočátku nejvíce podezíraná (a není se co divit) skupina, Rusové, je už brána celkem s přehledem. Už i oni se „čechizují“. Jak zaznamenal redaktor týdeníku Reflex rozhovor dvou domestikovaných Rusů v Praze před výkladní skříní: „Nado pakupať, ty vole!“

Jestli vás ti „morální giganti“ od kavárenských stolů a z akademických lavic, tedy ty jejich kecy, štvou, zaposlouchejte se do dialogu obou pánů V+W a zapívejte si s nimi píseň David a Goliáš:

Lidi na lidi jsou jako saně,
člověk na člověka jako kat.
Podívejme se na ně,
musíte naříkat.

Obr do pidimužíka mydlí,
domnívaje se, že vyhraje.
Klidně seďme na židli,
čtěme Bibli, tam to všechno je.

Jo, a kdybyste si mysleli, že jen my tady u nás si myslíme něco, co bychom si myslet asi neměli, aby se někdo nezlobil, podívejte se na scénku, kterou natočili v Bavorsku. Tedy v Německu, co tam údajně všichni se vším souhlasí a milují Mutti Merkel. Klikněte si na skeč „Die Anstalt: Bavorská vnější politika, o konfliktu v Sýrii“. A zasmějte se v tom našem slzavém údolí: