Uvažoval jsem o tom, že tento článek nazvu „Chvála Neviditelného psa“, ale Neviditelný pes není jediným médiem, které demonstruje, že u nás zatím existuje svoboda slova. Jistě, diskuse pod články je lépe nečíst, nebo alespoň očima rychle přelétnout příspěvky, v nichž si (někteří) lidé navzájem nadávají už zcela bez vztahu k danému článku. Jistě, některé články mě docela solidně popudí. Ovšem podobně asi některé lidi popudí články moje. Důležité ale je, že zatím můžeme publikovat skutečně bez cenzury. V naší zemi neexistuje žádná cenzura internetu jako například v Číně nebo v naprosté většině muslimských zemí.

Měli bychom ale zůstat ve střehu. Svoboda slova není nikdy samozřejmostí. Že je vydatně potlačována v Putinově Rusku, nikterak nepřekvapí. Mnohem tísnivěji působí její omezování ve Švédsku či ve Velké Británii. A naprosto tragické by bylo, kdyby byla nadále omezována ve Spojených státech. A ona už tam omezována je, byť ne legislativně na úrovni celé země, nýbrž prakticky na universitách, zejména těch, kde převládá levicová ideologie amerického akademického mainstreamu.

Minulý týden došlo v Olomouci ke konfliktu mezi příznivci hnutí Islám v ČR nechceme, kteří sbírali podpisy pod svou petici, a muslimskými (zahraničními) studenty. Podle všeho nešlo o víc než o nadávky a strkanice; důležité ale je, že vedení Olomoucké university, ač se zmíněným hnutím ani v nejmenším nesouhlasí, oněm zahraničním studentům vysvětlilo, že u nás máme svobodu slova, a přimělo je k omluvě.

Přesto je svoboda slova ohrožena. U nás – podobně jako ve Spojených státech – zatím není ohrožena legislativními omezeními. Tak tomu ovšem je ve Švédsku a tak by tomu zanedlouho patrně bylo ve Velké Británii, kdyby volby nevyhráli konzervativci, ale labouristé. Jejich předseda Ed Miliband před volbami prohlašoval, že pokud bude zvolen, postaví se proti „islamofobii“ a prohlásí ji za zločin. Doufám, že právě pro tato jeho prohlášení se od něj alespoň někteří Britové odvrátili a zvolili konzervativce.

Ti, kdo usilují o omezení svobody slova, tvrdí, že tak činí z bohulibých úmyslů. Většinou tvrdí, že chtějí „chránit menšiny“. Často se je snaží „chránit“ tím, že někomu nasadí psí hlavu. Většinou ho nazvou nějakým nelichotivým jménem: „fašista“, „rasista“, „bigotní křesťan“, „zpátečnický konzervativec“, „islamofob“, „homofob“. Někteří lidé se patrně domnívají, že když se jim protivníka v diskusi podaří označit některou z těchto nálepek, vyhráli spor. Jakmile se ale začnou používat podobné nálepky, zpravidla veškerá diskuse končí. Vlastně už tím samotným nálepkováním dává daný člověk najevo, že se mu nechce argumentovat.

Za tímto nálepkováním je snaha zbavit se protivníka (či, chcete-li, „jinověrce“) bez nutnosti nějakého dokazování a argumentace. Problém ale je, že při něm zpravidla dochází k posunu ve významu slov, případně že slova ztratí význam zcela. Tak tomu je, dle mého názoru, v současnosti s označením „fašista“. To původně označovalo stoupence určitého politického směru, případně s ním spojeného světonázoru. Tento politický směr byl nedemokratický a zpravidla se pojil s násilím. Nicméně fašismus rozhodně nebyl totéž co nacismus. Obávám se, že většina našich obyvatel už by dnes nedokázala vysvětlit, v čem je rozdíl mezi fašismem a nacismem, případně mezi fašismem a pravicovostí nebo konzervatismem. Z označení „fašista“ se stala nadávka, kterou někdy hojně používají ti, kteří mají k fašismu blíž, než ti, které touto nadávkou častují. Tak někdo mluví o demokraticky zvolené ukrajinské vládě jako o „fašistické klice“, jiný označuje za „fašisty“ přívržence francouzské Národní fronty, a už jsem slyšel toto slovo aplikovat i na některé islamistické směry.

U jiných slov dochází k posunům a zastíráním. Přípona „-fob“ je odvozena od řeckého slova fobos, strach (odtud i termín „fobie“). Popravdě řečeno, já osobně mohu být nazván islamofobem, protože se opravdu bojím muslimů (na požádání jsem schopen vysvětlit, proč), ale ne homofobem, protože se nebojím homosexuálů. Protože ale nesouhlasím s homosexuálním životním stylem, budou mě patrně někteří označovat za homofoba, a to přesto, že se homosexuálů ani nebojím, ani se oni nemusí bát mě, protože je nikdy nebudu k ničemu nutit ani jim nijak ubližovat.

Korunou všeho je zneužití anglického slova hate, které znamená „nenávist“. V zemích, kde už je svoboda slova omezena (konkrétně mám na mysli Švédsko), můžete být odsouzeni za „nenávistné mluvení“, pokud se vyjádříte negativně o islámu nebo vyjádříte nesouhlas s homosexuálním životním stylem. A to přesto, že nenabádáte k násilí, vaše činy o žádné nenávisti nesvědčí a v srdci skutečně žádnou nenávist nemáte. Budete-li ale odsouzen za „nenávistné mluvení“, ulpí na vás velmi mocná a významná nálepka, která vás bude vylučovat ze „slušné společnosti“. Chtěl bych vás ale utěšit – všeho jen do času. Slova by měla označovat pravdivé skutečnosti, mají nám pomáhat skutečnost vyjadřovat, a pokud jich trvale zneužíváme a svévolně měníme jejich obsah, nakonec si přestaneme rozumět. (Mohl bych tady zařadit úvahu o tom, proč se stavbou Babylonské věže nepodařilo sjednotit lidstvo, ale to si nechám na jindy).

Na ulicích a při různých demonstracích pochopitelně seriózní diskusi vést nelze – přinejmenším zatím. Existuje ale dvojí prostor, kde by se měla vést solidní debata bez nálepkování a vytěsňování. Tím prvním prostorem je akademický prostor univerzit. Tím druhým prostorem je prostor psaných médií a do jisté míry i rozhlasu. V televizi vážné debaty vést nelze, protože televize může příliš snadno manipulovat hosty, které si do studia pozve, a přílišné soustředění na to, jak diskutující vypadá (či spíše: jako nám ho kamera prezentuje), nám snadno zastře, co daný člověk říká. Možná jste na tom jinak, ale mně se mnohem lépe sleduje argumentace v tištěném textu, kde mohu nasadit svou vlastní rychlost, než v televizi, kde je celá řada věcí, které mou pozornost rozptylují.

Vůbec by mi nevadilo, kdyby se akademický prostor více otevřel zásadním debatám. A jsem vděčný nejen za (netištěného) Neviditelného psa, ale i za tištěné Lidovky nebo třeba Respekt, přestože s jeho celkovou linií nesouhlasím a někdy při jeho četbě docela nadskakuji. Jsem rovněž rád, že Český rozhlas Plus zve do svých debat representanty někdy i diametrálně odlišných názorů, a že hned po příspěvku Romana Jocha (s nímž zpravidla vřele souhlasím) mohu slyšet Daniela Veselého (s nímž zpravidla stejně vřele nesouhlasím). Možná si řeknete, že mi ke štěstí stačí málo, a snad máte i pravdu. Prožil jsem ale čtyřicet let v komunismu, a dobře pamatuji, jaké to bylo, když svoboda slova ani shromažďování neexistovala, a kdy se názory protivníků neprezentovaly buď vůbec, nebo v naprosto zkarikované podobě.

Svoboda slova je skvělá věc, jakkoli je možno ji zneužít. A dokud ji máme, můžeme si říkat: Zatím dobrý.