Jünger Radan: „Jako ředitel základní školy jsem letos poprvé zažil zvláštní pedagogický zázrak.“

Máte deváťáky, kteří svou školu mají rádi, běžně v ní přemýšlejí, diskutují, tvoří, spolupracují a rostou. A pak přijde Jednotná přijímací zkouška a během pár měsíců se z živých mladých lidí stanou chodící testové archy se zvýrazňovačem, gumou a pocitem, že pokud v úloze číslo 2 spletli desetinnou čárku, život právě skončil.

Od září 2025 jsem sledoval něco, co by se dalo pracovně nazvat „národní přesun vzdělávání od smyslu k tréninku“. Děti, které jinak do školy chodily rády, se přestaly skutečně zapojovat. Rodiče, kteří by normálně chtěli pro své děti kvalitní vzdělání, pod tlakem systému zvolili intenzívní testování, další testování, přípravný kurz, zkušební test, opravný test a pro jistotu ještě test o testu.

A výsledek? Místo aby se deváťáci v posledním roce základní školy něco opravdu naučili, učíme je hlavně jednu klíčovou kompetenci pro 21. století: správně přežít Cermat.

Jako ředitel nové střední školy jsem letos tyto zkoušky zároveň poprvé organizoval (V loni nás Cermat testováním nepověřil.). A musím říct, že mě systém nezklamal. On mě zklamal důsledně, systematicky a v několika vrstvách najednou.

Nejprve přišla krabice s testy. Speciální kurýr. Speciální režim. Speciální pokyny. Jen bez speciálního ověřování, komu se to vlastně předává. V pokynech tajný kód, v realitě civilizační důvěra. Pak uzamknout, pak před svědky ukázat plombu, která působí asi tak bezpečně, jako když si dítě přelepí sešit samolepkou a prohlásí ho za trezor. Upřímně: jestli má o osudu dětí rozhodovat něco takto citlivého, pak bych čekal zabezpečení alespoň o stupeň výš než u zásilky s náhradní nabíječkou z e-shopu.

Ano, já sám jsem si raději přizval tři svědky a ještě pořídil záznam. Ne proto, že bych chtěl točit dokument Mizející důvěra, ale protože v českém prostředí je někdy rozumnější mít důkaz, že jste nic neudělali, než čisté svědomí.

A pak přišel první termín. A po něm žáci. Někteří skvělí, chytří, dlouhodobě úspěšní. Jenže místo klidu přišel stres. Ne ten zdravý, který člověka probudí a vybičuje k výkonu. Ale ten druhý. Ten, který sváže ruce, vypne hlavu a ještě dítěti našeptává, že zklamalo sebe, rodiče, školu i budoucnost. Většina po testu neřešila, co umí. Řešila, co pokazila. Se slzami. S výčitkami. S pocitem selhání.

A tohle má být objektivní měření studijních předpokladů?

Dlouhodobě posloucháme, že jednotnost je spravedlivá. Jenže úplně stejné testy skládá uchazeč o gymnázium, pedagogické lyceum, zdravotní školu i řadu dalších oborů. V zemi, která jinak plnými ústy mluví o individualizaci, rozmanitosti a podpoře talentu, jsme v přijímání dětí na střední školy dospěli k elegantnímu závěru: všichni stejně, všechno stejně, hlavně rychle a pod stresem.

Za mě je to špatně.

Školám byly přijímačky odebrány ve jménu jednotné kvality. Jenže školy mají zřizovatele, inspekci, kontrolní mechanismy a odpovědnost. Právě tam bych posílil tlak na kvalitu, férovost a transparentnost. Méně centrálního rituálu, více skutečné odpovědnosti škol. Méně víry v jeden test, více důvěry v profesionální úsudek.

Ano, říkám to naplno: jsem pro zrušení celého institutu Cermat v této podobě.

Ne proto, že bych nechtěl náročnost. Ne proto, že bych nechtěl děti připravovat na život. Ale proto, že nechci systém, který paralyzuje deváťáky, vysává rodiny, deformuje poslední rok základní školy a ještě se tváří jako vrchol racionality.

V pondělí si to uchazeči zopakují znovu. Znovu ten samý stres. Znovu ten samý pocit, že jeden test rozhoduje víc než měsíce a roky práce.

A my dospělí kolem toho budeme opět důležitě chodit, razítkovat, plombovat, odemykat a tvářit se, že takto vypadá moderní vzdělávací systém.

Nevypadá.

Vypadá to jen jako velmi drahý, velmi nervózní a velmi český omyl.