A je to tu zas. Krádež času. Já vím, mnozí z vás se už báli, že letos se svou každoroční filipikou proti letnímu času nevylezu. Vylezl jsem. Už zase. Já si ale nezačal. To oni. A tak už jedenatřicátý rok píšu touto dobou skoro totéž.

Protože problém je také pořád týž. Přechod na tzv. letní čas. Proč? Úspory to nepřináší, jen ztráty a komplikace, byrokratický zásah do životů. A do toho se navíc vyrojila bizarní debata, zda na ten letní čas přejít trvale. A zase se objevuje nesmyslný termín „zimní čas“.

To abychom uvěřili, že čas je jen nějaká dohoda. Letní nebo zimní. Aby to vypadalo, že jsou jako rovnocenné. Aby se zakrylo, že jeden čas je náš, domácí, přirozený, zatímco ten druhý je cizí, východní, k nám uměle byrokraty vnucovaný. A opět se vyrojily ankety, který že čas má platit, až se s časem přestane šibovat. A někdo myslí úplně vážně, že máme celoročně přejít na čas cizí, běloruský.

Už po tisíce let umí člověk kdekoli na světě zjistit, kdy je v daném místě poledne. Zapíchne klacek do země a udělá si znamení, jak dlouhý je právě stín onoho klacku. A když je stín nejkratší, je poledne. O tom se nedá hlasovat. To tak prostě je. A nejen na Zemi, stejným způsobem lze zjistit moment poledne na kterékoli planetě naší či jiné planetární soustavy, tedy pokud ona planeta nemá vázánou rotaci s oběhem kolem mateřské hvězdy, a tudíž se tam střídá den a noc (na Marsu Sol).

Co už je dáno dohodou, to je naše rozhodnutí, na kolik dílků si rozdělíme jeden den. Mohlo by to být na deset, dvacet, třicet nebo šedesát šest. Ale naše civilizace si zvykla na dělení dne na 24 dílů. Těm říkáme hodiny. A stejně jsme si rozdělili i naši povrch Země. Na čtyřiadvacet časových pásem. Proč to dělení? Protože poledne je na každém místě v jinou chvíli. Konkrétně u nás dělá na každých asi 18 kilometrů východním či západním směrem jednu minutu. Proto by tento kontinuální čas nemohl sloužit jako opora shody. Středem každého pásma je určený poledník, okrajem pak je sedm a půl stupně na jednu stranu i na tu druhou. Reálná hranice časových pásem je však ovlivněna i politicky, zejména hranicemi zemí. Ne každá má to štěstí – jako my – že určující poledník (u Středoevropského času ten patnáctý východní délky) prochází jejím územím. Tak se mnoho zemí přilepí k tomu, ke kterému mají blíže. To my nemusíme, máme ho doma. Někde se z nějakých politických důvodů tulí k času, ke kterému mají dál, ale tím už lámou svou denní přirozenost.

Protože někteří lidé mají potíž s pochopením psaného textu, občas mají potřebu proti mým slovům vyrukovat s tvrzením, že poledne je stejně na každém místě v jinou chvíli. Takže ještě jednou. Ano, pár desítek kilometrů na západ nebo na východ už dělá několikaminutový rozdíl. Naše padesátá rovnoběžka má přes 25 tisíc km. Tedy za hodinu se Země u nás pootočí o trochu víc než o tisíc kilometrů. Je tedy jasné, že v rámci každého pásma se reálný čas poledne odlišuje od toho „úředního“ (kromě naprosto přesného středu pásma). To ale přece není argument, že když už se čas sluneční a čas na hodinkách liší o minuty, může už se klidně lišit o hodiny.

A každý rok se opakuje i tvrzení, ve smyslu, že je díky letnímu času déle vidět. No, není. To nemůže zařídit rozhodnutí, že určitému času začneme říkat jinak. Tím sluníčko na obloze nezdržíme. Natvrdlost nositelů názoru, že listopadu máme říkat červenec a že se tím udělá teplo, je ale nekonečná a jejich schopnost argumentace pořád chudá. No tak budu každé jaro mlít pořád své, dokud blbnutí s časem neskončí. A asi hned tak neskončí.

Můžeme se sice dohodnout, že půlnoci budeme říkat poledne a že tím dosáhneme, že v půlnoci bude světlo. Jenže nebude, jen tomu světlu, které přijde opět ve stejnou chvíli, budeme hloupě říkat půlnoc. Přesto mnozí lidé stále opakují, že zařídíme půlnoční (nebo večerní) světlo tím, že budeme půlnoci říkat poledne, a to přijetím času, který platí třeba někde v Polynésii.

A zase ty ankety, zda si lidé přejí zachování jednoho celoročního času, a zda to popřípadě má být čas „letní“, nebo „zimní“. Na takovou anketu já odpovědět nemohu, protože nic jako „zimní čas“ u nás dnes neexistuje. Existuje náš správný středoevropský čas, který je dán naší zeměpisnou polohou. Platí přesně na našem území, protož právě Českem prochází 15. poledník východní délky (třeba Jindřichovým Hradcem), který tento čas určuje. Když je nad ním Slunce v nadhlavníku, je poledne středoevropského času. V jiných pásmech mají Slunce v nadhlavníku (a tedy svoje poledne) dřív, jinde zas později. Proto existují ona časová pásma.

To, čemu my říkáme letní čas, je ve skutečnosti čas východní. Odpovídá poloze Finska, části Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Moldavska, Turecka, Egypta, Súdánu, Demokratické republiky Kongo, Ugandy, Rwandy, Burundi, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe či Jihoafrické republiky Takže my každý rok na více než půl roku přecházíme na cizí čas, který patří úplně jinam. Že mu u nás říkáme „letní čas“, je vlastně lež, ale na tu už jsme si zvykli. Ale říkat kvůli tomu našemu vlastnímu normálnímu středoevropskému času čas „zimní“, to je už hloupost a lež na druhou.