Ne že bych to dlouhodobě nevěděl, ale každé nové připomenutí nanejvýš nepříjemné skutečnosti je vždy bolestné. Když někdo, koho jste si upřímně vážili, vás hluboce zklame.

V éře komunismu si úctu zasloužili všichni disidenti. Někteří mi byli ale o něco víc sympatičtější. Václav Havel, Václa Benda, Daniel Kroupa, Saša Vondra a na Slovensku Ján Čarnogurský. Toho jsem měl obzvlášť rád. Vše se ale po revoluci změnilo.

Jezdil jsem v letech 1989 až 1991 každý rok do Bratislavy (a odtud také krátce do Budapešti) a hned v roce 1990 jsem pochopil, že ti, kdo mezi prvními usilovali o osamostatnění Slovenska byli politici Křesťanskodemokratického hnutí v čele s Jánem Čarnogurským, nikoli Vladimír Mečiar. Ten se v této věci angažoval o něco později.

Narodil jsem se v Československu, Československo byla moje vlast a rozpad státu jsem nesl dosti těžce a dodnes jsem se s ním zcela nesmířil. Také proto, že větší, nikoli menší státy mají v Evropě, potažmo v EU, náležitý respekt. Dopadlo to jinak, naučil jsem se s tím žít.

S existencí dvou nástupnických států jsem smířen. Nikoli ovšem s tím, že z někdejšího protikomunistického křesťanského disidenta se stal politický rusofil a proputinovec. Nejen před ruským záborem Krymu a pozdější agresí Moskvy proti Ukrajině, ale i po těchto násilných aktech. O to víc je to zraňující.

V těchto dnech jsme se dozvěděli, že Ján Čarnogurský obdržel od Putina ruský „Řád cti“. Stalo se tak během moskevského jednání Mezinárodního jaltského fóra. Kromě toho obdržel také krymské ocenění „Za věrnost povinnosti“. Už samotná skutečnost, že fórum se schází teprve od roku 2015 napovídá, jaké je jeho zaměření, politická orientace. Nejprve bylo zapotřebí Ukrajině poloostrov sebrat a připojit jej k Rusku, aby se něco takového mohlo konat. Dodejme, že vzhledem k agresi není už dva roky jeho hostitelem Jalta, ale Moskva.

Zajímalo mě, jak na Čarnogurského proruské angažmá nahlížejí v samotné Putinově říši. Odpověď jsem našel v článku na webu „Parlamentskaja gazeta“, což je mediální orgán parlamentu Ruské federace. V článku ze 7. listopadu 2024 je v souvislosti s konáním fóra uvedeno, v pasáži „Přátelé Krymu jsou přáteli Ruska“, že kolaps stavby unipolárního proamerického světa začal hned poté, co z ní byl na jaře 2014 odstraněn krymský základní kámen. Web soudí, že „znovusjednocení poloostrova s Ruskem bylo jednou z nejbolestnějších politických porážek Spojených států v postsovětské éře“. Nechme stranou, že je to jinak. Tento gangsterský politický akt byl především porážkou nadějí, že by i východní část kontinentu mohla fungovat podle civilizovaných zásad.

Mnohem zajímavější je další pasáž článku. „První, kdo v zahraničí uznal ruský status poloostrova, byli přátelé Krymu z několika desítek zemí, kteří se na jednom z jaltských fór spojili do mezinárodního sdružení v čele s bývalým slovenským premiérem Jánem Čarnogurským.“ Jinými slovy Ján Čarnogurský stojí na špici těch, kdo podpořili hanebnou ruskou politiku, hanebný Putinův lup. Parlamentní web pokračuje: „Na letošním fóru v Moskvě, které se konalo pod názvem »Přátelé Krymu – přátelé Ruska«, za to obdrželi zasloužená ocenění. Jan Čarnogurský byl vyznamenán Řádem cti.“

A server cituje šokující Čarnogurského slova: „Rusko je nejmocnější zárukou spravedlnosti ve světě“. Následoval aplaus, jak jinak.

Víc dodávat netřeba. Jen si kladu otázku. Je vůbec možné, aby člověk s vysokým morálním kreditem někdejšího odvážného a pronásledovaného disidenta totalitního režimu klesl tak hluboko? Hořká realita: bohužel ano.

Pramen

Odkaz