BYTY: Opět o bydlení
Kdyby v Americe stálo bydlení, co u nás, pálili by tam lidé na ulicích auta, řekl nedávno hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Kdepak u nás. Žádné demonstrace se u nás nekonají a bydlení je v Česku plné paradoxů: je drahé a nedostupné, ale byty, které stavíme jsou rozprodány dříve, než je stavba dokončena a pronajímatelé prý o žadatele o nájem nemají nouzi. A tak alespoň máme nový zákon o bydlení, který, podle Táňi Zabloudilové v Právu ze dne 7.1 (“Ministr Kulhánek snad zachránil paragrafy o bydlení“) prý určitě bude Sněmovnou schválen. Utichly prý hlasy poslanců ODS, kteří požadovali jeho přepracování. Tak fajn! A co nový zákon přinese? Snížení cen bydlení, aby nakonec lidem nedošla trpělivost a nešli zapalovat auta do ulic? Kdepak.
Vznikne pouze asi 200 nových kontaktních míst, kde se zájemci o bydlení dozví, kde požádat o příspěvek na bydlení, kam se přestěhovat a kde lze v okolí najít byt s nízkým nájmem. A dokonce vám zde mohou zprostředkovat uzavření nájemní smlouvy s pronajímatelem, ve které se stát zaváže, že bude pronajímateli hradit nájem který nebudete chtít platit a nahradí i škody, které pronajímateli v bytě nebo domě způsobíte.
Kontaktní místa se stovkami nových úředníků a s výdaji ze státního rozpočtu, nikdo nepotřebuje. Tyto informace jsou dostupné komukoliv již dnes na úřadech, obcích a i u ze státního rozpočtu již dotovaných neziskových organizacích. Lidé nepotřebují informace, ale radikální kroky k dostupnému bydlení, ale k tomu kontaktní místa nepomohou. A pokud jde o zprostředkovávání nových nájemních smluv pak, podle mého názoru, není věcí státu, aby v této věci zprostředkovával občanskoprávní vztahy . A převzít odpovědnost za neplacení nájemného a způsobené škody snad může být výhodné pro pronajímatele, ale pro politiku bydlení státu rozhodně nikoliv. Zejména za situace, kdy se téměř denně dočítáme a slyšíme od soukromých pronajímatelů jaké dluhy jím někteří nájemci neplacením nájmů způsobují a jak jim ničí jejich byty.
Nářky pronajímatelů nad tím, že je velmi obtížné vystěhovat nájemníka, který i podle pravomocného rozhodnutí soudu tam nemá co dělat, jsou samozřejmě oprávněné. Tato skutečnost ovšem plyne ze stejného důvodu, který např, brání obcím, aby se účinně bránily proti těm, kteří narušují veřejný pořádek: z nepřípadného, selektivního pojímání lidských práv. Právo jako by platilo jen pro některé. Ale i zde stát činí nápravu jen zmatečným pokusem. Od poloviny roku bude mít pronajímatel sice právo dát takovému nájemci příkaz k vyklizení bytu. Postižený nájemce může proti němu ale podat odpor, a tak celé řízení začne nanovo. Takovéto, kde kým pochvalované zákonné opatření je v praxi k ničemu.
S tímto problémem souvisí další zajímavý paradox, který ve veřejném mínění vytváříme: na straně jedné se hovoří o nájemním bydlení jako o budoucnosti a jeho potřebné stabilizaci, jako je tomu ve většině vyspělých evropských států (Martin Lux z Akademie věd : „Nebude již bráno jako řešení na krátkou dobu v mladém věku nebo pro opravdu chudé lidi…“) a na straně druhé slyšíme o přebujelých právech nájemců, které je třeba omezit. Nedokážeme vytvořit podmínky pro nájem bytů tak, aby se stal dostupným bydlením pro podstatnou část života rodiny a nedokážeme jej ochránit i před zneužívateli ať již na straně nájemců nebo pronajímatelů. Míříme totiž špatným směrem.
Uzavírají se u nás nájemní smlouvy na jeden rok, což nemá v Evropě obdoby a v sousedním Německu je to přímo zakázané. Pronajímatelé tvrdí že tak činí jako ochranu před destruktivními nájemci, ale to je jen liché tvrzení. Sami totiž tvrdí současně, že je obtížné takové nájemce vystěhovat a za druhé proto, že i při trvání nájemní smlouvy na neurčitou dobu již dnes existují právní prostředky jak ji ukončit. Ale vystěhovat je to stejné jako při jakékoliv délce trvání nájemní smlouvy. Hlavním důvodem takového počínání je totiž možnost pronajímatele při uzavírání nové nájemní smlouvy zvyšovat nájemné, u téhož bytu. Ale k omezení takového řetězení nájemních smluv u nás se nový zákon neodhodlal.
Nelze ovšem pominout jednu ze základních skutečností, která se příliš nebere v úvahu. Nikdo není povinen uzavřít nájemní smlouvu a nikdo nemá na uzavření nájemní smlouvy žádné právo. Pokud pronajímatel má v bytě destruktivního nájemce, pak je tomu jen proto, že s ním dobrovolně uzavřel nájemní smlouvu, ač ho k tomu nikdo nenutil. Slyším, že si pronajímatelé ze zájemců o nájem bytu mohou vybírat, ale nečiní tak zřejmě dosti obezřetně. Četl jsem nedávno o případu USA, kde umělá inteligence nedoporučila pronajímateli uzavřít nájemní smlouvu s nájemcem, který jinak žádné podezření nevykazoval. K tomu máme u nás zatím daleko, ale, a i tak platí: máš-li právo, máš i odpovědnost za své rozhodnutí. Ovšem žádné právo nelze vykonávat neomezeně a vše u nás, od auta až po domácí spotřebiče lze, bez ohledu na jejich vlastnictví, užívat pouze v souladu se zákonem. A o vlastnictví domu nebo bytu to platí samozřejmě také. Avšak soulad s právy občanů, ať již pronajímatelů nebo nájemců u nás zatím v bydlení najít neumíme.
Respekt k sociálním právům nejen zranitelné části společnosti, ale všech občanů samozřejmě přehlížet nemůžeme a nesmíme. Ale to je primárně úkolem státu. Obecné humanistické fráze nikomu nepomohou. „Přes 60tisíc dětí žije v Česku bez jistoty domova, hlavně řešit jejich situaci je naprosto nezbytné“ končí Táňa Zabloudilová svůj článek. To jistě, ale bez pomoci rodičům nelze pomoci dětem. A to nečiníme…
Autor je ombudsman