Na Vánoce 1951 jsem dostal lyže a k tomu oblečení, lyžařský svetr a větrovku. Lyže měly řemínkové vázání, takže k lyžovaní stačily běžné šněrovací boty. Byly to Vánoce pod sněhem, kolem Brněnské přehrady leželo asi 10 centimetrů sněhu, takže jsem mohl lyže hned na Štěpána za Kulatou chatou na maličkém svahu nad břehem vyzkoušet. Moc mi to nešlo a předesílám, že jsem se nikdy nestal ani průměrným lyžařem a lyžování nikdy mým hobby. Na rozdíl od táty, který byl zkušeným alpským lyžařem a na svých lyžích ze dřeva hikory a vázáním Kandahar zvládal i telemarky.

Asi bych se měl zmínit, jak se u nás slavily Vánoce. Vlastně všechno leželo na bedrech maminky, později také na mých. Táta se o organizování Vánoc nikdy nestaral, i toho kapra musel přijít zabít soused, obvykle to býval pan Dvořáček, partner paní Fišerové, který se k ní počátkem 50. let přistěhoval, ale trvalo další roky, než její dcera Marcela vyrostla, oni se vzali a z paní Fišerové se stala paní Dvořáčková. Maminka musela nejen koupit kapra, ale ulovit i vánoční stromek. Ulovit je mnohem správnější slovo než koupit, přestože vánočních stromků, alespoň v Brně, bylo zdánlivě dost. Prodávaly se v provizorních ohradách, ta nejblíže k domu s cimbuřím byla na Kapucínském náměstí, další v horní části Zelného trhu a pak u Červeného kostela na náměstí Komenského. Stromky se dodávaly v balících, stažených ocelovými pásky a většinou to byla „pometla“, poněvadž pocházely z prořezů standardních lesních školek. Personál obvykle jeden balík rozdělal a stromky opřel o další balíky, a teprve když se většina prodala, otevřel další balík. Nejlepší strategií bylo obejít všechny prodejní ohrady a přehrabávat se ve stromcích tak dlouho, dokud člověk nenašel něco alespoň trošku symetrického. Při těchto lovech jsem maminku doprovázel a od dvanácti, třinácti chodil kupovat stromek sám s motouzem v kapse, abych mohl kořist převázat. Cena odpovídala kvalitě, po měnové reformě do deseti korun. Abych bych spravedlivý, jednou nebo dvakrát se stalo, že táta získal tip od kolegů na záchrance a dovezl stromek z venkova. Původně jsme měli jako stojan obyčejný dřevěný kříž, do jehož otvoru se musel kmínek stromku přiříznou. I to dělala maminka kuchyňským nožem. Musela si postěžovat Anče, protože jsme od Sobkových (pozn. autora: doživotní přátelé mých rodičů, kteří až do roku 1958 provozovali na Kobližné ulici soukromý galanterní obchod, na Brněnské přehradě měli Kulatou chatu u přístaviště Kozí Horka, byli bezdětní, stali se něco jako mými druhými rodiči a v těch bídných padesátých letech nás nepřímo podporovali různými dárky) dostali zeleně natřený litinový skládací stojan se třemi nohami, stylizovanými do tvaru kořenů. Měl tulej o větším průměru s upínacími šrouby, takže se nic nemuselo ořezávat a stromek se dal snáze vycentrovat. Od Sobků jsme také dostávali před Vánoci kolekci s čokoládovými a fondánovými figurkami, vždy tu nejdražší, třípatrovou. Stromek se zdobil dopoledne na Štědrý den. Napřed jsem jen asistoval mamince, od páté, šesté třídy to byla má práce. Táta se obvykle uklidil na jachtklub, kde měl s Čestmírem Sobkem, strýcem Pepkem a další klubovními kamarády „předštědrovečerní soaré“.

Ozdoby se přechovávaly ve velké papundeklové krabici v tom těžkém dubovém sekretáři a dost se odlišovaly od dnešních skleněných koulí. Část tvořily různé hvězdice ze skleněných korálků a skleněných kuliček, jiné byly papírové, asi ještě z protektorátu, a další, různé domečky, hrady a věnečky, z jakéhosi drsného materiálu, asi z nalakovaného papíru, posypaného za čerstva křemenným pískem. Obsahovaly drobounké reliéfní figurky, například před jedním domečkem stál námořník s tahací harmonikou. První skleněné ozdoby ve tvaru koulí, které dnes převažují, jsme dostali od Sobků, stejně jako špici z foukaného skla. Jedna z těch korálkových ozdob měla malé kouličky, natřené nějakou fosforovou směsí, takže ve tmě zelené světélkovaly. V našem druhém bytě v domě s cimbuřím stával stromek vedle mého gauče v obývacím pokoji, takže jsem před usnutím ta zelená světélka pozoroval. Několik těch ozdob stále mám a stále je věším na vánoční stromek v našem pražském bytě. Mám i tu světélkující, ale za těch více než sedmdesát let se fosforová sloučenina vyčerpala a v noci ozdoba nesvětélkuje. Škoda, ale i to je běh času.

K osvětlení stromku jsme používali obyčejné vánoční svíčky ze stearinu, s výjimkou krátkého období, kdy můj táta v záchvatu kutilství sletoval řadu baterkových žároviček do sériového okruhu, který však fungoval do té doby, než se první žárovička přepálila. Drát, jenž k tomu použil, a který jsem pak dlouhá léta používal při modelaření, měl zajímavý původ, ale o tom později.

V pečení vánočního cukroví se maminka nijak nevyžívala, ani to nebyl předvánoční obřad jako v některých českých rodinách. Přesto pár plechů vždy upekla, ale když nastoupila do zaměstnání, přešla na cukroví nepečené, různé čokoládové a rumové koule. Ke štědrovečerní večeři jsme mívali klasiku - smaženého kapra s bramborovým salátem, já pak smažený řízek, poněvadž jako dítě jsem kapra odmítal. Zpočátku bývala i rybí polévka, později jsme si ji odpouštěli. Jako zákusek býval dort Malakov (nepečený, z piškotů prokládaných ovocem, nejlépe ananasem, ale ten vždy nebyl, takže častěji meruňkami). Recept pocházel z pověstné kuchařky Marie Janků-Sandtnerové, zvané sandtnerka. Kuchařka byla po válce nedostatkové zboží a maminka ji dostala od Anči Sobkové.

Několik dní před vánočními svátky jsme už mívali ve škole prázdniny, takže jsem mohl pozorovat kapra, jak se pomalu pohybuje ve vaně sem a tam, popřípadě ho popohnat držátkem od kartáče, a pak ještě s větším zájmem přihlížet, jak jej maminka kuchá a poté i husu, protože na Boží Hod vánoční musela být k obědu husa, která se stala kultovním jídlem naší rodiny. Jak se stalo, že jsme mohli mít husu i v těch nejbídnějších letech, se zmíním též později. A jako všechny dětí jsem loudil čerstvě upečené cukroví a prstem vytíral misky s polevami a sladkým těstem.

Při sledování předvánočních příprav a maminčina kuchtění mě také vždy zaujaly kuchyňské váhy. Byl to bíle smaltovaný stroj, určitě z první republiky, nebo možná i starší, který mezi bočními plechy skrýval důmyslný systém pák a táhel, aby při vyvažování byly misky neustále ve vodorovné poloze. Na jednu misku se dala vážená surovina, třebas mouka, cukr atd., na druhou závaží požadované hmotnosti, a pak se surovina buď odebírala nebo přidávala, dokud ručička mezi miskami neukazovala kolmo nahoru. Měli jsme dvou-, jedno- a půlkilové závaží a pak v dřevěné krabičce s kruhovými otvory drobnější mosazná závaží, snad až do deseti gramů, která mě, ani nevím proč, fascinovala.

Na začátku padesátých let táta aspoň před štědrovečerní večeří zacinkal na zvoneček, kdy jsem konečně mohl spatřit rozsvícený vánoční stromek, nazdobený maminkou. Koledy jsme nezpívali, ani se nemodlili, zasedli jsme k večeři, po ovdovění s babičkou Novotnou, a po ní se rozdávaly dárky. Pod stromečkem byly i ty od Sobků, hlavně pro mě, ale také vždy něco pro maminku a tátu. Pro maminku to obvykle bývala nějaká „vychytávka“, jak se dnes říká, do kuchyně, nějaký patentní nástroj, který Anča Sobková někde objevila. Ale také kus kvalitní látky, protože Sobkovi věděli, že maminka si na sebe šije a textil byl stále na „body“.

Nejpozději na Štěpána jsme jeli na Kulatou chatu a v lepším případě tam zůstávali až do Nového roku. Stavovali se tam i další přátelé, třebas strýc Pepek, jeho kamarád Josef Miffek, Karel Mytyzek a jeho mladá přítelkyně, krásná slečna Bója. Tvořili okruh lidí, které jsem pro účely těchto vzpomínek nazval Společenstvo Kulaté chaty a podrobněji o nich budu vyprávět ve zvláštní kapitole. Na Silvestra se konalo procesí od jedné chaty k druhé s hojnými přípitky při každém zastavení. O vinný sklep na Kulaté chatě se staral Čestmír Sobek, který měl rád bílá rakouská vina a koňak. Každý host si mohl vybrat a o silvestrovské půlnoci měl vždy pro Anču a maminku nějakou pozornost. Nechyběla ani vařená prasečí hlava a já dostával výjimečné povolení byt vzhůru až do půlnoci, na slavnostní novoroční přípitek.

S Vánocemi souvisí hračky, které tvořily většinu mých dětských dárků, takže se hodí popsat můj svět hraček, který se značně lišil od toho dnešního. Některé hračky z mého předškolního věku už neexistují padesát let jako třebas „vlk“, mechanická káča z plechu, která měla osu s dvouchodým závitem a vytahováním a stlačováním této osy se roztáčela do vysokých otáček. Pak vířila na podlaze nebo na stole a otvory po obvodu rozrážely vzduch, jenž vydával bručivý zvuk. Byla to lekce z fyziky s názornou ukázkou gyroskopického efektu. V tom dubovém sekretáři v předsíni jsem už neměl ani sadu kostek, polepených segmenty obrázků, takže se z nich dalo složit šest vyobrazení.

Měl jsem tam však svou armádu, asi 40 vojáčků s různými zbraněmi a v různé poloze. Měli je v každém hračkářství, zpočátku jsem je kupoval u Navrátilů vedle kina Čas, později v hračkářství v obchodním domě Rozkvět. Cena se pohybovala od 1,20 Kčs do 1,60 Kčs za vojáčka, jen kulometník s těžkým kulometem stál 3,60 Kčs. Měl jsem také dělo, relativně přesný model sovětské houfnice 122 mm se závěrem na kapsle. Zapřahal jsem je za plechové nákladní auto se třemi nápravami, které mi táta jednou koupil u Navrátilů (soukromé hračkářství vedle kina Čas naproti Hlavnímu nádraží). Pérový strojek jsem brzy strhal, ale i tak to byla moje nejoblíbenější hračka, první, kterou jsem rozebral a zase složil. Měl jsem také plechový tank s velmi silným pérovým strojkem, který mi musel natahovat nějaký dospělý. I v něm po čase prasklo pero, ale tank působil stále stejně hrozivě.

Měl jsem také několik dřevěných figurek z tvarovaných a natřených špalíčků, spojených gumovou nití, takže se daly stavět do různých poloh. Napřed jsem dostal Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého (ten měl oči ze skleněných briliantů), pak jsem si vyžadonil Spejbla a Hurvínka.

Jak už jsem uvedl, za hrdinské oholení hlavy (chytil jsem vši) jsem dostal elektrický vlak. Byla to sada firmy Merkur v měřítku 0, parní lokomotiva s tendrem a čtyři rychlíkové vagony, kolejový ovál a transformátor. Časem jsem dostal od Sobků k Ježíšku motorovou lokomotivu a nákladní vagony, další koleje, tunel a přejezd, jehož závory se elektromagneticky stahovaly a to automaticky, protože se pod koleje před závory dala podložka s kontakty, které váha lokomotivy spojila a uvedla elektromagnety v činnost.

Měl jsem i loutkové divadlo, další z vánočních dárků od Sobků. Tvořila je velká plochá krabice z lepenky, která sloužila jako jeviště. Uvnitř byly uložen portál, zadní prospekty a boční kulisy. Vše se zastrkovalo do otvorů v jevišti. Mohl jsem vytvořit scénu „divokého hvozdu“, „rytířského sálu“ a snad ještě „romantické zahrady“. Kulisy byly v působivém secesním dekoru, ale hrát loutkové divadlo mě příliš nebavilo (a také pro koho). Měl jsem asi pět nebo šest loutek, vzpomínám si na rytíře a černokněžníka a snad i na Kašpárka, ale nejsem si jist, jestli jsem vůbec měl nějakou princeznu. Loutky měly horní ovládání dřevěným vahadlem na drátu, který jim vycházel z hlavy. Dopadlo to tak, že jsem ty dráty uštípl, ovládací nitě ustřihl a používal loutky k oživení mých výtvorů z kovové stavebnice Vašek, kterou jsem též na jedny Vánoce dostal od Sobků. Ti ji pravděpodobně získali od majitele soukromého hračkářství na Kobližné ulici, kousek nad jejich galanterním obchodem. Nepochybně se dobře znali, poněvadž odsud pocházely i jiné moje hračky. A Vašek byla má naprosto nejoblíbenější hračka, víc než hračka, můj první nástroj svobodné tvorby a konstrukčního uvažování.

Svolení si hrát se stavebnicí Vašek jsem dostal, když mi bylo deset. O předchozích Vánocích jsem dostal stavebnici Merkur 3, abych získal nějakou průpravu. Stavět modely z Merkuru mě bavilo a třásl jsem se nedočkavostí, až budu moci stavět z Vaška. Bylo to vůbec to největší, pětipatrové provedení se stovkami dílů, některými i z kartonu, pneumatikami dvou rozměrů, pytlíky šroubků různých délek ale také s upínacími sponkami. Byl jsem snad jediný ve třídě, kdo měl stavebnici Vašek, ostatní spolužáci měly Merkury různých velikostí.

Proč se stavebnice jmenovala Vašek a jakou měla historii, jsem se dověděl až v roce 2008, kdy jsem jako moderátor pořadu „Historický magazín“ na ČT24 dělal dotáčku v muzeu firmy Merkur v Polici nad Metují, kde jsou vystaveny i stavebnice Vašek a uvedena jejich historie. V roce 1935 je začali vyrábět bratři Vaškové v provozovně na na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze podle vzoru stavebnic Märklin, které se prodávaly v Sudetech. Získali „tichý souhlas“ a výroba běžela i za protektorátu. Po roce 1945 se na víku stavebnic objevil ikonický obrázek jeřábu se zavěšeným nápisem VAŠEK a s panoramatem Hradčan v pozadí (takový měla i má stavebnice), po roce 1948 byla firma znárodněna a včleněna do výrobního družstva Igra, výroba přemístěna do Slaného, kde pokračovala až do roku 1960.

Avšak ani stavebnice Märklin nebyla původní, neboť se jednalo o kopii kovové stavebnice anglické firmy Meccano, která využívala konstrukční systém perforovaných kovových pásků, destiček, úhelníků a mřížek, spojovaných šroubky, jenž v roce 1898 vytvořil úředník z Liverpoolu Frank Hornby a o tři roky později si jej nechal patentovat. K sestavování mechanicky funkčních modelů stačil malý šroubovák a boční klíč. Teprve tato historie mi vysvětlila, odkud se vzala nekompabilita součástek Vaška a součástek Merkuru. Anglická stavebnice Meccano a po ní i Vašek používaly palcovou míru a nikoli metrickou jako kontinentální Merkur. Otvory v součástkách měly půlpalcovou rozteč 12,7 mm, u Merkuru 10 mm, spojovací šroubky Vaška měly závit Whitworth, šroubky u Merkuru pak metrický. Přesto jsem dvě důležité součástky, šnekové ozubené kolo a šnek, které Vašek neměl, do něj z Merkuru přenesl. Začátkem padesátých let ještě Merkur neměl kola s pneumatikami, kdežto Vašek ano, což bylo skvělé, neboť jsem mohl stavět různá auta, včetně hasičských s vysunovacím žebříkem.

Ke stavebnici byla přiložena obsažná brožura s návody na stavbu různých modelů od jednodušších až po velké a velmi složité. Pokud si dobře pamatuji, každou stavbu doplňoval „kusovník“ s výčtem součástek, ale já se návody neřídil a spíše stavěl modely podle vlastních představ. Vždy jsem odvlekl tu velkou a těžkou krabici do koupelny, neboť jako pracovní stůl jsem používal víko od pračky, a na něm šrouboval díly k sobě. Nejčastěji jsem stavěl auta, která připomínala pozdější buginy (abych se vyhnul karosériím) a řešil problémy s pérováním a otáčením předních kol. Dále jsem měl v oblibě stavební věžové jeřáby a postavil jeden, který byl metr vysoký. K mým parádním kreacím ze stavebnice Vašek patřila také dvojplošná stíhačka o rozpětí asi 20 cm, kde jsem jako kulomet na horním křídle použil hlaveň z již zmíněného děla.

S kovovou stavebnicí Vašek souvisí další hračky, spíše však polytechnické pomůcky, se kterými jsem si rád hrál. Začátkem 50. let jsem vždy našel pod vánočním stromečkem z plechu vylisované modely různých strojů. Měl jsem miniaturní cirkulárku, buchar a pak horizontální hoblovku, vybavenou všemi prvky jako nějaká skutečná hoblovka ve strojírně. Měla upínací stůl s automatickým posuvem, stavitelný hoblovací nůž a nastavení pohybu vpřed a vzad. Samozřejmě to byla hračka, kde se daly hoblovat drážky jen do měkké křídy, což jsem dělal. K pohonu jsem pak dostal parní stroj. Ten byl, bohužel, toho nejjednoduššího typu, se stojatým kotlem a kývajícím se válcem, kde se kyvem odkrývaly a zakrývaly plnící a výfukový ventil. Proto jsem záviděl spolužáku Vaškovi Procházkovi, který měl mnohem lepší parní stroj, s ležatým kotlem na plechovém soklu, nalakovaném jako zdivo, a se skutečným šoupátkovým rozvodem. Pod kotlem se topilo lihovým kahanem, ale operativnější byly tablety suchého lihu. Nicméně i tak jsem dával přednost elektrickému pohonu. Na Vánoce jsem několikrát za sebou dostal malé elektromotorky s vinutým statorem a kotvou, které se prodávaly v hračkářství. Vypadaly jako skutečné elektromotory, měly válcové tělo s nožkami, vpředu a vzadu ložiskové štíty s ventilačními štěrbinami a na boku dva šroubky pro připojení napájecích drátů. Uvnitř se otáčela kotva s komutátorem, jejíž hřídelka na jedné straně procházela ven a byla opatřena řemenicí. Místo řemínků jsem používal gumičky a stavěl si na prkýnku celé „strojní cechy“. Měl jsem ještě jeden elektromotorek „otevřené konstrukce“ s cívkou statoru na straně a vystupujícími póĺovými nástavci kolem boční kotvy, takže byly vidět mosazné jazýčky, přiléhající na komutátor. Tyto dětské elektromotorky měly sériové zapojení, takže se daly napájet stejnosměrným proudem třebas z baterie, ale také proudem střídavým z transformátoru od elektrického vláčku.

(Pozn. autora: Protiklad mezi bídou stalinismu a těmi luxusními hračkami objasňuje skutečnost, že je Sobkovi kupovali u bývalých majitelů soukromých brněnských hračkářství, kteří si část zásob před znárodněním a zrušením svých obchodů odložili.)

Jako dítě jsem Vánoce miloval a i na stáří je prožívám s nostalgií. Díky rodičům, manželům Sobkovým a všem, kteří se scházeli na Kulaté chatě, ke mně nedoléhala tíživá atmosféra doby s justičními vraždami a tábory nucených prací, jež si nikterak nezadaly s nacistickými koncentráky. A tato ochranná izolace se na Vánoce ještě zesilovala. Těch deset, nebo až čtrnáct dní školních prázdnin kolem Vánoc a Nového roku bylo obdobím nezkaleného štěstí, kdy jsem se mohl věnovat tomu, co mě bavilo, a aniž bych si to uvědomoval, vymkl jsem z komunistické propagandy, jíž byla školní výuka prosycená. Když jsem začal dostávat pod stromeček knížky, čím více jsem jich rozbalil, obvykle tři, někdy i čtyři, tím větší jsem měl radost a obvykle během vánočních prázdnin všechny přečetl. A pak tady byly pobyty na Kulaté chatě s bruslením, hraním různých stolních her a samozřejmě pozorování „dospěláků“, jež mě bavilo ještě víc.

Když nad tím dnes přemýšlím, měl jsem po vánoční prázdniny od rána do večera „osobní volno“, což je termín známý z vojenské prezenční služby a různých kolektivních akcí, a stojí v protikladu k „zaměstnání“, kdy člověku organizuje program někdo jiný. Naučil jsem se tedy již od dětství vážit si a těšit se z „osobního volna“a pokládám to za jednu z nejdůležitějších kvalit života. Proto je mi líto dnešních dětí, kteří nejen musejí chodit do školy, ale navíc jim rodiče zhusta organizují veškerý volný čas, přihlašují je do různých kroužků a mimoškolních činností, takže vlastně mají od rána do večera „zaměstnání“ a žádné „osobní volno“.

A také mě napadá, že díky polytechnickým hračkám, které jsem dostával pod stromeček, jsem už jako dítě věděl, jaký je rozdíl mezi stejnosměrným a střídavým proudem, což, jak se obávám, neví ani v dospělosti většina stoupenců Green Dealu, takže jim například uniká, že stejnosměrný proud ze solárních panelů je třeba pomocí nákladných měničů měnit na střídavý, a že i ty měniče prostřednictvím dotací platí z daní celá veřejnost, včetně matek samoživitelek, které si mohou nechat o solární elektrárně jen zdát.

Úryvky z autorova strojopisu NÁMOŘNÍK Z DOMU S CIMBUŘÍM: 36 let života v Brně pod šesti prezidenty, od Beneše po Husáka, 1945–1981