Je to rok. Boží hod byl a já autem u známých, kteří mají perfektní vnitroblok.

Ne že by jim patřil, ale rodinné domy stavitelé seskládali asi před deseti roky natolik šikovně, že je uvnitř nezastřešené atrium, kam prší, a kdyby nemrzlo, připadal bych si jako uvnitř typické orientální stavby, která je cudná a nepotřebuje okna do žádné ze čtyř světových stran!

Známý okna má, copak o to, a ty ostatní domy v obdélníku jakbysmet. Okna ven i do vnitrobloku, kterým se dá projít a kam vlastně zajedete i vozem, ale pouze z jedné strany. Naproti už je pouze ulička, takže zabrzdíte a za chvíli třeba už auto myjete, když máte náladu, a nikdo proti tomu nic nemá. Leda si přijde odnaproti povídat, což jste chtěli.

Uzavřená enkláva několika rodin je to… a nepočítal jsem je. Děcka i kamarádi odjinud lítají přes den i jinde ve čtvrti, ale zde mají základnu; někteří si jí váží víc a jiní netuší, do čeho skvělého se narodili. A dcera tam někoho už zná, takže rovnou vyletěla jakýmsi francouzským oknem ven (a současně dovnitř), zatímco já vyšel teprve za hodinu a udiveně zkoprněl. Ve vnitrobloku panoval cvrkot a soused sice auto neopravoval, ale konverzoval s dámou, kterou jsem zde viděl prvně. Dva kluci jezdili na prknech, klouzačku udělat nešlo., další tři se o něčem dohadovali. Strčil i jeden do druhého. Jejich problémy mě zaujaly nejvíc, protože oni občas mávali na mou dceru. Stála vzpřímeně u kraje prostranství a vše sledovala bez hnutí. Strnula, mlčela, asi žasla, anebo nevím, a kluci se bavili hlavně spolu. Nebylo divu, že jim naše „Máry“ neodpovídá; ale jinak působila divně. Trčela jako socha.

Zamířil jsem k ní, ale… zase jsem ustrnul. „Proč dál? Tohle nepokazím. Až se hne, teprve dojdu.“

Na dvoře bylo nač koukat, ale je těžké to popsat, když jste už staří. Bylo a žilo tu jaksi všechno a jenom tudy neběhali slepice do kurníků, jako by to bylo možné o sto let dřív. Vzhledem k roční době zde taky popoletovalo a cvrlikalo minimum ptactva… a hmyz byl zalezlý, ale jinak nešlo o mrtvou zónu. Někdo občas prošel, dospělý, a jinde vycouvalo auto a děti si ve vchodu vyměňovaly skutečné časopisy. Překvapovalo mě, že jsem zahlédl jenom jediný mobil! Repetily cosi o prázdninách na horách, to je fakt, ale byli jsme od Alp daleko a sníh žádný. Rodiče a vlastně i mí známí seděli doma u televize, anebo byli bůhvíkde, a ten můj známý za mnou vyšel. Povídá: „Tady se pořád něco děje, co? Ale musíš mít čidla.“

„Jo? A co… se děje?“ „Snad se nekoukáš? Snad nevidíš? Slepý jako patrona?“

Vtom jsem se přistihl, že se vlastně koukám. Už chvíli jsem se, i když nehybně, stal součástí dvora i hry. Dětské nebo dospělácké? Nevím. Ale ten vnitroblok je precizně dlážděný a po stranách má parčíky a keře. Chvíli vládlo i ticho, chvílemi nastával halas. Připadalo mi, a to bylo prazvláštní, že se říkají samé praktické věci, ale obecně to bylo jen kouzlo.

Někdo taky dribloval míčem a doufal jsem, že se dcera zapojí do nějakého sportu nebo aspoň do debaty, ale ona ani nemrkla. Stála a koukala; jenže jsem se tomu už nedivil. Vůbec. Taky jsem byl socha a nepotřeboval zasahovat do malého světa, který si beze mě vystačí. Fungoval okouzlujícně. Samostatná jednotka ve městečku; i představil jsem si, že by takto semknutých domů existovalo víc; jenže jsem naprosto marně a zbytečně vzpomínal, kde je tohle replikováno. Poblíž ani náhodou. Takže lidi sem nastěhované potkalo něco absolutně výjimečného a jistě, jako host jsem si jejich soužití nutně idealizoval, ale jinak… Přece mám oči na hlavě, ne? Už patnáct minut jsem bez hnutí sledoval ty prostory a za celou dobu se nepřestaly dít velké věci a bylo to jako velmi dobrý film od Felliniho, ale kdyby mi totéž někdo vyprávěl, tak mu neuvěřím. A zase jsem se podíval na dceru-sochu a jasně, asi ukročila nebo přešlápla, ale nezměnila postoj. Navíc… Na rozdíl ode mě vstřebávala atmosféru skrytého světa stokrát, ne-li tisíckrát víc. I těch patnáct minut bylo jí jako mých patnáct dní a naštěstí mám možnost si u ní dodatečně ověřit něco z toho. „Méry? Ty jsi tam odpoledne leda civěla. Co?“ Solný sloup.

Zavrtěla hlavou. „My si hráli.“ „Ne! Jenom jsi čučela. Nic ve zlým.“ „A co? Tak čučela. Neříkáš, abych furt nezírala do mobilu?“

Zmlkl jsem…. Neměla sebemenší potřebu zasahovat do bláznění kamarádů a spoluobčanů a jen sošně stála; jestli dělala dobře, to nevím, ale tohle se nenadiktuje. To je věc povahy. Někdo se - extrovertně - rozplácne do louže a křičí, že mu ujely kolečkové brusle, a jiná všechno introvertně sleduje a vstřebává. V globálu. A nepotřebuje ani zápisník, ani kameru. Má hlavu, čidla, city, dech a zdravé mládí.

Bohužel jsem se nesetkal s ohlasem, když jsem Méry navrhl, aby aspoň na stránku sepsala, co se ve vnitrobloku tenkrát chystalo za vánoční spiknutí. „Tomu by si nerozuměl,“ řekla, a když jsem se zmínil, že za tím známým opět zajdeme, měla radost.

Někdy vyhrajete, když reagujete minimálně a když vnímáte maximálně. Svět není jen o zapojování se. Začlením se, dobře, ale něco tím zkazím. Začnu mluvit… a zastřu lepší příběh. Jenže to všechno já formuluji, zatímco dceři to došlo instinktivně. Asi pod vlivem Vánoc.