V úterý 22. října uplyne 62 let od televizního vystoupení amerického prezidenta Johna Kennedyho, v němž americkému národu oznámil, že Sověti rozmisťují na Kubě balistické rakety s jadernými hlavicemi, a jaká opatření jeho administrativa učinila, aby toto nebezpečí odvrátila. Tím začala Kubánská krize a následující text uvádí, jak ji v komunistickém Československu sledoval pamětník.

Nechodil jsem na vysokou školu ani měsíc, když vypukla Kubánská krize, která se dodnes pokládá za událost, kdy bylo nejblíže k tomu, aby se studená válka proměnila v horkou, nukleární. Krátce připomenu, co krizi předcházelo. Začátkem června 1961 se sovětský vůdce Nikita Chruščov a na podzim 1960 zvolený americký prezident J. F. Kennedy setkali na summitu ve Vídni, aby projednali napjaté vztahy mezi oběma jadernými velmocemi a uvolnili je. Že schůzka ztroskotala, dokládá událost, k niž došlo o dva měsíce později. V noci z 12. na 13. srpen 1961 ozbrojené síly NDR se souhlasem Sovětského svazu položily na hranici mezi západním a východním Berlínem překážky z ostnatého drátu a o tři dny později začaly stavět pověstnou Berlínskou zeď, jež se stala symbolem rozděleného světa.

Dnes se ví, že Chruščov na té první schůzce pokládal Kennedyho za politického jelimana, který pro něho nebude žádným soupeřem. V tomto přesvědčení sovětského vůdce utvrdila zbabraná akce CIA, jež v dubnu 1961 zorganizovala vylodění asi 4 000 kubánských exulantů v zátoce Sviní na jižní Kubě, a jemuž Kennedy po třech měsících v úřadě neochotně požehnal. K leteckému krytí si CIA najala nějaké civilní piloty s dvěma nebo třemi vyřazenými bombardéry B-26 Invader, jejichž marné pokusy prorazit obkličující prstenec Castrových milicí jsme s tátou sledovali ve zpravodajských šotech rakouské televize.

Chruščovovo přesvědčení o slabosti a neschopnosti nového amerického prezidenta pak vedlo k plánu umístit na Kubu rakety středního doletu s jadernými hlavicemi, Spojené státy touto hrozbou vydírat a dorovnat již tak dost vysokou jadernou sázku, vylicitovanou rozmístěním amerických raket v členských zemích NATO Itálii a Turecku. V září 1962 se zřejmě sovětský plán rozběhl, neboť 16. října 1962 a znovu o dva dny později byly prezidentu Kennedymu předloženy zpravodajské fotografie rozestavěných sovětských základen na Kubě, jež ukazovaly horečný postup prací a dokládaly jejich určení pro rakety s doletem 3000 a 5 000 km, tedy s pokrytím celého území Spojených států.

Dne 18. října požádal Kennedyho o schůzku sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko (v New Yorku se konalo Valné zasedání OSN) a vznesl požadavek, aby USA přestaly ohrožovat Kubu, které Sovětský svaz pomáhá s modernizací zemědělství a malými dodávkami obranných zbraní. O raketách se Gromyko nezmínil a touto licoměrností zaskočený Kennedy také ne.

Kennedy měl na vybranou ze tří možností: zaútočit na základny, což by s velkou pravděpodobností vedlo k jaderné válce, ignorovat Sověty a nechat je, ať na pomyslné čelo USA přiloží jadernou pistoli, anebo využít zdrcující převahy USA v námořnictvu a zahájit námořní blokádu Kuby, nepustit na ostrov sovětské nákladní lodě s nákladem dalších raket, jež v Atlantiku odhalil letecký průzkum. Kennedy se rozhodl pro třetí možnost a 22. října 1962 vystoupil v 19 hodin východoamerického času v televizi a rozhlase, aby oznámil Američanům, co se děje a jaká opatření jeho administrativa podniká. Blokáda vstoupila v platnost 24. října v 10:00. Sověti měli v Atlantiku pouze několik dieselelektrických ponorek (minimálně jednu s jadernými torpédy), takže sovětské obchodní lodě se zastavily na hranici zakázané zóny a situace zdánlivě ustrnula na mrtvém bodě.

O dva dny později Chruščov poprvé veřejně přiznal existenci sovětských raket na Kubě, ale teprve poté, co vyjednávání generálního tajemníka OSN U Thanta k ničemu nevedlo a co Kennedy poslal Chruščovovi ultimátum, požadující stažení raket z území Kuby do 48 hodin včetně nabídky, že Spojené státy stáhnou své rakety z Turecka a budou garantovat bezpečnost Kuby. Ačkoli v sovětských médiích stále pokračovala štvavá kampaň proti USA, v neděli 28. října dopoledne Chruščov ultimátum akceptoval, když prohlásil, že Sovětský svaz za uvedených podmínek rakety z Kuby stáhne.

Tohle zhruba jsme s tátou věděli ze sledování rakouské televize, a s námi nejen všichni Brňané, ale všichni Češi, kteří měli jako my naladěnou Vídeň, nebo v západních Čechách západoněmeckou televizi. Loni na podzim, kdy se připomínalo 60. výročí Kubánské krize, novináři a televizní moderátoři se nejvíce věnovali historce o kapitánu sovětské ponorky, který, když byl detekován americkými eskortními torpédoborci a výbuchy neškodných náložek vyzýván k vynoření, si na poslední chvíli rozmyslel vypálení jaderného torpéda a vynořil se. Touto scénou se stále dokládá, že k jaderné válce tehdy bylo jako z hráze do rybníku.

Na základě statí námořních expertů, jež jsem si později přečetl, soudím, že to je zkreslený pohled laickýma očima. Americké námořnictvo nepochybně s útokem sovětských ponorek kalkulovalo a ani potopení amerického torpédoborce jaderným torpédem by na situaci nic nezměnilo, Spojené státy by válku nerozšířily a americké námořnictvo by nadále drželo blokádu a nechalo Sověty „vyhnít“. Právě díra v sovětském arsenálu mezi balistickými střelami na straně jedné a směšnou silou několika ponorek na straně druhé přinutila Chruščova k ústupu. Sovětům prostě chyběly globální námořní síly, takže sovětský vůdce musel ustoupit – nebo rozpoutat jadernou válku, nic mezitím k dispozici neměl.

Jsem přesvědčen, že právě kvůli zveličení rizika jaderného konfliktu se dnes většina veřejnosti, včetně novinářů a televizních komentátorů, dívá na Kubánskou krizi jako na okamžik, kdy jaderná zkáza minula planetu jen o fous, aniž by chápala, že krize měla právě opačný význam. Než se ale k tomu vrátím, chci uvést, jak byla Kubánská krize prezentována komunistickým režimem. Abych si oživil vzpomínky, našel jsem si na Internetu bakalářskou práci z roku 2011 „Mediální obraz Kubánské krize v dobovém československém tisku“, napsanou Petrem Doubravou.

Podle této práce všechny deníky s Rudým právem v čele informovaly o americké blokádě ve středu 24. října 1962 jako o agresivním, provokativním a pirátském činu a o porušení Charty OSN. Součástí článků byl též výzva Sovětského svazu všem vládám a národům, „aby pozvedly hlas k protestu proti agresivnímu počínání Spojených států vůči Kubě a jiným státům, aby toto počínání rázně odsoudily a zatarasily vládě Spojených států cestu k rozpoutání termonukleární války“. Další součástí článků bylo popření skutečnosti: „Je všeobecně známo, že žádné sovětské vojenské základny na Kubě neexistují ani nejsou budovány…“. Titulky zněly:„Agresivní čin vlády USA je hrozbou světovému míru“ a „Zastavit válečné dobrodruhy“.

Ve čtvrtek 25. října pokračovaly československé deníky v téže rétorice, v pátek 26. října Rudé právo připojilo, že americké důkazy o raketách jsou podvrh: „Fotografie ukazují letecké záběry jakési mýtinky, na níž se staví nejprve základy, pak lešení a nakonec jakýsi mechanický objekt zřejmě vojenského rázu. Z fotografií samých vůbec nevyplývalo, že byly pořízeny nad Kubou, a ne nad kterýmkoliv lepším „cvičákem“ v USA. „ Kouzlem nechtěného se tak československý čtenář poprvé dověděl, že Američané podezírají Sověty z rozmisťování raket s jadernými hlavicemi na Kubě. V sobotu 27. října vlna článků o raketové krizi opadla a objevila se zpráva o zahájení jednání zástupců USA a SSSR o mírovém řešení, jež zprostředkoval U Thant. Všechna československá periodika i nadále existenci raket na kubánském území zapírala.

V neděli přichází překvapující obrat. Všechna nedělní vydání citují rozhlasový projev Nikity Chruščova v moskevské rozhlase ze soboty 27. října, adresovaný prezidentu Kennedymu, v němž vyzývá k mírovému řešení a přiznává existenci sovětských raket na Kubě, ovšem prý jen obranných. Navrhuje, že SSSR stáhne své rakety z Kuby, když USA ty své z Turecka. Sovětská veřejnost se nikdy oficiálně nedověděla, že nabídka stáhnout rakety z Turecka již byla součástí amerického ultimáta, nikoli něčím, co si Chruščov vynutil.

Podle historiků se přetištěné prohlášení, jež Kennedy dostal zřejmě až v neděli dopoledne, lišilo od toho, jež bylo určeno pro uši ruského posluchačstva. Každopádně se českoslovenští občané, odkázání na režimní média, nic nedověděli o americkém ultimátu, jež přinutilo Chruščova se stáhnout. Jelikož v pondělí 29. října periodika nevyšla, mohli si českoslovenští čtenáři přečíst oslavné ódy na mírovou iniciativu SSSR až v úterý 30. října. Dovolím si tady ze svrchu zmíněné bakalářské práce převzít ocitovaný úryvek z komentáře Zdenka Domkáře v Rudém právu: „Události, které vinou agresívních činů vlády USA hrozily přivést svět na pokraj zkázonosné termonukleární války, obrátily se ve svém vývoji směrem k mírovému řešení. Jediná zásluha o to patří Sovětskému svazu, rozhodnutím i návrhům vlády SSSR i osobní iniciativě předsedy rady ministrů SSSR Nikity S. Chruščova.“

Je zarážející a pro dnešní politické klima příznačné, že stanovisko tohoto komunistického agitátora dodnes ve veřejnosti převládá, že i po 60 letech prakticky všechna dnešní média citují to, co tehdy v Rudém právu vyšlo, jen vinu „za přivedení světa na pokraj zkázonosné termonukleární války“ rozšířila na obě strany, čímž zbavila SSSR odpovědnosti, a to, že se svět vyhnul zkáze, se přisuzuje – náhodě. V žádném případě však o náhodu nešlo, a Kubánská krize měla ve skutečnosti právě opačný význam, než se jí nepřestává tvrdošíjně přisuzovat.

Abych objasnil, z čeho vychází můj názor, musím se zmínit o americkém vědci, fyziku a matematikovi Hermanu Kahnovi, který v roce 1960 vydal knihu O termojaderné válce, v roce 1962 dílo Myšlení o nemyslitelném a v roce 1965 O eskalaci. S jeho tézemi jsem se zprostředkovaně seznámil až v knížce švýcarského politologa Urse Schwarze Strategie včera, dnes a zítra , kterou v roce 1968 v rámci uvolnění mohlo nakladatelství Naše vojsko zařadit do edice „Knihovna důstojníka“.

Herman Kahn přistoupil k problému konfrontace mezi jadernými velmocemi s chladnou myslí vědce matematika. Za svoji emocí zbavenou a vědecky střízlivou analýzu oné ďábelské situace, že dokázal „přemýšlet o nemyslitelném“, se od levicových intelektuálů dočkal zdrcujícího odsouzení, byl prohlášen za válečného štváče, za představitele „válečné ideologie“, a Stanleyovi Kubrickovi posloužil jako předobraz hlavního hrdiny černé komedie z roku 1964 Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Osobně jsem přesvědčen, že za to, že se studená válka nestala horkou, že tady jako lidstvo stále jsme a že se svět neproměnil v radioaktivní poušť, všichni vděčíme profesoru Hermanu Kahnovi. Stěžejní myšlenkou jeho analýzy byl paradox – jestli chcete zabránit jaderné válce, musíte protivníka přesvědčit, že jaderné zbraně k jeho zničení opravdu použijete, i kdybyste měli být sami zničeni.

Toto poselství pak stálo za ultimátem, které Chruščov v sobotu 27. října dostal. Sovětský vůdce byl dotlačen do pozice, kdy buď musel spustit jadernou válku s jistým zničením své vlastní země – nebo ustoupit. A Chruščov ustoupil, neboť pochopil, že Kennedy neblufuje a že nebude blufovat ani v budoucnosti. Podstatné na Kubánské krizi není, že přivedla svět na pokraj jaderné války - což je právě ono převzaté klišé dobové komunistické propagandy, nikoli věcná analýza bezpečnostních expertů – ale to, že přinesla zásadní obrat v konfrontačním postoji obou globálních mocností. Chruščov přestal vyhrožovat jadernou válkou a vrátil se k rétorice „mírového soužití a soutěžení“, když pochopil, že jaderné arsenály obou mocností jsou Kahnovým paradoxem „umrtveny“. To vedlo 5. srpna 1963 v Moskvě k podpisu „Smlouvy o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodu“, což byl začátek procesu, jenž pokračoval podpisem dalších smluv, omezujících jadernou výzbroj. Jako následek Kubánské krize byla také 30. srpna 1963 uvedena do provozu přímá telefonní linka mezi Kremlem a Bílým domem, tzv. červený telefon, jako další bezpečnostní pojistka. Riziko náhodného vzniku jaderné války bylo potlačeno na minimum.

Na straně druhé Kubánská krize vedla k „zabetonování“ stavu rozděleného světa. Oba globální hegemoni se tiše dohodli na pevných sférách vlivu, pro Spojené státy se stala tabu východní Evropa (proto se úzkostlivě vyhnuly jakémukoli vměšování do situace v Československu po 21. srpnu 1968), pro SSSR se stal nedotknutelný americký kontinent s výjimkou „ostrova svobody“ Kuby (ta však byla neutralizována). Jako ring pro války v zastoupení si pak oba soupeři ponechali jihovýchodní Asii, kde si mohli navzájem předvádět konvenční „svaly“, zatímco Afrika, zmítající se v kmenových válkách, nebyla vhodnou arénou.

O tom, jak zásadně Kubánská krize změnila náladu světové veřejnosti, jaké obrovské uvolnění přinesla, svědčí fenomén, který později dostal název „Zlatá šedesátá“. Je bláhové si myslet, že éra, jež přinesla Beatles a bigbeatovou hudbu vůbec, bezprecedentní sexuální svobodu, novou filmovou vlnu, vlastně celé nové kulturní paradigma a optimistický přístup k životu, spadla jen tak z nebe. Bez nádechu čerstvého vzduchu do hrdel, zbavených sevření z bezprostřední hrozby atomové války v letech padesátých, by byla „Zlatá šedesátá“ jen těžko možná. Uvolnění dokonce prosáklo i přes železnou oponu. Jsem přesvědčen, že bez Kubánské krize by sotva došlo v Československu k obrodnému procesu, ke vzniku nové československé filmové vlny, k uvolnění nakladatelské politiky, natož k tomu, že se začalo veřejně mluvit o věcech, jež byly v padesátých letech jízdenkou do uranových dolů, včetně našich hádek s lektory marx-leninismu na vysoké škole.

A uvolnění muselo zasáhnout i sovětskou veřejnost do té míry, že v roce 1964 došlo k vnitrostranickému puči v SSSR, v němž Chruščova nahradil Brežněv. Ten, kromě jiného, kladl Chruščovovi za vinu, že během Kubánské krize příliš rychle ustoupil a ještě za nevýhodných podmínek.

Samozřejmě nic z toho jsem jako čerstvý osmnáctiletý vysokoškolák nevěděl, jen bylo zřejmé, že Rudé právo lže jako obvykle. Jelikož celá krize trvala z pohledu médií pouhé čtyři dny, nevzbudila v československé veřejnosti žádnou odezvu, kromě několika nahraných protestů pracovních kolektivů. Totalitní režim se stal obětí vlastní propagandy, lidé byli tak otupělí bombastickými titulky československého tisku, že ty o raketové krizi kdesi v Karibiku nebrali vážně. Jestliže v USA vypukla po Kennedyho proslovu částečná panika, lidé začali vykupovat z obchodů potraviny, v Československu vše běželo uvyklým pořádkem.

Dnes, po 60 letech, se Kubánské krizi přisuzuje mnohem větší závažnost, než jí tehdy přisuzovala moje generace současníků. Vnímali jsme to jako jednu z těch komunisty vytvořených propagandistických „bouří ve sklenicích vody“, a přiznám se, že zpravodajství o krizi v rakouské televizi jsem pokládal za typickou ustrašenost Rakušanů, kteří se báli všeho.

Určitě se najdou pacifisté, kteří mi budou vyčítat lehkomyslnost a válkymilovnost, avšak průběh dalších skoro třiceti let dává za pravdu spíše mně, Kubánská krize k žádné válce nevedla, naopak jen díky ní se Evropa v míru dožila v roce 1989 konce komunismu a v roce 1991 rozpadu Sovětského svazu.

Z rukopisu memoárů Františka Novotného „NÁMOŘNÍK Z DOMU S CIMBUŘÍM, 44 let života v Brně pod šesti prezidenty, od Beneše po Husáka, 1945–1989.

František „Mrož“ Novotný