BYLI MALÍ: A bojovali
Koncem září si připomínáme Mnichovskou dohodu. Ta byla jednou z tragických epizod předcházejících Druhou světovou válku; byli jsme malí, a všichni nás opustili. Další epizodou, i když méně známou, byla Zimní válka. Označuje se tak rusko-finská válka probíhající od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 (zde); i Finové byli malí.
V souladu s dohodou zvanou Ribbentrop-Molotovův pakt si nacisti a bolševici rozdělili Polsko, a Finsko s pobaltskými státy spadly do sféry Sovětského vlivu. Sedmnáctého září 1939 napadl SSSR Polsko, které již krvácelo pod útokem Německa. Polsko kapitulovalo 6. října. Krátce nato byly tři pobaltské republiky (Litva, Lotyšsko, Estonsko) donuceny k podepsání „smlouvy o vzájemné pomoci“ se SSSR; půl roku po podepsání smlouvy byly republiky Sověty obsazeny, a později byla část jejich obyvatel deportována na východ a nahrazena Rusy.
V říjnu nabídl SSSR smlouvu o vzájemné pomoci také Finsku, to však smlouvu odmítlo. Stalin poté navrhnul Finsku výměnu území, jejímž cílem mělo být posunutí státní hranice dál od Leningradu. Finsko by za území kolem Leningradu dostalo dvakrát větší území jinde. Rusové s Finy jednali podle svých kritérií velkoryse; nabízeli ústupky, ale Finové výměnu odmítali. Jejich parlament oprávněně zárukám Stalina nevěřil. Finsko již od září nenápadně mobilizovalo.
Celé východní Polsko dobyli Sověti se ztrátou pouhých několika tisíc vojáků, takže proti malému Finsku očekávali rychlé vítězství. Sověti napadli Finsko 30. listopadu, a jisti si bleskovým úspěchem, naplánovali finskou kapitulaci na Stalinovy narozeniny 21. prosince. Dokonce si objednali u Šostakoviče „Svitu na finské motivy“, která měla být hrána při vítězné přehlídce v Helsinkách.
Sověti (170 milionů obyvatel) měli 600 000 vojáků, 3000 tanků a asi 3000 letadel, zatímco Finsko (3,5 milionu obyvatel) mělo 300 000 vojáků, 30 tanků a asi 100 letadel. Stejně jako to učinili jejich nacističtí spojenci v Polsku, Sověti zinscenovali na hranici útok na své vojáky ze strany Finska jako záminku k rozpoutání války. První den Sověti bombardovali Helsinky. Na mezinárodní kritiku reagoval Molotov tvrzením, že letadla nebombardovala nýbrž shazovala humanitární pomoc. Též byly shazovány letáky informující Finy, že Sověti přicházejí ne jako dobyvatelé ale jako osvoboditelé od kapitalismu.
Optimismus Sovětů byl však rychle zchlazen, narazili na rozsáhlé lesy bez komunikací, a to při teplotách až 43 stupňů pod nulou. Finové sice stáli proti mohutné přesile a trpěli nedostatkem munice, ale dobře využívali znalosti terénu a vedli gerilový způsob boje. Rychle se pohybovali na lyžích v malých skupinách. V bílých oděvech byli téměř neviditelní, zatímco sovětská technika byla na sněhu dobře viditelným cílem. Finové několik bitev drtivě vyhráli. Dobyvatelé měli od počátku velké ztráty, a v průběhu války jim zemřely desetitisíce vojáků na omrzliny.
Sovětská propaganda neúspěchy vysvětlovala absurdními výmysly, včetně údajné přítomnosti tisíce amerických pilotů ve Finsku. Z obavy před zničením své image nabídli Sověti po dvou měsících těžkých bojů vyjednávání. Stateční Finové pokračovali v boji s cílem zlepšit vyjednávací pozice. Sověti nakonec prolomili finskou obrannou linii (zvanou Mannerheimova podle hlavního architekta finské obrany, maršála Carl Mannerheima), ale Stalin byl naštěstí natolik otřesen neočekávaným vývojem, že se rozhodl dobytí celého Finska odložit, a po třech a půl měsících bojů byla podepsána mírová smlouva. Finové museli odstoupit 9% území, a půl milionu Finů muselo opustit své domovy.
Ztráty Sovětského svazu, vedle obrovského množství techniky, činily asi 150 000 mrtvých, 200 000 zraněných a 5500 zajatých, oproti 26 000 mrtvým, 44 000 raněným a 1000 zajatým na straně Finů. Útokem proti Finsku porušili Sověti dvě mírové smlouvy mezi oběma zeměmi, a navíc Pakt společnosti národů. Prestiž Sovětů silně utrpěla. Neúspěch obřího Sovětského svazu proti malému Finsku utvrdilo Hitlera v jeho agresivních plánech proti Rusku. Finsko získalo na vážnosti. To, že se třímilionový trpaslík ubránil sovětské okupaci lze považovat za jedno z nejheroičtějších vítězství v dějinách válek, a taky trochu za zázrak vzhledem k tomu, že Finsko bylo po celé 19. století součástí ruského impéria.
Sovětská politika zahnala Finsko do německého tábora. Himmler osobně prosil Finy, aby vydali do Německa své Židy, ale byl opakovaně odmítnut. Po vypuknutí německo-sovětské války se pokusilo Finsko získat zpět ztracená území, ale v útočné válce po boku Německa (zde) utrpělo v letech 1941-44 dvakrát větší ztráty než v obranné Zimní válce. Finsko nakonec muselo odstoupit Sovětskému svazu další 3% svého území navíc k dříve ztraceným 9%, bylo donuceno platit válečné reparace a pod sovětským dozorem v inscenovaných procesech odsoudit svoje politiky do vězení za vyvolání války (ale nikdo nebyl popraven). Až do rozpadu SSSR bylo Finsko nuceno sledovat politiku nezúčastněnosti (finlandizace), ale kupodivu si uchovalo samostatnost a demokracii. Patří mezi hospodářsky nejúspěšnější státy světa (na 16. místě v domácím produktu na hlavu, zde). Jako tečku za tímto příběhem lze uvést, že po letech finlandizace vstoupilo Finsko tento rok do NATO.
K nikdy nekončícím úvahám, zda se měla maličká ČSR proti Němcům v roce 1938 bránit (zde), je třeba přidat fakta o Zimní válce ještě menších Finů. U nich šlo o 3,5 milionů proti 170 milionům Sovětů, zatímco v našem konfliktu šlo o 15 milionů proti 70 milionům Němců, nemluvě o daleko mohutnější výzbroji ČSR ve srovnání s tehdejším Finskem. Samozřejmě jde o různé situace a srovnávání jsou obtížná. Měli jsme se bránit? Co by se stalo, kdybychom bývali bojovali? Lze se naopak ptát, co by se stalo Finsku, kdyby nebojovalo. Finsko mělo možná štěstí, ale jeho odhodlání a správný odhad situace určitě přispělo k zachování samostatného finského státu. Ani v případě ČSR nebylo možná jedinou alternativou buď úspěšné odražení německého útoku nebo totální zničení země; úporné odolávání útočnému tlaku mohlo například vést k vyjednávání s Německem.
Případ Finska ukazuje, že u zvažování obrany proti silnému nepříteli nejde jen o abstraktní principy jako jsou důstojnost a národní čest, ale i o racionální zhodnocení šancí na alespoň částečný úspěch během obrany a na alespoň omezenou svobodu v případě neúspěchu. Onen eventuální částečný úspěch a ona třebas omezená svoboda se porovnávají s absolutním podrobením a zotročením v případě kapitulace. Samozřejmě, že kdo se brání, riskuje těžké následky. Svět může obránce obdivovat, a přesto jej hodit přes palubu, jak se stalo statečnému Polsku po Druhé světové válce (a možná se to stane i Ukrajině v této válce). Svět taky může obránce odsoudit, a ten se přesto může ubránit, jak se zatím daří Izraeli. V každém případě by známý Halasův verš „myslete na chorál malověrní“ šlo méně poeticky vyjádřit: „myslete na Finsko“.
