20.10.2021 | Svátek má Vendelín


BYDLENÍ: Nájemní versus „ve vlastním“

4.10.2021

V Česku je bydlení v nájmu považováno za horší způsob řešení bydlení. Jednoznačně se dává přednost bydlení ve vlastní nemovitosti. Nové byty v bytových domech nepřibývají tempem, které by poptávku uspokojilo, a ceny bytů (i těch postavených před rokem 1989) dostoupily závratných výšin. Už prý ani příslušnost ke střední třídě neumožní za život nastřádat dostatek prostředků k bydlení „ve vlastním“. Je-li tomu tak, pak samotný pojem střední třída v dosavadním pojetí ztrácí smysl a měl by se nově definovat nebo zcela opustit. To je však problém spíš sociologický, který nemá praktický význam. Ostatně k čemu je člověku vědomí, že je svým postavením a prací zařazen do střední třídy, když si nemůže pořídit ani skromný byt v bytovém domě? Nicméně preference vlastního bydlení je jev vcelku nový.

Před rokem 1989 u nás hypotéky nebyly. Slovo hypotéka bylo považováno za jakýsi nedůstojný relikt starých pořádků. Kdo si na stavbu domku vzal půjčku, uzavřel s peněžním ústavem smlouvu o omezení převodu nemovitosti. Svou podstatou to byla klasická hypotéka. Úroky byly nízké, zaměstnavatelé dávali půjčky bezúročné nebo dokonce za splnění určitých podmínek nevratné. Nedá se říct, že by tehdy bylo pořízení vlastního bydlení považováno za něco „extrovního“. Podle pořadníků se přidělovaly byty družstevní. Uživatel bytu byl členem družstva, vlastnil členský podíl, majitelem bytu ale nebyl. V té době byl ale mnohem větší zájem o byty státní. Takové bydlení bylo nejlevnější. Lidé si nelámali hlavu s tím, že nejsou vlastníky bytu. „Jsou dva druhy lidí: s kvartýrem a bez něho. A mezi nima ostnatej drát“, říká jedna postava v románu Milenci a vrazi od Vladimíra Párala, jehož děj se odehrává v šedesátých letech 20. století. Vše kolem bydlení se od té doby změnilo, a přitom výsledek je podobný. Schopnost či neschopnost pořídit si bydlení je stále ostře dělícím kritériem.

Je nájemní bydlení čistě věcí trhu, nebo jde o něco, co nelze ponechat pouze na principu poptávky a nabídky? V západní Evropě jsou tyto vztahy často regulovány způsobem, který je u nás nepředstavitelný. Jsou např. stanoveny maximální výše nájmu pro určité oblasti a požadování vyššího nájmu, byť došlo k dohodě, je trestné. Co bylo inkasováno nad stanovenou výši, to se musí vrátit. Obecně pro nájemní bydlení platí zvláštní předpisy. Tím jsou dány určité standardy, které se dodržují. Někde jsou na soudech zvláštní oddělení pro řešení sporů mezi majiteli domů a nájemníky. Legrace, které lze zkoušet u nás, jako kupř. zbořit při stavebních pracích v domě schodiště, zastavit nájemníkům vodu apod., nikoho nenapadnou. U nás by nájemníky přivolaná policie akorát krčila rameny a odkázala nájemníky na soud, kde by se věc táhla léta. Vlastníci budou poukazovat na zdemolované byty a dluhy na nájemném, ale i to je věc scházející úpravy nájemního bydlení. Prostě ty standardy zavedené jinde pro nájemní bydlení zde nejsou a jak to tak vypadá, není reálné, že by se na tom cokoli v dohledné době změnilo.

Historie nájemního bydlení je dlouhá. Bydlet v nájmu nebylo vždy dehonestující. Dokonce v rakouské monarchii, kde byla společnost uspořádána dost hierarchicky, se jako nájemníci v činžovním domě mohli setkat zaměstnanci železnice a aristokrat, který v celém pronajatém poschodí trávil zimu. V 90. letech minulého století si člověk postavil na okraji města domek a hned se považoval za VIP. Nad nájemním bydlením, zvláště v panelácích, se tehdy mnozí ušklíbali. Dnes se i panelákový byt stal milionovou investicí a domkům v satelitech se říká „panelák naležato“.

Bydlení je věc důležitá, ba dokonce možná vůbec ta nejdůležitější. „Bydleli jste už někdy?“ ptá se čtenáře ve své studii Domácí páni a nájemníci z roku 1870 Jan Neruda a hned se za otázku omlouvá. Je totiž jasné, že každý bydlí, otázka se týkala toho, zda někdo byl „domácím pánem“. Těch bylo v Praze v té době 3 548. Neruda je nazývá tyrany, kteří „jako všichni oligarchové hledí vyssát své poddané“. Nájemní bydlení srovnává s někdejší dobou, v níž mezi domácími pány a nájemníky panovaly vztahy takřka idylické, domácí páni byli se svými nájemníky „v poměru co nejpřátelštějším“, navštěvovali je v nemoci, byli kmotry jejich dětem . Nájemníci bydleli v jednom bytě i 30 let a nájem se neměnil. Nová doba podle Nerudy přinesla neustále „štajgrování“ nájmů. Domácí páni s nájemníky už ani nemluví. Nájemníci již nebydlí, stali se nomády, kteří „kvůli těm několika dnům“ ani nerozvěšují obrazy. Nábytek se kupuje ne pro bydlení, nýbrž hodně lehký z točeného dřeva a skládací pro stěhování. Dnes by podobnou studii o vlastnících domů a nájemnících v odlehčeném veselém tónu napsat nešlo. V Nerudově době byly standardy nájemního bydlení a jen tak vyhodit nájemníka na ulici nešlo. Manýry, o nichž se často ve zprávách dovídáme, by tehdy nikomu neprošly.

Pokud dnes politici slibují řešit nejrůznějšími způsoby dostupnost bydlení novou bytovou výstavbou, zůstane nejspíš jen u slibů. Těch věcí, které by se musely radikálně změnit, je prostě hodně. Od záměru stavět obytné doby po jejich kolaudaci to u nás může trvat i 10 let. Jinde to zvládnou za dva nebo tři roky. To je ta první překážka. S byty se u nás dá stále spekulovat, což jinde není možné. Bydlení není problém jen v Česku. I jinde ceny bytů rychle rostou. Zřejmě na tom mají svůj podíl omezení způsobená opatřeními proti koronaviru. Překážkou je již přílišná byrokracie, která ochromuje realizaci staveb bytových domů. A pak naprostá absence právní úpravy vlastnictví nájemních bytů a způsobu disponování s nájemními byty, která by zavedla standardy pro vlastníky a pro nájemníky. Byty nemohou sloužit ke spekulaci. Jinde platné právní úpravy pro disponování s nájemními byty prosadily i konzervativní, pravicově orientované strany. U nás by se s něčím podobným neodvážily přijít ani strany levicové. Výstavba dostupných nájemních bytů a slušné nájemní bydlení je u nás cíl nedosažitelný. Proto lidé berou iniciativu do svých rukou a orientují se na bydlení ve vlastním.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.