Zpívá se ve slavné písničce (alespoň kdysi slavné, kdo ví, jak to vidí dnešní generace narozená již v 21. století). Ale to by ta židle musela stát v bytě či domě, kterým disponuje její majitel, jinými slovy aby mohl člověk bydlet, potřebuje spíš ten byt, něž onu židli.

A bytů je málo, tvrdí bydlení chtiví jedinci, ale i média, novináři a občas i nějaký ten politik, když zrovna nebojuje za neoddělitelná víčka, zálohování PET lahví nebo zákaz spalovacích motorů a jiné palčivé problémy, pro které mu na banality typu bydlení obyvatel nezbývá čas. Takto uvolněný prostor zaplňují lidé, kteří přicházejí s různými radami, protože, jak tvrdí jeden můj kamarád, když máš problém, na blbce nenarazíš, poradí ti každý. Ale ti se ve svém nadšení dopouštějí chyb plynoucí ze zjednodušení a nedomyšlení svých nápadů. Pohříchu to neplatí jen pro nás laiky, ale i pro hlavy pomazané z vládních poradních orgánů.

O co mi jde. Předně, statisticky je u nás údajně bytů dost, jen jsou sobecky využívány hamižnými majiteli jakožto zdroj tučných příjmů pomocí krátkodobých nájmů. Ale ono je to trochu jinak. Jednak si majitel může se svým bytem dělat, v rámci zákona, co uzná za vhodné, dále pokud lidé kupují byty proto, aby je pronajali, jen tím financují výstavbu, což motivuje developery stavět další a další byty (v extrémním případě to nevede k nedostatku bytů, ale naopak k jejich nadbytku, viz Španělsko a jeho města duchů), ale hlavně dnes lidé žijí jinak, než před řekněme 50 lety. Dříve běžné společné bydlení více generací je pro většinu lidí dnes naprosto nepředstavitelné a naopak vlastní bydlení je finančně dostupné (moje babička by provoz domu sama nezaplatila, proto s ní bydlela i rodina její dcery, generace mých rodičů již samostatné bydlení utáhne), což znamená, že je zapotřebí více bytů na stejný počet obyvatel, nežli dříve. A také se samozřejmě změnilo rozložení obyvatelstva, co je nám platné, že existuje dostatek bytů, pokud jsou ty byty někde na Vysočině nebo jinde v místech, kam se dnes lidé nestěhují (protože neexistuje systém umístěnek) a jsou poptávány v okolí velkých měst?

Vládní experti navrhují zjednodušení stavebního řízení a rozvolnění územních a regulačních plánů. To by jistě další výstavbu usnadnilo, ale k čemu by to vedlo? K opakování překotné výstavby na začátku 90. let, kdy vznikala sídliště připomínající paneláky naležato, bez občanské vybavenosti, bez škol, zdravotních zařízení, obchodů, bez dostatečně kapacitních komunikací a kolikrát i bez vyřešeného vodovodu a kanalizace. Navíc lidé, kteří si takové bydlení kupovali, si velmi často nezměnili evidovanou adresu trvalého pobytu, což v praxi znamená, že obec, kde bydlí, nedostává na základě zákona o rozpočtovém určení daní za takové obyvatele žádné prostředky. Z čeho má platit údržbu silnic, osvětlení, likvidaci odpadu, provoz škol a školek? Běžně docházelo a i dnes ještě dochází k situacím, kdy se do malé obce v blízkosti velkého města, na pozemky zastavěné nějakým developerem, nastěhuje větší množství mladých rodin, které se nepřihlásí k trvalému pobytu a učiní tak až v okamžiku, kdy chce umístit své dítě do mateřské školky nebo školy. Do té chvíle neměla obec naprosto žádnou možnost dostatečnou kapacitu škol a školek vybudovat (neměla za co), ale jakmile se dítě stane řádně evidovaným obyvatelem obce, má obec zákonnou povinnost zajistit mu místo ve škole (a v posledním ročníku školky). Jak to má asi tak udělat? A ono nejde o malá čísla, v naší obci se během pár let zvedla poptávka po zápisu dětí do školy 20x. Slovy dvacetkrát.

K čemu směřuji? Na regulační plány a územní plány nesahat. Ty obce, které je vytvořily a schválily, dobře vědí, proč tak učinily. Záleží jim na tom, aby se rozvíjely rozumným tempem, aby byla další výstavba bytových jednotek doprovázena dostatečnou kapacitou občanské vybavenosti, aby nebyly zahlceny dostupné zdroje vody a aby bylo jak odvádět odpady.

Jak z toho ven? Domnívám se, že není nutné novou výstavbu koncentrovat do relativně malého prostoru velkých měst a jejich bezprostředního okolí. Lidé mohou bydlet i dál od místa, kde pracují nebo studují, ale nutností je rychlá doprava, ideálně rychlá hromadná doprava. Stát by neměl vymýšlet nové formy financování výstavby na drahých pozemcích v těsné blízkosti velkých měst, ale nové formy přepravy lidí, kteří budou bydlet o něco dál. Ideálně budovat rychlé železniční spojení napojené na MHD daného města – plánovaný tunel z Prahy na Beroun je chvályhodným počinem a krásnou ukázkou toho, jak by to mělo vypadat. Ale stejných řešení je zapotřební několik, ze všech směrů u všech měst řešících stejný problém s bydlením. Jakmile nebude cesta z domova do práce nebo do školy trvat více, než hodinu (a něco), lidem nebude činit obtíže bydlet mimo velká města. Podpoří to rozvoj venkova, místní podnikatele, místní pracovní místa a sníží cenu bytů. Ale to skutečně nezajistí autobusy, ty jsou pomalé a s malou kapacitou, to chce rychlodráhu.

Pro ty z nás, kteří nedosáhnou nebo nechtějí investovat do vlastního bytu, je zde možnost nájmu. O tom jsem před časem již psal, vyžaduje to ovšem efektivní možnost vystěhovat neplatícího nebo jinak škodícího nájemníka (to u již existujících bytů) a pro developery možnost rychlejších daňových odpisů nákladů na výstavbu nemovitostí určených k nájemnímu bydlení. Jednoduše řečeno, developerům a majitelům bytů se musí vyplatit byty pronajímat. Vláda (jakákoliv) k podobným změnám nemá moc chuti, nelíbí se jí vyhlídka na menší výběr daní a bojí se srdceryvných reportáží o matkách samoživitelkách s malými dětmi, vyháněných chamtivými majiteli bytů na ulici. V této souvislosti si dovoluji upozornit, že sociální služby a péče a nemajetné nejsou povinností majitelů bytů, nýbrž státu a jeho sociálních úřadů. Pokud chce stát lidem s nižšími příjmy skutečně pomoci, měl by zrušit nesmyslný příspěvek na bydlení, jehož jediným důsledkem je zdražení nájmů (právě o výši toho příspěvku), takže nájemníci jsou na tom stejně špatně, jako před tím, jen příjmy majitelů takových bytů se zvedly a státní rozpočet o stejnou částku zhubl.

Ony různé ty příspěvky a dotace jsou vždycky špatně. V souvislosti se mnou propagovanými rychlodráhami mi to nedá a musím upozornit na zhoubné plody dotování jízdného, zavedené vládou koalice ČSSD+ANO a to ve výši 75%. Reálný důsledek je totiž tento: pro cestujícího není důležité, kolik dostane dopravce z dotací, ale kolik on sám zaplatí z vlastní kapsy. Tedy kolik činí oněch zbývajících 25%, které musí zaplatit sám. Ovšem dopravce ví, má odzkoušeno, jakou částku v absolutních číslech cestující snese (to platí u každého obchodu). Takže, jestliže původní plné jízdné činilo 300 Kč a důchodci či studenti měli slevu 50% a platili 150 Kč a dopravní prostředek hojně využívali, dopravce ví, že těch 150 Kč ochotně zaplatí, i když bude dotování jízdného zvýšeno na 75%. A co tedy udělá? Zvýší plné jízdné na 400 Kč. Po slevě 75% důchodce zaplatí 100 Kč, bude mít radost, jak ušetřil, my ostatní zaplatíme 400 Kč, stát bude doplácet namísto původních 150 Kč celých 300 Kč a aby toho nebylo málo, když pojede vlakem tatínek s jedním školákem, při původní slevě 50% pro děti by platil 450 Kč (300 Kč tatínek, 150 Kč dítě), kdežto při slevě 75% zaplatí 500 Kč (400 Kč tatínek, 100 Kč dítě). A to není žádná fabulace, přesně takto se tehdy dopravci zachovali a udělají to zas, pokud někdo takovou pitomost znovu prosadí.

Ale to jsem odbočil – i když za kolik se lidé budou z těch vzdálenějších míst dopravovat za prací je samozřejmě důležité, musí to přičíst k nákladům na bydlení. Ale to je spíše otázka nastavení ceny režijních kupónů, to je problematika také zajímavá, ale o té snad někdy jindy.