Pokud se nestaneme meziplanetárním druhem, veškerý život nakonec zanikne. „Když přemýšlíte opravdu v dlouhodobém horizontu, uvědomíte si, že dříve či později dojde k nějaké přírodní katastrofě – i kdyby ji nezpůsobili lidé – která zničí veškerý život na Zemi. Nakonec se Slunce rozepne, odpaří oceány a Země se stane podobnou Venuši: bude tak horká, že na ní nebude moci existovat téměř žádný život. Možná přežijí některé chemotrofní bakterie, ale i ty nakonec vyhynou. Jediným způsobem, jak prodloužit existenci života v podobě, jak ji známe, je stát se meziplanetárním a nakonec i mezihvězdným druhem. Pokud to neuděláme, veškerý život na Zemi jednou zanikne. Každému, komu záleží na životě na Zemi, by proto mělo velmi záležet na tom, aby se život rozšířil na další planety a nakonec i k dalším hvězdám.“
Elon Musk From: Interview s @Erdayastronaut May 26, 2022

Stát se multiplanetárním druhem, tedy druhem, který obývá více než jednu planetu může být lákavé a je předmětem řady scifi námětů a v poslední době i vizí státních i soukromých společností. Vize multiplanetárního lidstva však vyžaduje obrovské investice, mezinárodní spolupráci, promyšlené etické zásady (ochranu planet, správu vesmíru) a významný technologický pokrok v oblasti znovupoužitelných raket, využívání místních surovin (ISRU), biotechnologií a umělé inteligence. Přesto nejde o nemožný cíl. Exponenciální pokrok ve výpočetní technice, energetice i kosmických technologiích naznačuje, že významné kroky tímto směrem mohou být uskutečněny již během tohoto století. Tento článek tedy usiluje o zamyšlení se nad otázkou, zda je v lidských silách stát se multiplanetárním druhem, to znamená druhem, který je schopen osídlit další oblasti vesmíru jako jsou jiné planety.

Odhaduje se, že náš vesmír vznikl před 13,8 miliardami let z události známé jako velký třesk. Země se zformovala asi před 4,54 miliardami let. Nejstarší známky života na Zemi jsou staré přibližně 3,5 až 3,8 miliardy let. Šlo o velmi jednoduché jednobuněčné organismy podobné dnešním bakteriím. Pokud pod pojmem živočichové myslíme mnohobuněčné živočišné organismy, objevili se asi před 600–800 miliony let. První ryby se objevily kolem 530 milionů let. První rostliny na souši asi před 470 milionů let. Dinosauři pobíhali po planetě od 230 milionů let do 66 milionů let. První lidé rodu Homo se datují do období 2,8 milionu let. A konečně rod Homo sapiens je na zemi asi 300 tisíc let. Pro představu: kdybychom 13,8 miliardy let existence vesmíru zkrátili do jednoho kalendářního roku, moderní člověk by se objevil až 31. prosince kolem 23:37, tedy pouhých několik minut před půlnocí.

První civilizace vznikají teprve před 5-6 tisíci lety, kdy započala neolitická revoluce. Uvádí se, že vynálezy jako rozdělání ohně či objev kola, zemědělství a písma byly jedněmi z největších vynálezů v dějinách. Knihtisk a průmyslová revoluce jsou z hlediska evoluce rodu homo teprve nedávnými objevy. Počítače, internet a lety do vesmíru jsou pak události, které nastaly pouze v průběhu jednoho lidského života, jehož délka se od pravěku podstatně zvýšila. Myšlenky na objevování a osidlování vesmíru nejsou nové, jen naši předchůdci neměli technologie, které by jim to umožnili realizovat jejich explorativní vize.

Již v Antice Démokritos (5. století př. n. l.) a další atomisté spekulovali, že existuje nekonečně mnoho světů. Lúkianos ze Samosaty (2. století n. l.) pak napsal satirický příběh Pravdivá historie, který popisuje cestu na Měsíc a konflikt mezi obyvateli Měsíce a Slunce. Někdy bývá označován za předchůdce science fiction. V renesanci Mikuláš Kusánský (1401–1464) uvažoval o tom, že hvězdy mohou být obydlené. Giordano Bruno (1548–1600) pak prosazoval myšlenku nekonečného vesmíru s nesčetnými obydlenými světy. A Bernard le Bovier de Fontenelle vydal roku 1686 knihu Rozhovory o mnohosti světů, která popularizovala představu života na jiných planetách. V osvícenství filozofové jako Immanuel Kant spekulovali o kosmickém významu rozumu a inteligentních bytostí. Rozšířila se představa, že lidstvo může být součástí větší kosmické komunity inteligentních bytostí.

Ve 20. století pak Konstantin Ciolkovskij (1857–1935), průkopník kosmonautiky, formuloval slavnou větu: „Země je kolébkou lidstva, ale nelze žít věčně v kolébce.“ Uvažoval o kolonizaci vesmíru nejen technicky, ale i filozoficky jako o přirozeném kroku lidského vývoje. Teilhard de Chardin viděl evoluci jako proces směřující k vyšším formám vědomí. Filozofové budoucnosti a transhumanisté začali uvažovat o rozšíření lidstva mimo Zemi. V současnosti pak myšlenku multiplanetárního lidstva prosazuje například Elon Musk, který argumentuje, že osídlení Marsu sníží riziko vyhynutí lidstva; Filozof Nick Bostrom, který zkoumá existenční rizika a dlouhodobou budoucnost civilizace; Nebo britský kosmolog a astrofyzik Martin Rees, který upozorňuje, že průkopníci vesmíru budou možná geneticky nebo technologicky upravení lidé. Existují však také kritické námitky proti kolonizaci vesmíru např: Nemáme nejprve vyřešit problémy na Zemi? Máme právo měnit jiné světy? Nevzniknou nové formy nerovnosti mezi planetami? Nejde o moderní podobu kolonialismu?

Filozoficky lze říci, že otázka multiplanetárního druhu je pokračováním staré otázky: Jaké je místo člověka ve vesmíru? Zatímco ve starověku se lidé ptali, zda existují jiné světy, dnes se ptáme, zda se sami staneme obyvateli mnoha světů. Meziplanetární civilizace tedy představuje pojistku proti zániku, motor vědeckého pokroku, prostředek ke sjednocení lidstva i zdroj hlubšího smyslu. Rozšíření života do vesmíru není pouhým útěkem ze Země. Je to odpovědný a optimistický krok ve vývoji našeho druhu a naplnění jedné z nejhlubších tendencí života – růst, poznávat a pokračovat dál. Vesmírné objekty na nás čekají a mohou pro nás představovat naši budoucnost a přežití, a tak i možnost pokračování lidského příběhu a života jako takového. Níže uvádím přehled hlavních důvodů proč se stát takovým druhem.

Dlouhodobé přežití života a snížení existenčních rizik

Země je jedinou známou planetou, kde se vyskytuje život. Srážka s velkým asteroidem, supervulkán, pandemie, jaderná válka, extrémní klimatické změny nebo budoucí technologická rizika by mohly ukončit naši civilizaci. Existence více nezávislých lidských sídel na různých světech by fungovala jako „záložní kopie“ lidstva i pozemské biosféry a výrazně by zvýšila šanci na dlouhodobé přežití vědomí a života – nejen lidí, ale i dalších druhů organismů a rostlin. Nejde tedy přitom jenom o náš druh, ale můžeme pomoci zavést rozmanité formy života i do jiných galaxií prostřednictvím kosmických lodí, podobně jako se zvířata zachránila v biblickém příběhu o Noemově arše, tak i my jako Noe je můžeme vzít sebou a umožnit jejich expanzi.

Země je sice modrá ale z výšky čtyř set kilometrů nad povrchem, vypadá především křehce. Jako skleněná kulička, kterou někdo pohodil do nekonečné, mrazivé temnoty. Po tisíce generací jsme vzhlíželi k nebi a viděli v něm bohy, mýty a neprobádané dálky. Dnes se však pohled obrací. Když se podíváme nahoru, už nehledáme jen inspiraci. Hledáme únikový východ. Problém je, že vesmír je aktivní nepřátelské prostředí. Je to vakuum, kde nám vteřina nepozornosti uvaří krev v žilách, kde radiace trhá lidskou DNA na kusy a kde nejbližší pomoc je vzdálená miliony kilometrů.

Přesto stojíme na prahu největšího rozhodnutí v dějinách našeho druhu. Otázka v titulu této knihy – Staneme se multiplanetárním druhem? – už není námětem pro autory sci-fi románů. Je to technologické, ekonomické a hlavně existenční zadání pro generaci, která právě žije.

Poprvé v historii máme nástroje k tomu, abychom opustili biosféru, která nás stvořila. Otázkou je, zda na to máme také odvahu, peníze a dostatek rozumu, abychom své pozemské chyby neexportovali do zbytku sluneční soustavy. Pojďme se podívat, jak reálná tato cesta je. Protože čas na naší domovské planetě se, z toho či onoho důvodu, neúprosně krátí.

Před 66 miliony let byla Země idylickým místem. Po teplých krajinách se procházeli tvorové, kteří této planetě dominovali neuvěřitelných 165 milionů let – řádově déle, než po ní kráčí moderní člověk. Dinosauři byli evolučně úspěšní, silní a přizpůsobiví. Měli však jednu zásadní, fatální nevýhodu. Neměli vesmírný program. Když do oblasti dnešního Yucatánu narazil desetikilometrový asteroid Chicxulub, uvolnil energii ekvivalentní 100 teratunám TNT. Následovala globální ohnivá bouře, megatsunami a rázová vlna, která obletěla planetu. To nejhorší však přišlo potom. Prach a síra vyvržené do stratosféry zablokovaly sluneční svit. Nastala nukleární zima. Rostliny zahynuly, býložravci hladověli, masožravci je následovali. Během několika let zmizelo 75 % všech živých druhů. Tento příběh slýcháme od základní školy, ale málokdy si uvědomujeme jeho skutečné ponaučení: Země je nebezpečné místo k životu.

Z hlediska vesmírného času nežijeme na stabilní a bezpečné planetě, ale na hracím stole kosmické rulety. Odhaduje se, že více než 99% druhů co obývaly naši planetu zahynulo. To, že na nás za posledních několik tisíc let nedopadl žádný „zabiják planet“, není záruka bezpečnosti. Je to jen statistické štěstí. Asteroidy však nejsou jediným rizikem. Země má svůj vlastní vnitřní mechanismus destrukce: supervulkány. Výbuch supervulkánu Toba na Sumatře před zhruba 74 000 lety uvrhl planetu do desetileté sopečné zimy a podle genetických výzkumů zredukoval lidskou populaci na pouhých několik tisíc jedinců. Byli jsme krůček od vyhynutí. Yellowstone v USA, Flegrejská pole v Itálii – to všechno jsou tikající bomby.

A pak jsme tu my sami. Antropogenní hrozby – tedy ty, které si způsobujeme sami – dnes rostou rychleji než ty přírodní. Můžeme rozpoutat jaderný armagedon, potenciálně nás ohrožují syntetické viry uniklé z laboratoří, nekontrolovaná superinteligentní AI či klimatický kolaps. Všechna tato rizika mají jednoho společného jmenovatele: Single Point of Failure (Jediný bod selhání). Představme si, že bychom napsali geniální román, vyfotili nejkrásnější fotky svého života nebo shromáždili veškeré vědomosti lidstva a uložili je na jeden jediný USB disk. Žádná záloha na cloudu. Žádný druhý disk v šuplíku. Jen ten jeden. Jak moc bychom se o něj báli? Jak riskantní by bylo nosit ho v kapse v dešti?

Lidstvo v současnosti operuje přesně s tímto modelem. Veškerá naše kultura, Shakespearova díla, Einsteinovy rovnice, medicínské objevy, vzpomínky, lásky a naděje osmi miliard lidí jsou uloženy na jednom jediném pevném disku zvaném Země. Pokud se s tímto diskem cokoli stane, formátuje se celá historie lidstva. Nezbude nikdo, kdo by po nás truchlil. Kolonizace vesmíru není projevem neúcty k Zemi nebo útěkem před ekologickými problémy. Je to vytvoření záložní kopie lidského vědomí. Pokud chceme zajistit, aby svíce lidského rozumu nezhasla při příštím závanu kosmického větru, musíme data zkopírovat na další médium. Tím nejbližším a nejlogičtějším je Mars. Ale abychom se na něm zabydleli budeme muset vyvinout nové objevy a možná i změnit mentalitu.

Vědecké objevy související s vesmírem mohou být užitečné pro život na zemi. Sjednocení lidstva, rozšíření zdrojů a zlepšení života na zemi

Osidlování vesmíru urychlí vývoj technologií, jako jsou uzavřené ekosystémy, ochrana proti radiaci, nové pohonné systémy, pokročilé materiály, medicína či energetika. Tyto inovace budou přínosem nejen pro vesmírné mise, ale také pro život na Zemi a umožní hlubší průzkum Sluneční soustavy. Ve vesmíru se nachází prakticky neomezená sluneční energie, suroviny z asteroidů a nové prostory pro rozvoj umožní pokračovat v růstu civilizace bez dalšího zatěžování pozemské biosféry. Lidstvo se tak může proměnit ve skutečně kosmickou civilizaci. Budování meziplanetární civilizace představuje společný a inspirující cíl, který přesahuje hranice států, ideologie i krátkodobé konflikty. Historie ukazuje, že spolupráce ve vesmíru – například na Mezinárodní vesmírné stanici nebo při projektu Sojuz-Apollo – dokáže posilovat důvěru mezi národy. Meziplanetární budoucnost nás vede k tomu, abychom se vnímali především jako jeden lidský druh, který společně čelí kosmickým výzvám a vyhnuli se zbytečným šarvátkám na Zemi.

Myšlenka na vznik meziplanetárního druhu a její realizace by mohla pozitivně změnit poměry na Zemi. Ve vesmírném výzkumu již teď spolupracují pracovníci z různých národů, které mají mezi sebou leckdy různé vády, ale ve vesmíru mizí. Pohled na modrou kuličku z vesmíru posiluje pocit sounáležitosti s lidstvím. Tak jako když na dovolené potkáme příslušníka svého národa, jsme rádi a dáme se s naším soukmenovcem do řeči, jako by to byl náš známý, stejně tak ve vesmíru je pro nás naším soukmenovcem každý člověk.

Jedna z nejhlubších změn, kterou vesmír přináší, je změna perspektivy. Kosmonauti, kteří spatřili Zemi z oběžné dráhy, mluví o tzv. Overview Effect – hlubokém kognitivním posunu, který přispívá k:

• Zániku hranic: Z vesmíru nejsou vidět státní hranice, politické linie ani národnostní rozdíly. Země se jeví jako jediný, křehký organismus chráněný jen tenkou vrstvou atmosféry.
• Planetárnímu vědomí: Masová expanze do vesmíru (nebo alespoň její hluboké začlenění do kultury) může u lidstva poprvé v historii vyvolat pocit globální jednoty a společné odpovědnosti za osud naší domovské planety.

Většina lidských konfliktů v historii pramenila z boje o omezené zdroje – půdu, vodu, ropu nebo kovy. Vesmír nabízí koncept post-nedostatkové ekonomiky:

• Suroviny z asteroidů: Jediný asteroid bohatý na kovy (jako je Psyché 16) může obsahovat více železa, niklu a zlata, než kolik se kdy vytěžilo na Zemi. Těžba mimo Zemi by mohla eliminovat ekologicky devastující pozemský průmysl.
• Čistou energii: Solární elektrárny na oběžné dráze, které nejsou omezeny střídáním dne a noci ani počasím, mohou poskytnout prakticky neomezený zdroj čisté energie pro celou planetu.

Snaha přežít a prosperovat v nepřátelském prostředí vesmíru pak může nutit lidstvo vyvíjet technologie, které mají okamžitý a zásadní dopad na kvalitu života na Zemi jako jsou:

• Uzavřené ekosystémy: Abychom přežili na Marsu nebo na Měsíci, musíme dokonale ovládnout recyklaci vody, vzduchu a odpadu. Tyto technologie „systémů podpory života“ (Life Support Systems) pak mohou být klíčem k řešení klimatické krize a nedostatku zdrojů na Zemi.
• Vertikální zemědělství a syntetická biologie: Pěstování potravin s minimální spotřebou vody a bez půdy ve vesmíru může přímo transformovat pozemské zemědělství v oblastech zasažených suchem.

Kolonizace nových světů otevře dveře pro sociologické experimenty. Zakládání nových společností na Marsu nebo na orbitálních stanicích bude vyžadovat nové formy vládnutí, právních systémů a ekonomických modelů. Vesmírné komunity budou muset být ze své podstaty založeny na extrémní spolupráci a racionalitě, což může zpětně inspirovat politickou reformu unavených pozemských demokracií i změnit autoritářské režimy. Vesmírná expanze tedy není útěkem ze Země, ale zrcadlem, které nám ukazuje, čím vším jako lidstvo můžeme být. Je to transformační nástroj, který má moc proměnit náš svět z místa neustálého boje o přežití v odrazový můstek pro nekonečnou kreativitu a rozvoj.

Smysl života a kosmické poslání

Život se přirozeně vyvíjí směrem k růstu, přizpůsobování a poznávání. Zůstat navždy omezeni na jedinou planetu je v rozporu s touto tendencí. Snaha o transformování lidstva v multiplanetární druh může jednotlivcům i komunitám přinést smysl života a být obranou proti depresím. Stát se meziplanetárním druhem pak může naplnit hlubší poslání lidstva:

• Rozvoj vědomí. Carl Sagan napsal, že jsme „způsob, jakým vesmír poznává sám sebe“. Šířením života a inteligence umožňujeme vesmíru poznávat sebe sama v mnohem větším měřítku.
• Odkaz napříč hlubokým časem. Naše dnešní rozhodnutí mohou ovlivnit nejen příští generaci, ale potenciálně miliony let budoucího vývoje. Prosperující meziplanetární civilizace vytvoří technologické a materiální základy pro schopnosti, které si dnes jen stěží dokážeme představit.
• Hledání odpovědi na smysl života. Ve Stopařově průvodci galaxií odpoví počítač odpoví, že ,,odpověď na Ultimátní otázku Života, Vesmíru a vůbec všeho je 42.“ Problém ale je, že mu lidé nepoložili přesnou otázku. S poznáváním vesmíru ale roste naděje, že budeme schopni pokládat správné otázky.

V průběhu většiny lidské historie se téměř 100 procent populace zabývalo tím jak zajistit potravu a živilo jedno procento populace, což byli náčelníci, později králové a šlechta. Dnes se dostáváme pomalu do opačného extrému, kdy jedno procento populace bude schopno uživit 99 procent populace. Obstarávání potravy ale dává jasný smysl života. Bez práce na poli člověk zemře hlady. Dává také smysl mít děti jako pojistku na stáří, že se o něj postarají.

S nástupem modernity se ale rozpadá starý způsob života. V současné době to vypadá, že umělá inteligence optimalizuje celou řadu úkonů a lidé se v průběhu času stanou zbytečnými pro klasické práce, které zastávaly. Je otázkou, co může motivovat jinak než přežití daného člověka formou práce v zemědělství. Jistě dá se vrátit na různé farmy a žít tradiční způsob života ale je to zbytečné. Proč podstupovat nepohodlí v zemědělství, když si všechno můžeme koupit za rozumnou cenu?

Pokud se nám povede přetransformovat společnost a lidskou mysl, že cílem není přežití jedince (ani jenom jeho rodu) ale lidstva jako celku (a i jiných forem života, které můžeme dostat na jiné planety), můžeme přemýšlet v úplně jiném měřítku a brát kolonizaci vesmíru jako prostředek jak nezahynout.

Představa, že expanze do vesmíru není jen logickým, technickým nebo záchranným krokem, ale přímo smyslem existence lidstva, posouvá celou debatu z roviny inženýrství do roviny metafyziky a kosmické filozofie. Když se moderního člověka zeptáte na smysl života, obvykle sklouzne k individualizmu: být šťastný, najít vnitřní klid, postarat se o rodinu, něco po sobě zanechat. To jsou krásné, lidské hodnoty. Ale co když se podíváme na smysl života nikoli z pohledu jednotlivce, ale z pohledu života jako globálního fenoménu? Co když má život sám o sobě evoluční, kosmický úkol, který jsme my, lidé, byli vyvoleni splnit? Při tomto pohledu se vesmírná expanze přestává jevit jako drahý technologický rozmar a stává se ultimátním naplněním naší existence.

Podle druhého zákona termodynamiky směřuje celý vesmír k chaosu a rozkladu – k entropii. Hvězdy vyhořívají, galaxie se od sebe vzdalují, teplo se rozptyluje do chladu prázdnoty. Vesmír v podstatě pomalu umírá. Život je však fascinující anomálie. Je to jediná známá síla ve vesmíru, která funguje přesně naopak: vytváří řád z chaosu. Bere surové chemické prvky a skládá z nich buňky, bere energii ze Slunce a buduje z ní složité ekosystémy, bere neurony a mění je v myšlenky. Život je rebelií proti kosmické smrti. Problém je, že tato rebelie je zatím uvězněna v jediné cele. Život na Zemi je jako oheň, který sice jasně plane, ale pokud nepřeskočí na další poleno, dříve či později dohoří. Smyslem lidstva – jakožto nejvyspělejšího biologického nástroje, který tato planeta vyprodukovala – je přenést tento oheň dál.

Vesmír bez vědomí je jen hromada mrtvého kamení, plynů a radiace. Hmota sama o sobě nemá hodnotu, pokud neexistuje nikdo, kdo by ji mohl vnímat, pojmenovat a žasnout nad ní. Vodík, uhlík a železo v našich tělech vznikly v nitru vybuchujících supernov před miliardami let. Jsme doslova oživlý vesmírný prach. Když lidstvo expanduje do vesmíru, neznamená to, že „cizí těleso“ proniká do prázdnoty. Znamená to, že vesmír se probouzí. Kolonizace Marsu, Měsíce a exoplanet je proces, při kterém mrtvá hmota získává vědomí. Stavíme oči tam, kde byla dosud jen slepá tma. Pokud existuje nějaký objektivní, kosmický smysl života, pak to může být infikovat mrtvý vesmír vědomím a možná i láskou (z níž pramení život).

Biolog Richard Dawkins definoval život skrze koncept „sobeckého genu“ – naším smyslem je replikovat se a šířit svou informaci dál. Vesmírná expanze je logickým vyvrcholením tohoto biologického imperativu. Je to moment, kdy život dosahuje své reprodukční dospělosti.

Země je jako mateřské lůno. Žili jsme v něm devět měsíců (v našem případě čtyři miliardy let evoluce), bylo nám tam teplo, měli jsme dostatek živin. Ale žádné dítě nemůže zůstat v lůně navždy, jinak zemře a zabije i svou matku. Porod je bolestivý, děsivý a plný neznáma. Ale je to jediný způsob, jak začít skutečně žít.

Naše generace má to neuvěřitelné štěstí – nebo prokletí –, že žije právě v momentě tohoto kosmického porodu. Můžeme se handrkovat o politiku, o peníze, o malicherné pozemské spory. Nebo můžeme přijmout fakt, že naším skutečným smyslem je být generací porodních asistentek nové, meziplanetární éry. Neletíme tam proto, že je to snadné nebo levné. Letíme tam, protože bez expanze může ztratit celá ta miliardiletá pouť života na této planetě svůj finální smysl.

Možnost budoucího vzkříšení zemřelých našimi potomky

Jednou z motivací může být také možnost, že naši velmi vzdálení potomci – vybavení technologiemi, které budou díky využití zdrojů celé Sluneční soustavy téměř „božské“ – budou schopni přivést k životu lidi z minulosti, včetně nás. Pokročilé civilizace by toho teoreticky mohly dosáhnout například prostřednictvím:

• emulace celého lidského mozku a nahrávání mysli do digitální podoby;
• mimořádně detailní rekonstrukce osobnosti pomocí umělé inteligence, kvantových počítačů a rozsáhlých archivů dat (genetických informací, textů, nahrávek či jiných stop z minulosti);
• simulace předků s velmi vysokou mírou věrnosti nebo jejich znovuztělesnění prostřednictvím klonování v biologické či jiné podobě.

Takový vývoj není jistý, ale meziplanetární – a později mezihvězdná – civilizace výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že lidstvo dosáhne technologické úrovně potřebné pro podobné možnosti. Druh omezený na jedinou planetu může zaniknout dříve, než takového pokroku dosáhne.

Pro žijící lidi tato představa může změnit pohled na smysl života. Naše činy, rozhodnutí i osobní příběhy se mohou stát součástí kosmického dědictví. Smrt by nemusela být definitivním koncem, pokud budoucí generace budou své předky natolik ctít, že se je pokusí přivést zpět k životu. Tato myšlenka připomíná náboženské představy o posmrtném životě či nesmrtelnosti, avšak opírá se o hypotetické budoucí technologie a dobrou vůli našich potomků. Dává jednotlivci silný důvod usilovat o dlouhodobý rozkvět lidstva – naše existence by totiž mohla pokračovat díky těm, kteří přijdou po nás.

Původně publikováno na X