Demokracii máme rádi a v našem kulturním okruhu ji považujeme za nejlepší formu vlády. Většinou je s ní spojena i svoboda jednotlivce. Není divu po zkušenosti s totalitním komunistickým režimem. Ale nezevšedněla nám už trochu a jsme stále odhodláni si ji bránit? Ano stále víc objevujeme i její slabiny a slepá místa. Je pomalá, rozkolísaná a podléhá populizmu.

„Demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli“, říkal Winston Churchill. Za totality jsme u vína často dumali, že nejefektivnějším režimem by byl osvícený absolutizmus. Tak by šlo vše hladce a rychle. Jenomže ten neexistuje. Moc korumpuje i původně dobré úmysly. Jediná diktatura, která fungovala a přivedla zemi k pokroku a rozvoji byla v Singapuru. Diktátorem byl Lee Kuan Yew v 70. letech.

Demokracie není samozřejmostí, a proto je velká zodpovědnost koho volím. Jakmile začne mít přívlastky, už to není demokracie. Lidé musí demokracii chtít. Jakmile je jim lhostejná, ztratí ji a s ní i svobodu.

Zamysleme se nad tím, co naši demokracii ohrožuje. Postupně jsou voleni politici, kteří zcela nectí demokratická pravidla a ve svých činech jdou až na samou hranici výkladu zákonů. Chybí jim pokora a pocit služby společnosti. Sebereflexe. Lpění na liteře zákona demokracii oslabuje, zatímco duch zákona ji oživuje a stabilizuje. Byrokratizace a nadměrná regulace jí také neprospívají.

Nejvíce se lidé snaží, když cíl je ještě daleko. Je velká hnací síla a jde to rychle kupředu. Když už se jen dolaďuje, mnozí odpadávají. Vzpomeňte, jak málo nám vydrželo porevoluční nadšení.

Stále méně věcí známe z přímé osobní zkušenosti. Ve společnosti mizí kritické myšlení, leckdo podléhá dezinformacím. Názor influencera či celebrity je víc než slovo odborníka. Křik přehlušuje klidné a jasné argumenty. Nadávky a urážky se staly normou.

Objevuje se demagogie, příliš vtíravé prosazování hodnot a názorů, neúcta k jiným názorům a ztráta pocitu identity se společností. Jak má demokracie bojovat s dezinformacemi? Jedině vysvětlováním a uváděním na pravou míru. Žádný státní cenzor nemůže rozhodovat o tom, kdo je „svině“ a kdo ještě ne. Jednota je dobrá v porevoluční době, ve všedních dnech demokracii dusí, zatímco diverzita názorů ji stabilizuje.

Neziskové organizace vytvářejí alternativní mocenské struktury. Nejsou volené a stát jim ještě přispívá z našich peněz. Demokracie provádí pomalou sebe-destrukci, a to v důsledku nezvládnutí některých základních palčivých problémů, jako je penzijní reforma a vztah k zelenému náboženství nucenému z EU. Neprospívá ani přílišná orientace na menšiny a podivnosti. To většinovou společnost spíše irituje. Jistě, dávkami si společnost kupuje smír a zabraňuje nárůstu kriminality.

Rozporuplnou roli hrají v demokracii charismatické autority – vytvoření kultu osobnosti. Dvěma takovými protipóly jsou Hitler a Masaryk. Zatímco první ji zardousil, druhý se ji pokoušel kultivovat. Ale i Masarykův vliv trochu místy přesahoval demokracii. Nedávno jsme zažili uctívání Václava Havla.

Největším nepřítelem funkční demokracie je populizmus. K němu má tak nějak přirozenou tendenci sklouznout. Lidé jsou přirozeně sobečtí a mají tendenci chtít moc nedat, ale hodně dostat. A politici se drží toho, že slibem neurazíš. A tak stát bobtná a místo investic uplácí své voliče. Často to končí nefunkčním rozdělením půl na půl, když žádná strana nemůže prosadit své plány.

Paradoxně to zavinilo i všeobecné volební právo. Kdysi v Athénách, kde demokracie vznikla, rozhodovali jen ctihodní občané, kteří státu přispívali a měli k jeho řízení co říci. A stát fungoval a prosperoval. Jak se v průběhu historie nabalovali další a další voliči, nešlo už o dobro státu, ale jich samých. A to není totéž, protože převládají okamžité zájmy nad těmi dlouhodobými perspektivními. Že by hlasovací právo měli jen lidé, co odvádějí státu daně? Už slyším ten křik v dnešní nárokové společnosti. Možná je špatné, že mám práva a nároky jen proto, že jsem člověkem, bez ohledu na to jakým.

Demokracie není přirozeným způsobem vlády. Vyžaduje vzdělané obyvatelstvo a jistou zkušenost. Proto se ji marně snažíme implantovat do rozvojových částí světa, kde lépe vyhovují tradiční diktátoři.

Ale může skončit i u nás a v našem civilizačním okruhu. Podívejte se, co dělají s volbami v USA či vliv imigrantů. Ale i populizmus a čtyřleté období, za kterého se bez spolupráce politiků nic zásadního nevyřeší, ji může pohřbít. Stejně tak jako hrozivě narůstající státní dluh nárokové společnosti.

Co přijde po ní? Velký bratr či jen drobný diktátor na jednu, dvě generace? Nebyla by to škoda?