V šedesátých letech vypadala budoucnost v představách futurologů jasně. Většina z nich byla přesvědčena, že za padesát let už budou všechnu těžkou práci vykonávat sofistikované stroje a lidé se budou zabývat jen tvůrčí prací a vymýšlet a realizovat skvělé nové projekty. Inženýři budou navrhovat nové stroje, překladatelé překládat převratné romány, skladatelé skládat novou hudbu, malíři malovat a doktoři léčit. Inteligentní stroje nás zbaví té otravné rutinní práce a otevřou dveře do krásného nového světa. Co budou dělat ti, jejichž mozková kapacita, je slušně řečeno omezená a na kreativní práci nestačí a hodí se jen k opravování a bourání starého, nebo ke kopání příkopů, tím se raději tito myslitelé nezabývali. Pokud ano (jako Aldous Huxley v knize Brave New World) tak se jejich představy většinou pohybovaly na pomezí eugeniky.

Dnes v podstatě žijeme v té pokročilé době, o které futurologové snili před padesáti, šedesáti lety. Ty inteligentní mašiny skutečně existují a svět se doopravdy k nepoznání změnil. A změnil se tak, jak nikdo nepředpokládal a všechno je jinak.

Počítače jsou schopny skládat hudbu, vyšetřovat pacienty a vymýšlet počítačové programy a dokonce vylepšovat sami sebe. Chytré computery malují obrazy (asi nemalují, ale nevím jak to nazvat jinak) podstatně rychleji než jakýkoli malíř světa a vytvářejí fotografie, které se nedají rozpoznat od těch reálně nasnímaných. Před pár dny jsem četl, že byly vytištěny první noviny vytvořené kompletně umělou inteligencí. Vím, že to ještě není ono, někdy to zaskřípe, v těch skladbách něco chybí a ty obrazy jsou jen kopie viděného, ale mezi námi, kdo to krom odborníků pozná, vždyť věčna z těch věcí je cílena na průměrného konzumenta.

Umělá inteligence již umí řídit auta, počítá únosnost mostů, vyhledává precedenty pro právníky, obchoduje s akciemi, skládá hudbu, píše romány a scénáře a v brzké době bude moci i vytvářet filmy s dávno mrtvými filmovými hvězdami. Tohle všechno umělá inteligence umí, nebo bude v brzké době umět, ale pokud potřebujete opravit zeď, vyměnit vyhořelou zásuvku, opravit prasklé vodovodní potrubí, nebo zasklít okno, máte problém. A pokud nejste výjimečně nadaný kutil, kterých je v současné aktivní generaci čím dál tím méně, máte velký problém.

Máme příliš mnoho fotografů, překladatelů, hudebníků, spisovatelů, malířů a kunsthistoriků, pro které není práce a velmi málo zedníků, instalatérů, elektrikářů a zámečníků. Pokuste se sehnat v Praze lakýrníka, který vám natře dvě okna a zažijete horor.

Co bude dál, až lékařské diagnózy počítačů budou lepší, než ty reálných lékařů? Co bude, až budou všechny zásilky dopravovat samo řiditelné drony, až v obchodech nebudou potřeba prodavačky, až všechny továrny budou plně automatizované a nebudou potřebovat ani obchodního ředitelé, protože i v tom bude umělá inteligence lepší. Co bude, až se počítače ještě více zdokonalí a ve všech kognitivních funkcích budou o několik koňských délek před lidmi. Co budou dělat lidé?

Představa nekonečné dovolené je samozřejmě lákavá, ale je to většinou představa milionářské dovolené – léto u moře, zima v Alpách a jaro v Paříži. To by bylo jistě moc pěkné, ale pokud budou všichni na podpoře v nezaměstnanosti, tak to na takovéto výskoky určitě nebude. Možná by se někomu líbil i zbytek života u televize s levným lahváčem v ruce, kombinovaný s vysedáváním v parku, ale mě to moc lákavé nepřipadá.

V době bolševismu jsme byli krmeni řečmi, že smyslem života je práce. Komunisti tím mysleli jakákoli práce, kterou vám přidělí a tím to celé zprofanovali. My jsme v té době byli na škole a přišlo nám to hodně k smíchu, měli jsme o své budoucnosti trochu jiné představy.

Pak přešlo třicet pět let. Sále si nemyslím, že smyslem života je práce (tedy hloupá, rutinní, opakující se otročina), ale zajímavá, kreativní práce může být jeden z největších darů, který můžete od života dostat. Nejsem asi v tomto směru relevantní, protože jsem se celý život živil velice zajímavou prací, těch pětatřicet let mě to skutečně bavilo a dokonce jsem tím vydělával rozumné peníze. Když se ale podívám na současný vývoj, většina tvůrčích prací možná pozvolna zmizí, ne hned, ale za dvacet třicet let? Kdo ví? A čím se pak budou živit lidé?

Nevím. Vzletem k citátu v záhlaví tohoto zamyšlení, to ani necbudu odhadovat. Napadá mi jen námět povídku, ve které svět zalidňují jen, přepracovaní údržbáři, naštvaný dav nezaměstnaných a potom ještě politici a státní úředníci, kteří si samozřejmě své zaměstnání vzít nenechali a ti zbytku populace vykládají, co mají dělat, aby se cítili šťastni.

Tuhle povídku ale psát nebudu. Ve všech mých předchozích příbězích je na konci zrnko naděje, v tomhle bych ho hledal asi těžko.

Ti co se teď mračí a ťukají si na čelo, že na tohle umělá inteligence nemá, ať si uvědomí, že nejde o její reálný stav, ale o rychlost změny a ta je obrovská. Jsme totiž teprve na začátku. Nebo snad na konci?