Brno je po Praze druhým českým městem, kde se chystá rezidentní parkování. Radnice městské části Střed si v těchto dnech nechává v pilíři brněnské demokracie, tedy v internetové anketě, posvětit svůj plán na pouliční parkování za stovku na celý rok pro obyvatele s trvalým pobytem a za obdobné peníze na pouhých pár hodin pro všechny ostatní. Dobrá příležitost připomenout si, proč je takové řešení parkovacího inferna to nejhorší ze všech známých.

Parkovací zóny jen přesouvají problém jinam

Český lokální politik je géniem odsouvání problémů: Romy sklidí do čunkoboxů za město, dotované betonové květináče na méně nápadná místa a přemnožená auta prostě za ceduli označující začátek sousední čtvrti. Jak vědí Pražané bydlící na rozhraní zazónované dvojky a šrotem zaplněné čtyřky, sousedům nakonec nezbude než zóny zavést taky. Tím se problém opět přehodí dál, až modrá čára skončí v poli.

Politicky je to dokonalé: většina vašich voličů rezidentní parkování docení, a že budou starostu tisíce sousedů o pár ulicí dál oprávněně nenávidět, to vám může být jedno. Zatímco Evropa se v patetických gestech sjednocuje, mezi městskými částmi a ulicemi se vede válka o prostor k životu jako ve dvaačtyřicátém. Máš razítko na to, že jsi náš? Ne? Tak raus.

Parkování před domem nepatří k nezadatelným právům

Život ve městě má svoje výhody: spoustu práce i volnočasového vyžití v okruhu pár kilometrů. Zaplatíte za to dražším bydlením a dalšími bolavými důsledky skutečnosti, že musíte malý prostor sdílet s tisícovkami jiných lidí. Pokud je to pro vás příliš velká investice a příliš malý zisk, s otevřenou náručí na vás čekají Řepice, Vesnice roku 2012. Ale zatímco řepičtí neotravují svého starostu tím, že taky mají právo na akvapark a motocyklové závody a 111metrový mrakodrap, Brňané by chtěli výhody vesnice i města.

Jednou provždy: nejde to.

Před chvílí jsem tady v Brně šel pro zapomenuté boty do auta stojícího tři čtvrtě kilometru od bytu: čtvrt hodiny v čudu. Po cestě jsem ale na rozdíl od respondentů návodné radniční webové ankety zlostně nepozoroval značky aut z Karlových Varů nebo Bratislavy. Vím totiž, že ta ulice není moje a že na ní neparkují na můj úkor. Kdyby tu nebyli tihle parazité parkovišť, tak by tu nebylo ani tolik skvělých restaurací a kaváren. Úvod do tržní ekonomiky, strana 11.

Parkování zdarma je pořádně drahé

Ekonomie též připomíná, že neexistuje nic jako oběd zadarmo. Rozčilujete se nad medializovaným autobusovým socialismem v estonském Tallinu, kde radnice nabízí hromadnou dopravu „zdarma“? A že vás stejně tak nedráždí český automobilový socialismus, ve kterém podobný dáreček dostáváme my motoristé. On totiž není zadarmo ani ten kus betonu, ze kterého se některá auta nehnou celou zimu. Lidem by mohl sloužit i jinak. Dokonce i vydělávat.

Když chcete zabrat veřejnou plochu na frekventovaném místě prodejním stánkem, musíte se doprošovat úředníků – a za vzácný zdroj platit. Na Brnu-Střed minimálně 40 korun za metr čtvereční a den. Je jedno, že je plocha třeba volná, že stánek uživí prodavačku, že zákazníkům zpříjemníte den řekněme kelímkem kávy na místě, kde by jinak nebyla k dostání. Proč by ten samý prostor měli dostávat motoristé bezplatně? Případně za něj platit symbolickou stovkou a nepřímo mnoha hodinami starostí se změnou trvalého bydliště po každém stěhování mezi nájmy?

Moderní tragédie obecní pastviny může mít radikální východisko: dát šanci trhu a vyzkoušet placené zóny s draženým členstvím a garantovaným místem poblíž domu. Ukázaly by, nakolik si lidé opravdu cení pohodlného parkování, ať už mají ve čtvrti trvalé bydliště, nebo ne. A zda se některým z nich vlastnictví auta dosud nevyplácelo jen díky nenápadné až neviditelné, přesto ale masivní městské dotaci.

Medaili za hrdinství tomu starostovi, který se kdekoliv o něco podobného pokusí.