Příběh ze života. Padesátiletý řemeslník a bývalý básník (navíc skoro senior) Ondra z Brna měl pocit, že svět je proti němu. Ne celý, to by bylo moc patetické, ale aspoň ten výsek mezi vývěsním štítem „Bistro Zlatý drak“ a plastovou židlí, na které pravidelně obědval. Konkrétně servírka. Drobná, rychlá, veselá, málokdy zamyšlená. Na skoro všechny hosty i hostky usměvavá, jen na něj ne. Marně dumal proč.

Když mu nesla krevetovou polévku, tvářila se, jako by mu nesla diagnózu. Bez úsměvu. Bez iluzí. Ondra si to vysvětloval po svém: asi se dozvěděl o jeho členství v hnutí SPD. Samozřejmě. Člověk si nemůže ani dát „PHO-B(rn)o“, aby nebyl ideologicky proklepnut. Fiala (Radim, ne Petr) měl pravdu.

Ondra měl jasno v tom, že dneska je všechno politika. I koriandr. I nudle. I způsob, jakým vám někdo položí talíř na stůl. A tak si tam seděl, s rukama od práce na (nezdaněných) melouších, s hlavou plnou vlastních pravd. Připadal si jako poslední středobrněnský Mohykán.

Poctivý řemeslník, co (ne)platí daně, vstává v šest a ví, co stojí metr dlažby. A přesto – nebo právě proto – byl ignorován. Neviditelný. Odsunutý na okraj zájmu spolu s prázdnou miskou a účtenkou. Pravda přišla až večer u piva. Kamarádi, ti staří dobří diagnostici života, mu to vysvětlili jednoduše. „Hele, Ondro,“ řekl jeden a otřel si pěnu z kníru, „ona tě nemá ráda, protože jí nedáváš dýška.“ Ticho. Takové to, co se rozlije po stole a chvíli lepí jako vyhlášené pivo Starobrno . Ondra se nadechl, jako by měl protestovat, ale už bylo pozdě. Druhý kamarád to dorazil: „A navíc… víš jak. Ty tam přijdeš v značkových montérkách za tři tisíce (bez DPH), mluvíš o zakázkách a pak necháš nulu. To není politika. To je lakota.“

Ondra si najednou připadal nahý. Ne ideologicky, ale lidsky. Uvědomil si, že jeho domnělý třídní boj se odehrával jen v jeho hlavě. Že servírka neřeší SPD, ale drobné. Že ji nezajímá, kdo vládne, ale kdo nechá aspoň dvacku (korun, ne Euro). A že jeho bohatství – to, o kterém si myslel, že mu ho někdo závidí – je vlastně jen tiché svědectví o tom, že se bojí pustit pár korun z ruky.

Druhý den nechal dýško – devět a sedm korun. (hádanka bez AI, kolik to bylo celkem?) Servírka se usmála. Ne revolučně. Jen tak obyčejně. Ondra pochopil, že svět není proti němu. Jen mu občas nastaví zrcadlo. A to bývá horší než jakákoli politika.

Z autorova blogu Legendární medvěd

(modifikovaně psáno pro Právo)