V roce 1998 jsem vydal dystopický román Tma. Odehrává se převážně v Praze a popisuje, co by se stalo, kdyby elektřina přestala fungovat jako technická síla. Že by to prostě udělalo „cvak‟ a zhaslo by všechno, co má cokoli společného s elektrickým proudem. Moje popisy destrukce a dalšího vývoje vcelku odpovídají prepperským scénářům. Hodně debat tehdy vyvolal jeden technický detail. V mém románu se nedařilo brzdit z kopce rozjeté tramvaje. Inspirovala mě nehoda tramvaje jedenáctky v roce 1962 na Strossmayerově náměstí. Hádka šla o to, jestli se taková tramvaj dá nebo nedá zastavit. Popis destrukce končil optimistickou vizí společenské rekonstrukce. Naději jsem měl v armádu a ve schopnosti demokratických institucí. O pět let později jsem vydal revidovanou verzi Tma 2.0. Název „dva nula‟ byl jeden z mých horších nápadů. Věřil jsem, že lidi pochopí narážku na názvy verzí počítačových programů. V téhle verzi a všech následných verzích Tmy už k žádné rekonstrukci nedochází, společnost upadá do tmy a nová elita ji v ní udrží, přestože v závěru elektřina zase funguje.

V pátek zažila část naší země situaci, které si pro sebe říkám Tma 3.0. Nebyla to žádná skutečná „tma‟. K výpadku elektřiny došlo odpoledne, takže za plného letního slunce. Mnoho lidí se ocitlo v krajně mrzuté situaci, uvázli ve výtahu, v rozpálených vagónech a podobně. Večer už všechno zase jelo normálně. Co je ale charakteristické pro naši dobu, a co by mě nenapadlo ani v roce 1998, ani o pět let později a ani v létech dalších: náš malý blackout se okamžitě stal předmětem prudkého ideového sporu. Je na vině Green Deal nebo není? Pokud si někdo myslí, že blackout zavinil přebytek elektřiny z německých solárů, je to dezolát placený Putinem? Během několika hodin se vytvořily dva tábory. Jeden věří v tezi spadlého drátu, druhý v neblahý dopad OZE.

Pokud spadl drát, technici ho už zvedli a pověsili tam, kam patří, takže nelze vložit po vzoru Tomášově prst do rány a zvolat, hle přetržený drát, hosana, pravda se ukázala! Víra ve spadlý drát se stane součástí ideové výbavy jednoho tábora, kdežto tábor na opačné straně příkopu uvidí v opraveném drátu důkaz lstivosti prolhaného státu. Vidíte? Ten drát natáhli, aby zakryli pravdu.

O vpádu Marťanů na Zemi jsem nikdy nic nenapsal. Sto let před mou Tmou to udělal H.G.Wells v románu Válka světů. Napadá mě, co by asi nastalo, kdyby na Bílé Hoře (kde jinde, že!) přistáli Marťané a začali nás kosit žhavým paprskem. Jedni by v tom viděli důsledky neblahé vítačské politiky Angely Merkelové a jí spřízněných politiků, kdežto druzí by varovali před xenofobií a prosazovali diverzitu. Jen s těmi Marťany by bylo těžké pořízení. K dílu by se nikdo neměl. Boje kulturní války jsou přece jen zábavnější, než lopotění s opravou spadlého drátu vysokého napětí.

POslední slovo – Lidovky.cz