BIG BEN: Zastavme imbecilizaci češtiny
Já vím, že slovo „imbecilizace“ ještě v českém slovníku není, ale dejte si ho tam alespoň prozatímně, než za ně vymyslíte nějaké lepší. Pokouší se sdělit, že kdosi mocný v jakési mocné jazykové instituci povoluje a někdy dokonce celonárodně přikazuje změny, které z nás dělají imbecily a uvádějí další generace do rizika, že pro ně už i jen Čapkova a Foglarova čeština bude nesrozumitelným cizím jazykem, o češtině Jiráskově či chraňbůh Komenského nemluvě - a budou se muset překládat.
Nechme úplně stranou všelijaké ty outdoorové outlety, outsourcingové firmy a signifikantní sukcesy, které nám už internetový pravopis ani nepodtrhává. Zaposlouchejme se občas do průvodních vyprávění dokumentárních TV programů, jako třeba jeden takový, zřejmě z angličtiny přeložený, o dějinách architektury, který nám prezentuje „dechberoucí renezanční kopuli“. A jestli vás to nepraštilo přes hlavu, nechte si (jak se kdysi říkávalo) vrátit školné.
Úchvatná kupole
Tak zaprvé. Obloukovitá střecha zobrazovaného florentinského dómu se nejmenuje „kopule“, nýbrž „kupole“. Kopule, potažmo kopulace, se česky řekne šoust. Když česky šoustáte, tak latinsky (anglicky, francouzsky, italsky) kopulujete. Jestli jste si toho nevšimli, neomlouvá vás ani fakt, že mladší asexuální generace ten rozdíl vnímat nemusí, neboť téměř nekopuluje, statisticky zjištěno.
Zadruhé. Renezance, na rozdíl od renesance, se donedávna vnímala jako známka hrdé nevzdělanosti, kdysi spojovaná třeba s komunistickými funkcionáři. Stejně tak režizér, dizident, diskuze. Dnes si v nich čile „zéčkují“ i univerzitní profesoři a televizní moderátoři. Najdou se už nakladatelští a mediální editoři, kteří vám důsledně opravují diskusi na diskuzi, a podiví se, proč se rozčilujete. Prý to tak už státní jazykovědci nařizují. Marně je můžete upozorňovat na něco jako fonetická shoda, podle níž, propagujete-li diskuzi proti diskusi, byste měli diskudovat a ne diskutovat, podle vzorů jako revize nebo kolize.
Právě jste našli důkaz, že v těch jazykovědných institucích za vaše peníze úřadují lingvističtí barbaři neznající nebo ignorující příčiny, proč můžeme mít iluze a vize, ale diskuse a disent. Je to proto, že v jazycích, z nichž tato slova přebíráme, se jedna píší s jedním „s“ a vyslovují „z“, ta druhá se dvěma „ss“ a vyslovují zcela důsledně a nesmlouvavě „s“. Discussion, dissident, regisseur, renaissance. Dokonce se tu prý už smí i garzonka, pocházející ze slova garçon, jež by žádný Francouz, a dokonce ani Belgičan či chraňbůh Švýcar, ani omylem nevyslovil jako garzon.
Bere dech
No a pak je tu to „dechberoucí“, které se v poslední době rozmohlo jako covidová pandemie. A není divu, že nám je pravopis podtrhává. Je to totiž jen odfláknutý nedbalý doslovný (kdysi se říkávalo otrocký) překlad anglického breath-taking, za jaký by nás na olomoucké anglistice docent teorie překladu Jiří Levý hnal od zápočtu svinským krokem a staří redaktorští mazáci v českém vysílání BBC nebo Hlasu Ameriky by jej přeškrtávali se třemi vykřičníky, než by jej pustili do éteru. Jestli i vám z něho přece jen přeběhl po zádech lehký záchvěv ne-li trapnosti, tak alespoň pochyb, má to tuto příčinu: Angličanům pohled na krásu kupole může opravdu brát dech, ale Čechovi jej může brát leda tak ta kopule. Kupole ho může krásou uchvátit. Krása pro Čecha tedy není dechberoucí, nýbrž úchvatná. A to je ten správný, i když trochu namáhavější překlad. Slovo „dechberoucí“ je vůl.
A propos „s“ kontra „z“. Nepřeběhne vám mrazík po zádech, když koukáte na značku „cyklisto sesedni z kola“? Všichni jsme kdysi v dětství hrávali nějaké to „z kola ven“. Ale vždycky jsme sesedávali s kola. Který imbecil vymyslel sesedání z kola? Scházení ze schodů? Sundávání ze skříně (bylo to na skříni nebo ve skříni)?. Nesouhlasíme-li s vládou a sešli jsme s (nebo z?) té správné cesty, je naše myšlení scestné nebo zcestné? A podle pravidla fonetické shody, neměli bychom z těch schodů zcházet a z kola zesedat? A neměly by ty schody vlastně být zchody?
Jací imbecilové zavádějí takový zmatek? A proč? Protože tak někdo mluví? Kdo vlastně? A co když někdo jiný zas mluví jinak? Ať si kurňa doma všeci mluvijó, jak chcó a umijó. Ale neudržíme-li si společnou logiku spisovnosti, jednoho dne se spolu (nebo zpolu?) nedomluvíme.
Jenže co čekáte od jazyka, který hajzlu říká sociální zařízení.
Psáno pro Deník.to.
________________________________________________________
Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/
Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.
Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...
Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.
Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.
Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.
Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. st