15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


BIG BEN: Vědecký genderismus a mužsko-ženská duše

29.11.2019

Jste-li z toho všeho transgenderismu a genderfluidismu už tumpachoví, zasloužíte si do toho vnést trochu vědeckého řádu.

Vezmeme to od kořene. Tím je psychologický jev zvaný genderová dysforie.

Dysforie je opak euforie. Čili ne vzrušené nadšení, nýbrž podroušený zármutek. V případě genderovém to je vědomí nebo pocit, že vaše biologické pohlaví neodpovídá vašemu pohlaví psychickému. Čili že jste ženská duše narozená omylem do mužského těla, nebo naopak. Je to jev překvapivě častý, alespoň u lidí věřících v existenci duše, nebo u lidí dosud nevěřících, ale svou dysforií existenci duše objevující. Dysforie je často potlačená do nevědomí a pohřbená pod nánosy činností a chování odpovídajících danému pohlaví biologickému. Většina dysforiků tak dokáže (nebo donedávna dokázala) žít celý život bez velkých vnitřních konfliktů a hlavně bez konfliktů vnějších. Dysforii si prostě nepřipouštěli, nebo neuvědomovali. I ti nevěřící si matně pamatovali z Bible verš „muže a ženu stvořil je“ a empirická zkušenost s potkáváním lidí jim jej potvrzovala. Jednak proto, že chtěli držet partu s osobami biologicky stejnopohlavními a normální pohlavní život s osobami biologicky opačnopohlavními. A jednak proto, že žili tak aktivní život, že na podobné úvahy neměli čas. Dodržovali zavedené genderové normy, i když se v nich třeba necítili pohodlně, takže se každému včetně sebe jevili normální.

V polovině 20. století se však rozbujely všelijaké psychologické metody sebeobjevování a seberealizace a genderové dysforie začínaly vyvěrat na povrch do vědomí. I ti, kdo si svých dysforií začali být vědomi, se však dokázali s nimi vyrovnat buď opětným potlačením do nevědomí (vnímali ji jako nežádoucí nebo nerelevantní), nebo naopak jejich pozitivním využitím k tvorbě, především umělecké. Patřilo to ke „kreativnímu napětí“ téměř nezbytnému pro uměleckou tvorbu pracující s tvůrčími kontrasty a řešením konfliktů. Kreativní napětí je hnací energie umění. Proto se také rádo říká, že k tvorbě kvalitního umění potřebuje člověk „duši rozháranou“.

Hodně tomu pomohl psychologický velmistr Carl Gustav Jung objevem, že každý člověk má v duši osobnost mužskou i osobnost ženskou (animus a anima) a díky tomu dokáže chápat druhé pohlaví a být kompletní osobností. A že by si tím neměl zbytečně moc lámat hlavu a žít činorodý život. Díky němu se to na čas uklidnilo a dysforici mohli dál žít nenápadně. Jeho kolega Sigmund Freud jim však umožnil místo činorodé práce se piplat ve vlastní psychice a vyhrabávat na světlo z temných hlubin psýchy všelijaké zašmodrchanice provázené pocitem viny, což mělo opačné následky. Dělal to proto, aby psychoanalytici (definovaní jako doktoři, kteří nesnášejí pohled na krev) měli nadlouho dost slušně placené práce. Jak se praví v této otřepané anekdotě:

Psychoanalytik syn se chlubí psychoanalytikovi otci:
„Jeden z mých pacientů se kompletně vyléčil.“
„Dobře ti tak, troubo,“ praví otec. „Já ti pořád říkám, že jim nevěnuješ dostatečnou péči.“

Generaci nato vznikly psychoterapeutické metody jako Rebirthing (česky něco jako znovuzrozování) a Neuroligvistická programace (NLP), které uměly negativa (přesněji řečeno sabotující psychické zádrhely) přetvářet v pozitiva (přesněji řečeno kreativní energie). Metoda Rebirthing to dělala znovuprožitím momentu narození, v němž si „znovuzrozenec“ (neplést s born again u náboženských prozřelců) odhalil myšlenku (většinou negativní), s níž vycházel z tmavého chlácholivého tepla dělohy do studeného nebezpečného a děsivého světla světa. Genderová dysforie mohla vzniknout například vědomím matčina nebo otcova zklamání, že se jim narodilo dítě jiného pohlaví, než chtěli. Toto vědomí „chybnosti“ pak prochází celým životem a často vytváří situace, které je potvrzují a život sabotují. Uvědomění, přijetí a „rozpuštění“ může dysforii proměnit v opak, čili euforii, čili vyléčení. Metoda NLP přikotvila dysforické sebesabotující myšlenky na euforické zážitky, a tak je přeměnila v tvůrčí materiál.

Půl století nato se však začalo rodit něco, čemu se anglicky říká snowflake generation čili „generace sněhových vloček“. Ustrašených rozmazlených slabochů vyděsitelných, psychicky vyšinutelných a hroutících se kdejakou nepřízní osudu, překážkou či nelaskavostí. Ta už desítku let zaplavuje americké, britské a západoevropské univerzity. Je produktem prosperity, dlouhotrvajícího míru, pohodlnosti a „nárokovosti“ – anglického entitlement. Žije v přesvědčení, že má na vše nárok a právo, aniž by musela překonávat překážky, odvádět nějaké protihodnoty, plnit povinnosti a růst k dospělosti. Jedním z takových nároků „sněhovločkařů“ je právo být, čímkoli si usmyslí, včetně trnem v zadku svému okolí, vůči němuž necítí žádnou odpovědnost. Celý svět se točí kolem jejich sebeobdivného „já“, přesněji řečeno ne „I“, nýbrž „me“, čili mě a mně, v gramatickém pádě. Mě bezpodmínečně milujte a obdivujte a mně vše přejte a dávejte. Není taky náhodou, že MeToo (znamenající mě nebo mně taky) se nejmenuje IToo (já taky) neboť I by vyjadřovalo ženu jako subjekt (podmět) s aktivním spolupodílem na odpovědnosti, zatímco Me je objekt (předmět), jemuž se něco bez jeho vůle děje, čili nevinná oběť. Odtud též pramení dnešní victim culture, čili nastavení mysli, v němž se kdekdo cítí být obětí nespravedlnosti či dokonce perzekuce.

Tato generace si taky vymyslela pojem safe space, čili „bezpečný prostor“, do něhož jí nesmí vstoupit nikdo a nic, co by ji zneklidňovalo, dirigovalo, tyranizovalo a působilo jako invaze, jejíž výsledná emoce je úzkost. Tento pomyslný prostor je nejen fyzický, ale i psychický. Jednou z nejkrutějších invazí bezpečného prostoru pro tuto generaci bylo zvolení Trumpa prezidentem. Hodně z nich, hlavně univerzitních studentů, z toho zoufale plakalo. Několik dní.

Tato generace nechala dysforii zesílit v sebezášť, úzkost, depresi a touhu po změně. A protože business je byznys, přisála se na ni hejna podnikavých psychologů a chirurgů ochotných za příslušný honorář potvrdit správnost těchto emocí. Ujistila je, že nejde o duševní chorobu, a povolila jim jako normální úkaz narušení společenského života, studia a práce.

Nazvala jej transgender. Zařadila jej do širší kategorie zvané gender non-conforming (GNC), která zahrnuje různé formy pohlavní konfuze. Z těch běžnějších k nim patří gender non-binary (nehlásící k jednomu ani druhému pohlaví) a genderfluid (hlásící se někdy k jednomu někdy druhému pohlaví). Oby tyto typy se identifikují jako genderqueer. Ale aby nedocházelo k nedorozuměním: třebaže slovo queer, znamenající původně „podivný“, se kdysi používalo pro homosexuály a v tom kontextu se stalo hanlivým (asi jako ten český teplouš), transgenderismus, genderová dysforie a genderqueerismus jsou „genderová identita“, nikoli „sexuální orientace“, takže neznamenají totéž co homosexualita.

Jestli si myslíte, že už tomu pomalu začínáte rozumět, mýlíte se a musíte si to ještě doplnit o tyto další vědecké poznatky:

Genderqueerové mají buď přesah, nebo nejasnou hranici mezi dvěma či více gendery (mohou tedy být v angličtině bigender, trigender nebo pangender), nebo nemít žádný gender (agender, nongendered, ungendered, genderless, genderfree nebo neutrois), nebo přetékat z genderu na gender podle nálady a okolností (genderfluid). Mohou taky být third-gender nebo other-gendered, nebo kategorie neuznávající žádný gender. Těm obojetným se taky vědecky říká androgyn, čili mužožena. Pro ty „vícejetné“ taky existuje pojmenování gender-expansive. Všichni mají práva, odznaky a vlajky. A společně oslavují svátek zvaný Nonbinary Day zároveň s francouzskou revolucí 14. července.

Jo a my „normální“, nebo přinejmenším „normativní“, nebo v nejzazším případě o své nenormálnosti nic nevědoucí, se jmenujeme gender-binary nebo cisgender. To abychom se necítili bezejmenní, bezprizorní, bezvýznamní, nebo dokonce bezprávní a utlačovaní.

Převzato z Playboye
Kurasovy knížky najdete zde.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.