V brněnské kauze výtržníků při představení show „Naše násilí, vaše násilí“ padly první rozsudky (přesněji zvané „příkazy“) – za to, že „společným jednáním s jinými osobami narušili průběh divadelního představení tím, že pískali na píšťalku, házeli zmuchlané papíry na jeviště a následně na jeviště vstoupili a společně s výše jmenovanými osobami vytvořili ze svých těl zábranu a představení přerušili, tedy úmyslně narušili občanské soužití tím, že se vůči jinému dopustili schválnosti, čímž spáchali přestupek proti občanskému soužití, a to ve formě pachatelství“.

Rozsudek je podložen zjištěním, že vycházel z předložených podkladů včetně kamerového záznamu. Dále, že tímto jednáním „došlo ke vzniku administrativně-právního vztahu sankčního charakteru a naplnění obecných znaků přestupku a znaků typových (znak skutkové podstaty)“. Dále, že u pachatelů „byla zjištěna příčetnost (či absence nepříčetnosti) a že v době spáchání přestupku dovršili patnáctý rok svého věku, čímž jim vznikla odpovědnost“.

Skutková podstata činu vznikla „abstrakcí a generalizací skutků a vytvořily ji následující skupiny znaků: objekt přestupku, objektivní stránka přestupku a subjektivní stránka přestupku“. Čili jednání jakožto projev „vůle pachatele ve vnějším světě (spočívající v konání nebo opomenutí), následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem), a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem (zjištěná za užití teorie umělé izolace jevů a teorie gradace příčinné souvislosti)“. Také, že jejich „schválnost vykazující prvky hrubého jednání“, nejen „měla schopnost narušit občanské soužití, ale skutečně jej narušila tím, že znemožnila osobám nacházejícím se v publiku konzumovat uměleckou tvorbu (chráněnou ústavně zaručenou svobodou projevu) a vyvolala v budově divadla konflikt“.

Dostali pokutu 5 000 korun. Budou-li se proti ní odvolávat, poradil bych jim podat žalobu na pachatele onoho představení za duševní muka způsobená publiku, urážku symbolu českého státu ženským ohanbím, urážku ženského ohanbí českou vlajkou, pomluvu etnika (Žid Ježíš coby násilník), urážku křesťanství (vulgarizace jeho hlavní postavy), urážku islámu (v němž muslimku smějí znásilňovat jen muslimové), devastace základních struktur dramatu (děj, místo a čas), zneužívání termínu „umění“ na pornografický paskvil (tohoto činu se dopustila i sama přestupková komise, viz výše). Určitě se na to najde nějaký paragraf. Tím by se z nich stali ochránci veřejnosti proti trestnému činu.

No, je tento trestný čin, pravda, obrazem světa, v němž žije páter Halík, mylně se domnívající, že v něm žijeme i my všichni. Nežijeme. Většina z nás nepřekypuje nenávistí k vlastní kultuře a obdivem k jejím ničitelům. Většina z nás žije ve světě, kde umění se ještě pokládá za inspiraci k vyšším ideálům – krása, dobro, harmonie, laskavost, přívětivost, dobrá nálada, statečnost, šlechetnost, loajalita, moudrost, posvátnost. Na ty všechny tento paskvil a jemu podobné útočí a tím devastují naši duši.

Náboženství má smysl buď zušlechťující, nebo žádný. Páter Halík je dostatečně sečtělý, aby toto věděl. Takže hájit z pozice duchovního vulgaritu jako „obraz světa, v němž žijeme“ je od něho přinejmenším stejné, jako ten „přestupek schválnosti proti občanskému soužití, a to ve formě pachatelství“. Ale pravděpodobně hodně horší.