V žebříčku nebezpečnosti útoků na základy a struktury západní civilizace by toto téma bylo někde na desátém místě. Teda je-li vůbec tématem civilizaci nějak ohrožujícím a hodným seriózní debaty. Jeho význam se přeceňuje na obou stranách. Týká se totiž nepatrné menšiny, která se sice v některých, hlavně amerických, propagačních materiálech ráda nafukuje až na 10 % (podle San Franciska a New Yorku, ale ne už Apalačských hor), ale čítá podle vědeckých statistik 1,5 až 2 procenta. Ale dobře, přiznejme jí třeba ta 4 procenta, která se usadila ve veřejném povědomí. (Mluvíme samozřejmě jen o západní civilizaci, jinde jsou to promile.) Navíc, z této menšiny je ještě jen menšina aktivně angažovaná ve vymáhání práv a výsad. Takže vlastně nevíme, kolika lidí se týká. Možná by stálo za to si to alespoň přibližně zjistit, než jí dáme většinovou podporu, o jakou usilují i liberální progresivističtí aktivisté heterosexuální sympatizující s čímkoli, co by mohlo přispět k rozleptání západní civilizace.
Pozornost a péče, jakou homosexuální menšině většinová západní společnost věnuje, je poháněna pocitem viny a touhou napravit dřívější perzekuci. Její aktivisté ji taky umějí dobře využívat. Nálepka „homofob“, udělovaná každému, kdo jen zapochybuje o záhodnosti propagace homosexuality nebo chraňpánbůh ocituje něco na to téma z náboženské literatury, získala stejnou politickou hodnotu jako pojmy rasista, fašista a nacista.
Po uzákonění registrovaného partnerství zaručujícího homosexuálním párům dědická práva, lobby LGB (tehdy ještě bez TQ+++) ujišťovala, že další požadavky nechystá. Zdálo se tedy, že už to nebude nikomu stát za další debatu ubírající čas a energii tématům důležitějším. Dnes už však víme, že ani to manželství není tím posledním požadavkem a bude po něm následovat adopce dětí. Na tu se už ani žádný nový zákon vlastně vydávat nemusí. Jakmile bude jako manželství zákonem pojmenováno, získá automaticky stejná práva jako manželství heterosexuální, čili i právo adopce dětí. Vyskytují se už i návrhy na čtyřprocentní zaměstnanecké kvóty. A my se nechme pobavit představou, jak by asi vypadal státní balet s 96 procenty heterosexuálů.
Než se pustíme do „pro/proti“, připomeňme si, že stejnopohlavní sexuální přitažlivost existuje od počátku lidských dějin a v různých dobách byla různě přijímána. Jaké procento lidí ji praktikovalo, záleželo do značné míry na obecné kultuře homosexuální přitažlivost přijímající nebo odmítající. Vedle určitého počtu osob k homosexualitě biologicky předurčených (jak praví dnešní sexuologický kánon) vždy existoval i další počet lidí „hraničních“, čili ovlivnitelných tak či onak, podle příležitosti a výchovy. V antickém Řecku se homosexuální zkušenost jinochů se staršími mentory pokládala za samozřejmou součást dospívání a byla populární v armádě, kde upevňovala spolubojovnické bratrství a posilovala kolektivní bojeschopnost.
Její zákaz pochází z judaismu, kde je definován takto:
„Nebudeš souložiti s mužem jako se ženou.“ A za zábavné odbočení nám stojí argument postmoderních homosexuálních liberálních rabínů, že se to na ně nevztahuje, protože přece s mužem se souloží jinak než se ženou. I tak, na mužskou homosexualitu se ve Starém zákoně předepisují tresty od vyhnání z obce po smrt, tehdy asi nejspíš ukamenováním. Nenalézáme sice v židovských pramenech žádný záznam takovéto popravy, ale to je asi tím, že rabíni a soudci vynášející rozsudky se snažili popravám vyhýbat a nacházet nějaké polehčující okolnosti.
Zákaz homosexuality převzalo, alespoň teoreticky (soudě podle jejího současného rozmachu v katolické církvi), křesťanství, a v té nejpřísnější formě islám. A naší pozornosti nesmí uniknout pozoruhodnost, že původní zákaz starozákonní se vztahuje jen na homosexuální praktiky mužské a vůbec nezmiňuje ženské. Lesbismus tedy není nezákonný ani nábožensky a nebyl trestán ani v dobách ještě nedávných, kdy se trestala homosexualita mužská. Má to dvě příčiny. Jednou je biblický zákaz neplodného plýtvání spermatem, k němuž dochází ve variantě mužské, ale ne ženské. Druhou je to, že bibličtí zákonodárci byli téměř bez výjimky macho heterosexuálové a mužská homosexualita jim byla fuj, zatímco ženská jim přinejmenším nevadila, a když na ni někde narazili, určitě ji dokázali bez pohoršení klíčovou dírkou sledovat, třeba i proto, aby se od ní naučili, jak ženy uspokojovat jinak než stručným koitem tempa králičího. Dnes by se k tomu přidal fakt, že stejnopohlavní sex ženský přináší zanedbatelné riziko zdravotní ve srovnání s mužským.
Antická homosexualita se do evropské kultury vrátila v renesanci a vytvořila (tedy ne ona sama, nýbrž někteří její praktikanti) mistrovská díla vrcholné a nikdy už nepřekonané krásy a spirituality. Homosexuální géniové jako Michelangelo, Leonardo, Botticelli, Donatello nebo Caravaggio posunuli západní civilizaci o velký stupínek nad všechny ostatní. Nejslavnější homosexuální „Pride Parade“ všech dob vytesaná do kamene a odlitá v bronzu je florentinská Piazza della Signoria. Kdo si dá trochu práce vyhledávat homosexuální génie v době moderní, tam přičte mezi mnoha desítkami třeba ještě Čajkovského a Bernsteina v hudbě, Verlaina, Rimbauda, Cocteaua a Ginsberga v literatuře, Gielguda, Oliviera, Clifta, Spaceyho a Maraise v herectví. Taky matematika a vynálezce počítače Turinga, jehož rozluštění německého kódovače Enigma zachránilo civilizaci před Hitlerovým vítězstvím. A nakonec nepřehlédněme, že jedním z nejstatečnějších dnešních mediálních bojovníků za záchranu Evropy před civilizačním rozkladem a islamizací je Douglas Murray, autor bestselleru „Podivná smrt Evropy“. Argument, že homosexualita sama o sobě nějak ohrožuje naši civilizaci, tedy proti faktům neobstojí. Ohrožuje ji jen její politizace skýtající privilegia menšinám a rozleptávající přirozený sociální řád a demokratický systém.
Politický vývoj homosexuality v homoaktivismus popsal nejlíp kanadský novinář Mark Steyn takto: „Homosexualita se nejprve vnímala jako obyčejný čin, tedy osobní volba. Pak se povýšila na neměnitelnou a biologicky či geneticky danou součást osobnosti. Dnes se z ní stala politická identita bojující za práva menšiny a podporující boj jiných menšin. Proti většině a zavedenému civilizačnímu řádu.“
Civilizační příspěvek kreativních homosexuálů je hlavním argumentem pro už přes půl století ve všech demokratických zemích platící legalizaci homosexuality. Těžko by se asi také odmítal argument ekologický, že současný nárůst homosexuality je vhodný a nenásilný způsob, jakým planeta (příroda, Bůh) omezuje populační explozi.
Na obhajobu homosexuálního manželství by se však muselo přidat něco navíc.
Tím hlavním a okamžitě každému srozumitelným argumentem je veřejné zdraví. Homosexuálové mají několikanásobně větší sklony k promiskuitě než heterosexuálové. Ta taky byla hlavní příčinou exploze AIDS v 80. letech, jejíž míra smrtelnosti nakonec dohnala alespoň ty život milující k monogamnějším vztahům. Z tohoto hlediska je tedy na místě vítat jakékoli zákonné opatření posilující a zvýhodňující homosexuální vztahy monogamní a dlouhodobé.
Klasickým příkladem pro preferování monogamie byli dva ředitelé londýnského divadla, kde jsem v 70. letech pracoval jako provozní. Oba homosexuálové, ale nápadně odlišného stylu. Administrativní ředitel jménem Donald byl stále se usmívající kliďas, jen s mírně znatelnou „teploušskou“ gestikulací a hlasovou modulací, nikdy s nikým v konfliktu, vždy schopen brát všecko se suchým anglickým humorem. Žil už léta v monogamním vztahu s hnědým hezounem z Mauritia. Umělecký ředitel a geniální režisér jménem Frank byl roztěkaná buzna bez jakýchkoli na první pohled znatelných „teploušských“ znaků, zato ale trvale nadržený a kdekoho v divadle obtěžující.
Donald se bez úhony dožil penze. Frank umřel před ní na Aids. S ním umřelo i několik kolosálně talentovaných mladých herců, než se z nich stačily stát hvězdy. Nejznámější byl Ian Charleson, který hrál toho skotského běžce ve filmu „Chariots of Fire“. Čekala ho jedna z nejslibnějších hereckých kariér. Zemřel krátce po třicítce.
Takže homosexuální monogamie by mohla být záchrana mladých talentů.
Další často slýchané argumenty pro homosexuální manželství včetně adopce dětí jsou tyto:
Stejnopohlavní svazky najdeme v historických precedentech.
Zákazy původu náboženského jsou v naší sekulární době nerelevantní a heterosexuální monogamní manželství je jen jednou z mnoha variant pohlavního soužití. Ostatně i v samotné Bibli nacházíme příběhy naznačující homosexuální vztahy.
Stejnopohlavní sňatky jsou už uzákoněné ve většině západních zemí, které jsou naším vzorem.
Uzákonění stejnopohlavního manželství jen vyrovná občanská práva a nijak nepoškodí manželství heterosexuální.
Pocvičí nás k všeobecné větší otevřenosti a toleranci odlišností.
Pro děti je zdravější laskavý pár rodičů homosexuálních než nelaskavý pár heterosexuálních nebo děcák
Prakticky všechny oficiální asociace lékařů, sociologů a psychologů ujišťují, že psychická vyrovnanost či nevyrovnanost dětí vyrůstajících v homosexuálních manželstvích se nijak neliší od dětí z manželství heterosexuálních. Vycházejí z „Technické zprávy“ americké pediatrické akademie (AAP) z roku 2002 tvrdící toto: „Sílící soubor vědecké literatury demonstruje, že děti vyrůstající s jedním nebo dvěma homosexuálními rodiči fungují emočně, kognitivně, sociálně a sexuálně stejně jako děti rodičů heterosexuálních.“
Podle těchto odborníků jediné trauma, s nímž se musí děti vyrovnávat navíc, je šikana nebo posměch spolužáků. To však nijak nesouvisí se sexualitou rodičů, nýbrž s bigotností společnosti, a může naopak šikanované děti posílit v pěstování tolerance a obraně odlišností. A řešením je převýchova společnosti.
Jenže ono to není úplně pravda, když se na všechny ty pozitivní argumenty díváme v širších kontextech.
Mezi těmi velmistry umění v dějinách se nenašel nikdo, kdo by homosexualitu propagoval jako rovnoprávnou alternativu a vůbec už ne jako politický námět.
Jediný dobře dokumentovaný případ homosexuálního sňatku historikům skýtá římský císař Nero. Ten ale také jmenoval svého koně senátorem, házel křesťany lvům a zapálil Řím. A byl ostatně bisexuální, oddán i se ženou. Ideální vzor k napodobování.
A ne – opravdu nebyli homosexuálními páry Ježíš a jeho milovaný apoštol John, jak si homoaktivisté rádi vykládají na požehnání náboženské. Ježíš měl svou milovanou Marii Magdalenu, jak vyšlo najevo z evangelií nalezených v Kumranu. Vykládat si vztah heterosexuálního proutníka Davida s kamarádem Jonathanem jako homosexuální je urážkou mužského přátelství.
Ekologický argument s populační explozí by byl věrohodnější, kdyby se planeta (příroda, Bůh) soustředila s tím omezováním víc na krajiny prudkého populačního růstu a míň na krajiny s populací už tak ubývající.
Zdravotní argument pro homosexuální manželství by byl pádnější, kdyby neexistovaly statistiky, že i oddaní homosexuálové se dopouštějí průměrně osmi nevěr ročně (s osmi různými osobami), zatímco oddaní heterosexuálové se s bídou zmůžou na jednu. (Zcela věrné výjimky u obou samozřejmě existují a budiž jim chvála.)
Uzákonění stejnopohlavních sňatků v západních zemích by mohlo inspirovat k otázce, do jaké míry přispělo k celkovému a zrychlujícímu se civilizačnímu ochabnutí Západu.
Neuzákonění stejnopohlavního manželství nijak neomezuje občanská práva homosexuálů, neboť jim neupírá volbu vstupovat nebo nevstupovat do manželství uzákoněného, čili heterosexuálního. Uzákoněné registrované partnerství jim naopak už poskytuje privilegium navíc.
K větší otevřenosti a toleranci odlišností nás homosexuální manželství skutečně pocvičit může (spolu se všemi ostatními politicky korektními vymoženostmi), a to do té míry, že přestaneme vnímat, co nás civilizačně posiluje a co ničí.
Technickou zprávu AAP, z níž vycházejí teorie „zdravosti“ homosexuální adopce dětí, vydal jen osmičlenný výbor bez schválení členstva. Od toho dostal víc protestů než kdy jakýkoli jiný námět. Členka výboru dr. Ellen Perrin později přiznala, že „výzkum je omezený, s početně malými vzorky, nenáhodným výběrem respondentů, úzkým rozsahem socioekonomického a rasového původu, a s nedostatečným následným dlouhodobým studiem“. Čili vylhaný.
Ale uvádí jednu zajímavou statistiku, kterou sám sebe popírá. Děti v rodinách s jedním nebiologickým rodičem jsou až čtyřicetinásobně vystavené fyzickému násilí než děti vychovávané oběma biologickými rodiči. To je statistika z rodin heterosexuálních. Na základě jakých poznatků se lze domnívat, že nebiologičtí rodiče homosexuální jsou laskavější?
Přibližně ve stejnou dobu taky vyšla studie v American Sociological Review vysvětlující, že „je v současné době nemožné rozpoznat rozdíl mezi vlivem sexuální orientace rodiče na děti“, ale zároveň uvádějící dvě zajímavé statistiky. Z dospívajících dětí vychovaných homosexuálními páry 64 % respondentů sdělilo, že tíhnou k homosexuálním vztahům. Tvrzení homoaktivistů, že sexuální orientaci dětí to neovlivňuje, je opět vylhané. Homosexuální adopce tedy zvyšuje počet homosexuálů další generace. Tím popírá dnešní tvrzení homoaktivistů, že homosexualita je biologicky či geneticky daná a neměnitelná. A potvrzuje obavy, že jejím dlouhodobým následkem (ne-li cílem) je postupná likvidace „přírodní“ rodiny - jednoho z hlavních pilířů civilizované společnosti.
Dále: statisticky je prokázána větší míra domácího násilí u párů homosexuálních než heterosexuálních. A v průměru až o 15 let kratší životnost způsobená častějšími sebevraždami, vraždami a smrtelnými onemocněními.
Ale buďme k homosexuálům ohleduplní. Ne všichni mají o uzákonění manželství zájem. Někteří proti němu dokonce silně namítají. Námitky jsou trojí: 1. Homosexuální manželství, jako každé manželství, omezuje svobodu a je popřením homosexuální kultury. 2. Samotná instituce manželství by se měla zrušit, uzákonit by se měly všechny možné vztahy, proto homosexuální manželství je kontraproduktivní. 3. Rodina by měla zůstat tak, jak je, neboť i homosexuálové se rodí ze vztahů heterosexuálních, a její rozklad by vedl k rozkladu civilizace.
Dejme tedy homosexuálům možnost o změně zákona rozhodovat, než s tím budeme zatěžovat parlament. Česko má přibližně 7 milionů voličů. Čtyři procenta z toho je 280 tisíc. Nadpoloviční většina by byla 140 001. Seženou-li tolik podpisů od prokazatelně homosexuálních voličů (bez heterosexuálních aktivistů), měl by se zákon schválit bez další debaty. Neseženou-li, nikdo by jím už neměl ztrácet čas.
Fair?
Alternativa by mohla vypadat takto: Schvalme jim všechno a počkejme pár desítek let, než to po svém vyřeší islám. S jeho nadvládou může Evropa počítat dřív, než si představuje, jestli nepřestane marnit čas takovýmito nesmysly.
Převzato z časopisu Playboy
Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.