Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Máš pravdu. Čteme, ale ty čteš pozorněji.

Ovšem přemýšlím, jak může vláda zajistit osobní bezpečnost, nemá-li pod kontrolou národní.

Připadá mi to trochu jako říct, že je důležitější zajistit každé rybě vodu, než snažit se udržovat rybník.

Tak teď si přesně vystihnul podstatu toho rozporu!

Když ohrozíš národní bezpečnost, pak současně ohrozíš bezpečí velmi velkého množství jednotlivců... Myslím si ale, že papež chtěl říci také (nebo především?) toto:

"Bezpečí konkrétního člověka (bližního), který teď a tady stojí přede mnou, bezbranný a zranitelný, je důležitější než odvrácení jakési potenciální budoucí hrozby, která neadresně směřuje k širšímu kolektivu (národu?)"

To je ten křesťanský morální impetiv, který nám zapovídá zabít nemluvě (viz. Dostojevskij) ve jménu" dobra lidstva". Ani já tento imperativ neodmítám, a proto papeži jeho postoj ani nevyčítám. Jenže v žádném případě bych nechtěl, aby takto uvažoval můj ministr vnitra!

"morální imperativ"

... a "zabít nemluvně"..

I já s tím souhlasím. Jiný úkol stojí před křesťanem, člověkem, prostě jednotlivcem, jiný stojí před tím ministrem vnitra.

Samozřejmě v pozici ministra vnitra se střetává obojí a zjednodušeně řečeno (v životě je to propletenější) záleží na tom, jestli je zrovna v práci, nebo doma. A nebo mé oblíbené "císařovo císaři, božího Bohu".

To obrovské téma, které se skrývá v tvé poslední větě někdy v klidu probereme! Chtěl bych Ti v této věci trochu oponovat...

A pokud jde o toho ministra vnitra, všimni si, že ten náš postoj je velmi pragmatický, utilitární: my vlastně volbou politické reprezentace na ni delegujeme nejen jakési rozhodovací pravomoci, ale také na ty politiky přesouváme skličující povinnost páchat různá svinstva, kterých se sami štítíme. A ještě se pak můžeme nad těmi jejich svinstvy pohoršovat

P.S. Tu "Nahou opici" od pana Desmonda Morrise si za každou cenu přečti, je to zdrcující facka etologa kulturním antropologům! Pochopitelně trochu jednostranná, jako každá facka :-)

S jednostranností počítám a cítím se dost stabilní, abych facku ustál :-).

Nevnímám to tak, že na vládu delegujeme povinnost páchat věci, jichž se sami štítíme. Přemýšlím o tom už asi týden skoro v kuse. Takže mám myšlenek na román, ne na příspěvek :-).

Tak jen nakousnu z jedné strany, jestli se mi to povede, navíc zkusím stranu, kterou tolik promyšlenou nemám - proto je šance, že to bude krátké, ale zase ne tak promyšlené...

Jsi řidič tramvaje, máš zpoždění a musíš dodržovat jízdní řád. K zastávce se ze všech sil belhá babička, mávající na tebe, abys na ní počkal. Máš nějaký prostor, třeba to doženeš na nábřeží... A jejda, dvacet metrů za tou babičkou se belhá další, ještě zuboženější. A matka s kočárkem na poslední chvíli přebíhá mezi projíždějícími auty... Musíš řešit dilema. Jiné třeba v Čechách, jiné v Japonsku.

A teď jsi nějaký analytik dopravních podniků a vymýšlíš optimální trasy tramvají (vymýšlím si, nemám zkušenosti). Změníš tramvajové linky, takže jsou prokazatelně optimálnější. Časově, nákladově, organizačně... A šesti nebohým stařenkám, které jsi nikdy neviděl a nikdy je neuvidíš, zkomplikuješ cestu za vnoučaty, protože najednou budou muset dvakrát přesedat a na druhém přesedání dvacet minut čekat na zastávce... Ublížil jsi těm stařenkám?

Role politika není moc jiná. Policista je řekněme bližší tomu tramvajákovi, politik tomu analytikovi (nebo jak jim v DP říkají). Tahle dilemata mají zaměstnanci, zodpovědní svému zaměstnavateli (tramvajáci), stejně jako zaměstnavatelé, kteří mají na starosti prosperitu podniku.

Já nic promyšleného nemám, toto je jen bezprostřední reakce: myslím. že je to vše stále ten stejný problém, který je v tom výroku papeže.

V bezchybném světe dilema tramvajáka ani analytika - plánovače nikdy nevznikne: můžeš plánovat jen přechod od dobrého k ještě lepšímu :-) V reálném světě ale žádný člověk, který bytostně prožívá muka těch babiček, nedělá tramvajáka. A když ztrácíš spánek kvůli kolaterální škodám svých jinak veleprospěšných plánů, nemůžeš být plánovačem. Máme svobodu volby! A snažíme se vždy zaujmout místo, eticky pro nás snesitelné. Když nechceš vykonávat funkci kata, nepřihlásíš se do výběrového řízení! Papež Ti říká - je nesmysl řešit etický problém tak, že se na něj díváš z povzdálí, jako chladný a nezůčastněný pozorovatel.. Hle, člověk, který stojí přímo na tvém prahu - má hlad a žízeň! Zaženeš ho? Nedostal ses do této situace, (nutnost volby) protože si sám zvolil své místo, na kterém stojíš? Analytiku? Řidiči tramvaje?

Papež si myslí, že když každý jednotlivec ve společnosti začne uvažovat tímto způsobem a řešit problémy bezprostředně potřebných ve svém okolí na úkor abstraktního dobra, svět se změní k lepšímu. Anebo taky to může vést (dodávám) i k oné volbě kata, který má na svou funkci žaludek a konec konců, sám se přihlásil... Proč se pak vlastně divíme, že námi zvolení prezidenti jsou nedokonalí?

Přemýšlím o tom hodně, ale když jsem napsal, že něco mám promyšlené, tak to nebyla pravda...

V reálném životě tváří v tvář - to je oblast, kde podle mě platí křesťanské poučky. Resp. já si je zvolil jako inspiraci a vodítko a v tomto rozměru jedině podle mě mohou fungovat.

I tady ovšem máš situace, kdy volíš. Našel jsem jednou v mrazu před barákem zfetovaného mladíka - cizince - v úplně mokrém oblečení. Schopného jakési komunikace a uvažování, tedy nikoliv bezmocného, v bezprostředním ohrožení života. A doma žena s miminkem. Vzal jsem ho do předsíně, dal mu suché oblečení, zeptal se ho, jestli chce někam zavolat a když odmítl, poslal ho strávit noc na nádraží.

Bylo to "dobré"? Nebo "špatné"? Splnil jsem, co říká papež, nebo udělal pravý opak?

A jinak souhlasím, že je otázkou svobodné volby, zda se budu ucházet o roli kata.

Splnil...

Zajímavé - zatímco jiní vyznávají své hříchy, ty se přiznáváš k dobrým skutkům. Dokážeš si představit společnost, ve které by to fungovalo institucionálně, místo zpovědi, každou neděli - a místo kněze by nějaký typově Ivan Bartoš poslouchal přiznání svých Krausových, že v týdnu udělali i něco dobrého?