Dějiny jsou plné nesympatických postav nevalného charakteru, které změnily tok událostí směrem k dobru. Někdy to je následkem pokání a morálního osvícení, jindy paradoxně projevem právě oné charakterové nevalnosti, ještě jindy nějakou setrvačností poháněnou osudem, kterou taková postava bezděky odstartovala. Bible se jejich příběhy hemží, stejně jako řecké drama a legendy. Idealisté, romantici a utopisté se dopouštějí osudového omylu, často s tragickými následky, když věří, že zachráncem dobra nejen může, nýbrž i smí a musí být jen člověk křišťálově čistý a za všech okolností dokonale morální.

Terčem jednoho takového omylu je Donald Trump. Sebestředný narcis par excellence, s nekultivovaným projevem v řeči slovní i gestové, s tónem hlasu každou slabikou prozrazující sebeobdiv a sebelásku, s bradou předsunutou pýchou nad vlastní genialitou. Ale byl to on, kdo dokázal probudit sebevědomí a politickou intuici rozeznávání dobra od zla u těch nejprostších a nejjednodušších Američanů, jimž Hillary Clintonová tak arogantně a nafoukaně říkala „despicables“ a „deplorables“, čemuž v češtině asi nejspíš odpovídá staré české komunistické označení politických odpůrců slovem „zatracenci“.

Ti – a ještě taky pár kultivovaných konzervativců schopných oddělit personu od jejích konkrétních činů – z něho udělali nepravděpodobného a netradičního prezidenta, který v té chvíli jako jediná vlivná osobnost v sobě našel tu troufalost hrábnout do bahna onoho „hlubokého státu“ totalitně myslících byrokratů a neomarxistických revolucionářů nasazovaných do mocenských pozic nenápadně za Obamovy „fundamentální transformace Ameriky“, zašpinit si jím ruce a vytáhnout je na světlo.

Bylo to jako hrábnutí klackem do hnízda chřestýšů syčících a prskajících jed nenávisti ke všemu, co dělalo Ameriku výjimečným národem, který třikrát v jednom století zachránil svět před zničením agresivními totalitami. Amerika univerzitně vzdělaných, vlivných a mocichtivých vrstev se ukázala být omámená ideologií neomarxistického „dlouhého pochodu institucemi“ a náměsíčně pochodovala do nové totality, odkud by tentokrát už nebylo kam prchat.

Díky Trumpovi a anti-trumpovské hysterii psychiatricky pojmenované „Trump Derangement Sydrome“ čili syndrom zešílení z Trumpa vyšlo najevo, jak hustě totalitními choutkami a manýrami prorostlá je Demokratická strana a jaký civilizační pád, jakou sociální anarchii a jaký kolaps mezinárodní prestiže její vláda způsobuje. Kdyby Trump nevykonal nic jiného, jen už toto hrábnutí do bahna by mu mělo vysloužit metál hrdinů. Jenže on toho dokázal víc. Kromě posílení domácí ekonomiky zmiňme i ten do té doby nepředstavitelný zázrak spřátelení významných arabských zemí s Izraelem.

Biden a vládnoucí Demokraté stačili za dva roky Ameriku zhroutit do stavu dříve nepředstavitelného. Cenzura médií včetně internetu. Otevřené hranice s pětimilionovou armádou ilegálních imigrantů. Degradace policie a nárůst kriminality. Útoky na křesťanství a podpora islamizace. Nová exploze antisemitismu. Anarchistické výtržnosti spolků jako Antifa a Black Lives Matter. Bezpečnostní instituce jako FBI jednající s občany ve stylu StB. Růst nezaměstnanosti. Propagace LBGTQA+ ve školách. Aktivní nábor LGBTQA+ do armády, „jejíž diverzita je naše síla“, slovy Bidenovými. Transgenderové operace dětí. Potraty povolené až téměř do narození. A nade vším ten ostudný potupný úprk z Afghánistánu.

A tak se konzervativci těšili, a levičáci se obávali, obrovského „republikánského tsunami“ v kongresových volbách, které by Bidenovo masakrování Ameriky zastavilo. A ono se k překvapení všech nekoná. Jen mírný posun k nepatrné většině v Kongresu. A Trumpovo obviňování kdekoho z kdečeho, včetně své krásné paní za radu, která nevyšla.

A taky konečně vážně míněné úvahy konzervativních politologů a publicistů, zda ten téměř neúspěch Republikánů po vší té demokratické devastaci nezpůsobil ten Trumpův narcismus. Zda by Trump neměl předat štafetu prezidentského kandidátství stejně politicky proamerickému konzervativnímu, ale kultivovaně působícímu DeSantisovi, který umí vyhrávat volby tak, že na Floridě porazil Demokraty o dvacet procent.

Že Trump svou užitečnou a jedinečnou roli sehrál a odehrál, a na další mu chybí pára, ukázal podlým popíchnutím De Santise, co všechno že na něho má, nad čím by jeho žena třeštila oči. Stal se mu tak z politického spojence osobním nepřítelem. A to, řečeno poamericku, už není „prezidentský materiál“. DeSantis do Bíleho Domu, se už začíná ozývat.

A mě vždycky pobaví, když se naplňuje něco, co jsem předvídal dávno před ostatními. Trump ať jde z politiky do mediálního byznysu podpořit ohroženou svobodu slova, DeSantis do Bílého Domu, jsem psal hned po Bidenově volebním vítězství, ať už bylo poctivé nebo vyšvindlované.

O panoptiku českých prezidentských narcisů ať vypráví někdo jiný, komu na nich záleží.

Převzato z Odkaz

Kurasovy knihy najdete třeba zde: Odkaz
Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/