Na tyhle svoje zásluhy jsem už málem zapomněl a historie by byla o to chudší. Takže bylo to takto: Koncem září 1997 mě britské Ministerstvo obrany angažovalo na týdenní tlumočení vojenského školení pro pozvané české důstojníky připravované na plánovaný vstup do NATO, píše Benjamin Kuras.

Byli vybíráni podle kódu „od majora dolů“, jako víceméně spolehlivá pojistka, aby mezi nimi nebylo zbytečně moc kovaných komunistů nepřeškolitelných na obranu kapitalismu. Bylo jich něco přes dvacet, vesměs třicátníci, s několika málo čtyřicátníky a pozdními dvacátníky. Reprezentovali všechny zbraně: od motostřelců přes tankisty a dělostřelce po letce a výsadkáře. Někteří mě znali z novin a udělalo jim radost, když jsem jim daroval tehdy zrovna nedávno vydaný výtisk knížky Anglie je na houby.

Anglické remízky

Vedle teoretického školení v londýnských učebnách ministerstva se jezdilo po různých posádkách, hangárech, zbrojírnách, střelnicích a cvičácích. Při prohlídce cvičáku vyprošťování vozidel, kde se střídaly písečné plácky s remízky smíšeného stromoví s větším lesem v pozadí, při přesunu od uvízlého tanku k uvízlému obrněnému vozu najednou vidím, jak čeští důstojníci sahají do kapes, vytahují plastové pytlíky a kapesní nože a poklekávají u remízku s výkřiky jako „tývole, tolik hub na jednom plácku jsem ještě neviděl“. Začali pobíhat od remízku k remízku a do čtvrt hodiny měli pytlíky plné hřibů, kozáků, klouzků, růžovek, ryzců, holubinek.

„Co blbnou?“, zeptal se mě velitel školení major Adrian Clarke. A mně se vybavil nedávno v nějakém českém časopise vyšlý kreslený vtip se Švejkem a titulkem „NATO těš se, přichází český voják“. „Jo, kamaráde,“ jal jsem se Adrianovi vysvětlovat (to už jsme se po čtyřech dnech oslovovali křestními jmény, tedy jako by tykali), „tohle je český národní sport, tady si dáme na chvilku pohov, než to skončí.“ Měl jsem sice nutkání se k nim přidat, ale jednak jsem neměl pytlík a nůž, a jednak jsem byl placen za tlumočení, a ne za sbírání hub. „Tak fajn, to bude asi na dýl, „ povídá major a zapálil si cigaretu.

„Jestli tomu dobře rozumím, sbírají houby. Co s nimi budou dělat? „Dnes nám je ukuchtí k večeři,“ hádal jsem, protože mě nenapadlo nic pravděpodobnějšího. „To jako k jídlu? – „Jestli nás pustíte do kuchyně. – „Jak nás? – „Já na ně dohlídnu. Ty můžeš koukat. – „Vždyť pro ně máme kompletní večeři. – „To bude jako předkrm.“

Zbytek odpoledního školení čeští důstojníci strávili chozením po cvičáku obtěžkáni – no, muselo to být k deseti kilům. Vrátili jsme se do kasáren, prošli do kuchyně barem, kde posedávali a postávali angličtí důstojníci a civěli na nás, jako co divného že se to děje.

Smaženice

„Smíme si tu udělat houby?“, ptám se kuchaře, který mně odpovídá skotským akcentem. „Jasně. To znám ze Skotska. Přidáváme je k jelenímu. Tady máte olej, cibuli, česnek, pepř, sůl, tymián. Jinak večeře se podává v sedm.“

Naskládal nám to vedle hořáků a odešel do baru. Češi vzali obrovský hrnec a dali se do kuchtění. „Pozveme na to všechny ty Anglány, co sedí u baru. Jako předkrm před večeří.“

Zašel jsem zpět do baru a britským důstojníkům sdělil, že by si čeští důstojníci pokládali za čest, kdyby s nimi ochutnali vyhlášenou národní lahůdku, houbovou smaženici. Jako předkrm o půl sedmé. „Jasně, na to se těšíme, už se nemůžeme dočkat“, pokyvovali. Vrátil jsem se do kuchyně mrknout na smaženicový průběh.

„Hotovo, jděte je zavolat,“ pobízejí mě po chvíli kuchtící důstojníci.

Bar se mezitím úplně vyprázdnil. Angličtí důstojníci zmizeli. Všichni do jednoho. Někam ven. Do neviditelna. Představil jsem si jejich děs, že je exkomunistická armáda přijela otrávit. „To je od nich kurňa nezdvořilé,“ postěžoval si jeden český důstojník, když jsem to Čechům oznámil. „No co, aspoň si to sežerem všecko sami,“ povídá druhý.

Kuchař nám rozdal talířky a vidličky, my jsme zasedli a dali se do jedení. K mému překvapení se k nám s klidem a důvěrou přidal náš civilní průvodce úředník ministerstva a nandal si plný talířek. „Armáda se z těch hub podělala strachem, jak to že vy ne?“ ptám se ho. „Všiml jsem si, že jste těm Čechům daroval houbařskou knížku s vaším jménem. Tak mě napadlo, že asi houbám rozumíte a nenecháte je coby loajální britský občan otrávit českou armádu.“

Teprve teď mně došla ta komická zápletka. Česká armáda přepadla Británii, aby otrávila její armádu houbami. Jen co Češi dojedli, všichni Britové se přitrousili do jídelny k normální večeři, jako by se nic nedělo, bez jediného slova vysvětlení, omluvy, nebo pohrdání. Po večeři Čechy vyzvali k pivnímu závodu. Pilo se z pětilitrových baněk s dlouhým sosákem, podobných laboratorním křivulím. Na tom si Češi zahojili všechno to ponížení a s velkým řehotem upili Anglány pod stůl.

„Všichni ještě žijete?“, vítá mě ráno na snídani Major Clarke. „Jasně. A já ti to sem budu ode dneška jezdit vysbírávat. Smí se to ve vojenském území?“ – „Když se tu nestřílí. To poznáš podle praporků u všech vstupů. Červený – střílí, žlutý – nestřílí. Ale nikdo nám sem nechodí, ani venčit psy. Kdyby se tě někdo na něco ptal, že jsem ti to dovolil já. Tobě to vážně chutná?“ – „Můžu se po tom umlátit.“

A rostly vždycky

Od té doby jsem odtamtud odvážíval až 40 kilo hub nasbíraných za jeden den. Na jedné mýtince jsem nacházíval žlutý koberec klouzků. V jednom lesíku sotva 50krát 50 metrů se hnědáky suchohřiby daly pomalu sbírat hráběmi. V druhém podobně velkém svítila stovka bedel. O pár týdnů později na stejném místě stovka čirůvek fialových. Polovinou jsem zásoboval čtyři spřátelené italské restaurace. Zbylou polovinou jsem krmil anglické kamarády, kteří by se sami hub v lese strachem nedotkli, ale mnou kulinárně upravených si užívali do slintání blahem.

Kulajda z babek. Smaženice hřibová. Omeleta holubinková. Oranžovo-zelená dušenice ryzcovo-cukínová. Grilovaná hřibová hlava pročesnekovaná a gratinovaná chedarem roztaveným do křupava. Obalované klouzkové řízky. Růžovky a bedly pomalu dušené na másle. Hříbky na smetaně s ňoky. Hříbky zapékané na francouzské brambory.

Rok, co rok, podzim, co podzim. Čirůvky fialové až do prosince. A nakonec po nočních mrazech ještě malá, ale hojná šťavnatka pomrazka, s česnekem a oreganem jako znamenitý doprovod špaget. Celou tu dobu sám, nebo se dvěma pečlivě zvolenými až vyvolenými kamarády udržujícími loviště v tajnosti. Nikdo jiný nevěděl, že ve vojenském prostoru se to smí, když nevlaje červený praporek. Vojáci na cvičáku, kteří viděli, jak se kamarádím s majorem, mě už znali a vesele zdravívali. „Támhle rostou!“

Po mnoha letech, za jednoho deštivého dne, jsem tam najednou potkal párek asi padesátníků a dal jsem se s nimi do řeči. K mému velkému překvapení to byli Angličané. Prý členové mykologického klubu. Byli tu poprvé. A moc si to pochvalovali.

„Já už sem chodím deset let,“ pochlubil jsem se jim. „Mám to dovoleno od kamaráda velitele posádky.“ „Tak to se moc omlouváme. Smíme si tu taky trochu nasbírat?“

„Jasně,“ připadal jsem si náhle jako hrabě, jemuž to celé panství patří. „Ale nikomu o tom moc neříkejte.“

Jestli si myslíte, že vám prozradím, kde to je, čeká vás hluboké zklamání. A snad už se nedivíte, proč NATU, na rozdíl od EU, pořád tak fandím. Nebýt mě, mohli jste vlastenecky uváznout v území nikoho, kořist každého. A bylo by vám to houby platné.

Psáno pro Deník TO

_____________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.