6.12.2022 | Svátek má Mikuláš


BIG BEN: Má Střední Evropa sílu k svrchovanosti?

8.10.2022

Touto otázkou můžeme odstartovat zamyšlení nad novou knížkou českých a slovenských esejí nazvanou jednoduše „Svrchovanost-Zvrchovanosť“, kterou pokládám za nejvýznamnější politologickou publikací tohoto roku. Bude těch otázek víc, protože knížka je tematicky štědrá a ideologicky široká, jak taky naznačuje drobný podtitulek „zprava i zleva“. Přispěl do ní tucet politologů, sociologů, antropologů a ekonomů, jejichž škála ideové a politické příslušnosti sahá od katolického konzervatismu Michala Semína a Jána Čarnogurského po levicový demokratický socialismus Jana Kellera a Ilony Švihlíkové, s klasicky liberálním sociologem Petrem Hamplem a konzervativním antropologem Ivo Budilem mezi nimi. Zredigoval je bývalý diplomat, dnes profesor mezinárodních vztahů Petr Drulák. Rozebírat všechny jejich eseje by vydalo na další knížku, tak se soustředím jen na několik hlavních témat, která je tmelí do společného díla.

Její význam pro mě osobně spočívá mimo jiné i v tom, že navazuje (ať už vědomě či nevědomě) na moje přesvědčení vyslovené před šesti lety v knížce „Poslední naděje civilizace“, že na Střední Evropě možná závisí samotné přežití západní civilizace. Toto přesvědčení, v české publicistice do té doby nepřítomné, jsem sdílel s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, jehož tehdejší churchillovsky spasitelské projevy knížka citovala. Že Orbán na ideji středoevropské záchrany západní civilizace stále trvá, potvrdil na nedávné budapešťské konferenci konzervativních politiků slovy „my konzervativci musíme dobýt Brusel a Washington“.

Na Střední Evropě toto břímě – nebo povinnost – spočívá proto, že má ještě v paměti na vlastní kůži prožité dvě totality, které ji vybavují schopností vnímat včas postupné nastolování další totality, nevnímané západnějšími národy, které si neprožily tu druhou a náměsíčně klopýtají do třetí.

Západní civilizace, k níž se Střední Evropa v roce 1989 nadšeně vrátila, se od té doby změnila v něco iracionálně jiného a hrozivě povědomého, co Středoevropané začínají naplno vnímat teprve se zpožděním, až když to začíná prosakovat k nim domů. Procitání z euforie onoho růžového snu o návratu svobody bolí.

Pod viditelnou hladinu parlamentní demokracie se vplížila další utopická pokrokářská ideologie inženýrství lidských duší, ohlodávající standardní demokracii pomocí nevládních neziskovek, aktivistů různých menšinových „identit“ a „diverzit“, působících jako ideologický dozor, samozvaná cenzura a společenská perzekuce „nesprávně“ myslících. Jejich tlakům a výhrůžkám ustupují demokraticky zvolené vlády, vzdělávací instituce, právní struktury, média, a nakonec i soukromý byznys. Podřizuje politiku globálním cílům elitních spolků, jakým je třeba davoské World Economic Forum s dnes už proslulým „Velkým resetem“. Přeměňuje tak spojenectví rozličných suverénních států v monotematické impérium. Touto ideologií je liberalismus, který historicky vytvořil ze Západu nejúspěšnější civilizaci, ale jenž ji teď rozkládá setrvačností liberalizovat „konstitující složky lidské existence“ (Budil). „Kultura, etnická příslušnost, genderová identita, jazyk či racionalismsus jsou postupně dekonstruovány jako represivní nástroje západního imperialismu. Závěrečnou obětí ´permanentní liberální revoluce´ je lidská přirozenost.“

V ekonomice má liberální ideologie paradoxní následky. Místo aby ji skutečně liberalizovala na nejrůznorodější podnikatelské jednotky, vede ke stále užší monopolizaci a kartelizaci stále menšího počtu konglomerovaných nadnárodních korporací, které svou velikostí a finanční mocí vyřazují z provozu drobné lokální podnikání. Další faktor oslabování národní suverenity.

Kontrast národní suverenity a nadnárodního impéria je jedním ze stěžejních témat eseje Drulákovy, která západní civilizaci pojmenovává „liberální impérium“. Od klasických impérií vzniklých dobyvatelstvím a podmaněním (včetně impéria ruského, jímž byl i SSSR a na něž si hraje i Putin), toto impérium vzniklo „dobrovolným podvolením“ jeho členských států poválečné americké ekonomické a vojenské moci a ochraně. To jim poskytovalo podstatně větší politickou a ekonomickou svobodu než impéria centralizovaná. Dokud v něm nezačaly vznikat centralizační nadnárodní struktury, jakou je EU, a rozvíjet se ekonomická politika, která se stále sílícími regulacemi začíná podobat monopolistické ekonomice socialistické, jejíž negativní dopady mají Středoevropané v živé paměti.

Podřizuje se globálním cílům elitních spolků, jakým je třeba davoské World Economic Forum s dnes už proslulým „Velkým resetem“. Přeměňuje tak spojenectví rozličných suverénních států v monotematické impérium.

K zamaskování svých záměrů si tato plíživá totalita zvolila chlácholivou nálepku „liberální demokracie“. Vytvořila tak politický systém, který politiku oškubal o její potřebné ostny a okleštil ji o všechny „výstřednosti“, které ji dělají tvořivou, nalevo i napravo od uniformního středu. Zrodil se systém stírající rozdíly mezi střídajícími se vládami a parlamentními stranami, jejichž hlavní politické principy se si vzájemně podobají, neboť přijímají ideologii liberalismu. Takto vzniklý centrální maintream se vyhrocuje proti všem odlišným názorům, které nálepkuje jako extrémistické, populistické, až fašistické. Zmizelo politické soupeření mezi klasickou levicí a pravicí a nahrazuje je mnohem vyhraněnější konflikt mezi liberálním globalismem a a konzervaivním lokalismem. Mezi oikofobií a oikofilií, v terminologii Rogera Scrutona. Mezi zájmy nadnárodními a národními. Toto měl Orbán na mysli, když vymyslel název „neliberální demokracie“. Demokracie bez liberálního přívlastku, oproštěná od nadvlády a zásahů globálního progesivismu, který si říká liberální.

Tak se na téže straně barikády k vlastnímu počátečnímu překvapení setkávají někdejší soupeři levicoví a pravicoví, se společnou starostí o ohrožené lokální zájmy. Modelovým vzorkem takového setkání je právě skupina autorů této knížky. „Až zachráníme naši zem, pak si to zase rozdáme,“ slovy Michala Semína na prezentaci knížky. Do té doby umožněme a braňme svobodnou debatu, abychom si ujasnili, co zachraňovat, jak, před čím a s kým. Bez cenzury, bez autocenzury, bez umlčování, bez zesměšňování, bez urážení a bez vulgarizujících nálepek a přezdívek, jakými se dnes veřejná debata hemží. Je to naléhavé proto (vysvětluje Drulák), že na nás přichází série krizí, na něž bychom měli být připraveni, až se dostaví.

Zkusme si ty krize identifikovat.

Krize ekonomická, energetická a „greendealová“ už tvrdě zařezává, s dvoucifernou inflací a nedostatkem energií, jenž hrozí krachem ekonomiky. Způsobila ji ekologická politika EU s odpustkami na CO2, německé zastavení jaderných elektráren a zadlužení států za Covidu. Putinova invaze Ukrajiny, se všemi svými následky, ji už jen znásobila.

Krize mezinárodně politická ohrožuje Západ mocenskými alternativami, jimiž jsou Rusko, Čína a islám. Všechny tři jsou k Západu nepřátelské, a Západ si na nich vypěstoval ekonomickou závislost, která by jej dokázala položit, kdyby se všechny spojily proti němu – jak už se o to pokoušejí.

Krize vnitropolitická, tedy uvnitř západní civilizace, kterou ona liberální setrvačnost a demontáž jejích základních životadárných hodnot a struktur zbavila pudu sebezáchovy. Výjimkou ještě stále jakž takž zůstává právě postkomunistická Střední Evropa. Ta si navíc začíná uvědomovat různé ekonomické a politické fígle, jimiž ji „impérium“ včlenilo do svých struktur, aniž jí poskytlo slibovanou rovnou prosperitu. Středoevropské zklamání začíná přecházet v neurózu, která potřebuje léčit, aby ze strachu z jedné totality nepřešla do totality jiné. My konzervativci ještě věříme v nějakou formu kajícného návratu ke kořenům anticko-biblickým, které západní civilizaci několikrát zachránily nebo obnovily. Antropolog Budil argumentuje, že konzervativní nostalgie je projevem slabé historické paměti, neboť ta historie je plná krutostí, jež klasický liberalismus odstranil. Přijímá úlohu psychiatra:

„Společnost, která je psychologicky a ekonomicky zasažena relativizující liberální agendou, nelze vyléčit rozšířením liberální politiky a už vůbec ne rehabilitací fašismu nebo komunismu. Je třeba formulovat a prosadit nový politický mýtus, jenž by představoval plnohodnotnou alternativu vůči liberánímu programu. Ten musí zvítězit prostřednictvím nosné vize budoucnosti, nikoli reakční negací výdobytků modernity.“

A představuje si Evropu jako protiklad liberální utopie: „členitý svět s hierarchickým systémem ekonomické moci, v němž bude pokračovat tradiční rivalita“.

Ne všem autorům sborníku zároveň se starostí o Střední Evropu leží na srdci i osud celého Západu, jako evropským konzervativcům, včetně Orbána. Někteří vůči „euroatlantickému impériu“ projevují nevraživost, vyslovují přesvědčení o „americkém jhu“ a nevyhnutelnosti jeho krachu. Mnozí sympatizují s ideou nezávislé Střední Evropy od Baltu přes Černomoří po Balkán, takzvaného „Trojmoří“. Její ustavení si Drulák představuje jako „užší rámec středoevropské spolupráce – víc než sousedské sdružení V4, ale méně než nadnárodní celek EU – nezávislý na mocnostech.“

A já mám k autorům – a komukoli dalšímu, kdo by se chtěl přidat k „brainstormingu“ na toto téma – další otázky:

Je „Trojmoří“ proveditelné v nezávislosti na Západu? A jak? Jaké k němu musí vzniknout podmínky, aby se dalo provést? Nebo je jen další utopií, přání otcem myšlenky?

Jaké výhody poskytne oproti pokračujícímu ale podle Budilova receptu upravenému členství v Evropě jako celku?

Jaké instituce založí ke společnému fungování?

Bude schopné se ubránit případnému nepřátelství větších a mocnějších, ať už vojenskému nebo ekonomickému při současném stavu svých branných sil a zbrojního průmyslu, energetiky a ekonomiky obecně?

Jak se bude bránit možné (a za současného stavu migrace téměř nevyhnutelné) islamizaci západních sousedů?

Přijme i Ukrajinu (která o to určitě bude stát), se všemi riziky?

Jaké nastaví záruky, že v seskupení nezíská větší moc nad jinými ta či ona členská země na úkor jiných zemí?

Jakým způsobem bude řešit územní, etické, ekonomické nebo jiné spory mezi členským zeměmi?

Jak by se zachovalo vůči členské zemi, v níž by vznikl skutečně totalitní režim?

Tož včil synci mudrujte, jak se říkávalo na svrchované Moravě.
Knihu vydalo nakladatelství Dauphin a je k dostání zde