Neznalost nebo ignorování tohoto poznatku je kořenem dnešního marasmu české politiky. Skoro by se jen s trochou nadsázky dalo říct, že hlavním viníkem je ta hlavní politická strana prezentující se původně jako „pravicová“, dnes proměněná v cosi ideově bezbřehého, zvaného „liberální demokracie“. Její „liberálnost“ byla zakotvena už ve vlastní definici ODS jako strany „liberálně-konzervativní“. Posun do liberalismu tedy měla zakotven „už ve své DNA“, jak rádo praví dnešní populární klišé.

Spojenectví liberalismu s konzervatismem tehdy dávalo smysl jako silná fronta proti dožívajícímu (a v zákulisí přežívajícímu) komunismu a rodící se nestranické „občanské společnosti“, jakou si představoval Václav Havel. Od momentu formální obnovy parlamentního systému soupeřících stran a volného trhu pro soukromé podnikání se však toto spojení stalo pro demokracii zátěží, jak uvnitř jedné strany soupeřily dva politické proudy, z nichž postupně sílil ten liberální.

Částečně je tím samozřejmě vinen i vývoj demokracie v západní politice, kde liberalismus začínal pohlcovat i strany vnímané jako konzervativní, jakými byli němečtí a italští křesťanští demokraté, francouzští republikáni, nebo britští konzervativci.

Evropský liberalismus, tradičně zakotvený „středopravě“ se přesunul do „středoleva“ a s ním se doleva vychýlilo celé politické spektrum. (Ponecháme stranou americkou terminologii, v níž liberální vždy znamenalo levicový).Tradičnější konzervatismus thatcherovsko-reaganovský byl „překonán“ a jeho vyznavači, jako Nigel Farage v Británii, Geert Wilders v Nizozemsku nebo Matteo Salvini v Itálii (a do jisté míry i Václav Klaus zde), se ocitli onálepkováni jako „populistická krajní pravice“, třebaže ideově a politicky zůstávali na stejné pozici jako dřív.

Českou politickou pravici tedy trochu omlouvá to, že ve svých začátcích pro konzervatismus neviděla nikde živý vzor, který by už nebyl prosáklý liberalismem. Navíc neměla na co navázat, neboť nástup komunismu násilně přerušil vše, co mohlo být v předválečném, převážně liberálním Československu konzervativního. Českému voliči tedy nemohla být nabídnuta varianta konzervatismu neliberalizovaného, takže nevěděl – a dodnes neví – jaký je mezi nimi rozdíl. Jen se začíná občas dočítat, že liberalismus je v krizi, nebo dokonce, že liberalismus je příčinou krize západní civilizace. A taky že konzervativci, a obzvlášť „konzervativci národní“, jsou krajně pravicoví fašistoidní záškodníci ohrožující evropské hodnoty a evropskou demokracii, a ta se jim musí bránit cenzurou jejich dezinformací.

Je tedy na čase si ujasnit, co je liberalismus a co konzervatismus, a kdy je pro demokracii užitečné chovat se liberálně a kdy konzervativně. Naštěstí nám to oba názvy jasně sdělují. Liberalismus liberalizuje (boří nebo demontuje, nebo přinejmenším rozvolňuje zavedené systémy, které vnímá jako restriktivní), konzervatismus konzervuje (snaží se zachránit, co se v minulosti osvědčilo a nač se hodí navázat). Zjednodušeně řečeno, Liberalismus směřuje od něčeho, konzervatismus k něčemu. Oba mají se svým nastavením problém, i když každý jiný.

Jakmile se liberalismus náruživě pustí do liberalizování, neví setrvačností, kdy zastavit, neboť kdyby neliberalizoval, přestal by být liberální. Nezastaví-li ho někdo jiný, liberalizace osvobozující přejde do liberalizace destruktivní, až do fáze, kdy začne likvidovat samotné struktury, základy a principy, které udržují společnost pohromadě, v prosperitě a ve zdravé mysli. Rozštěpí ji na osamělé jednotlivce a názorové bubliny, které spolu nemluví a jedna druhou nesnášejí. Naruší soudržnost, zamlží smysl kolektivní existence a oslabí samotný pud sebezáchovy.

Přesvědčen o své pravdě, prokázané a osvědčené v předchozím bourání restrikcí a tím povýšené na ideologii, vnímá liberalismus námitky a upozornění na rizika pokračujícího bourání jako „neo-totalitní“ útoky na samou podstatu svobody a demokracie. A brání si tu „svou demokracii“ totalitními zákroky, až se – touž setrvačností – mění v novou totalitu.

Nemá smysl mu to vytýkat, nemůže za to, má to holt v té své DNA.

Ale tady máte v kostce popsán stav, do něhož liberalismus dovedl celou západní civilizaci a riskuje její kolaps a zánik. Aby ji konzervatismus mohl ještě vrátit k životu, potřebuje si ujasnit své základní premisy, kde je s liberalismem na štíru. My si to zjednodušíme a usnadníme odkazem na dva evropské myslitele, z jejichž díla liberalismus a konzervatismus pramení.

Do Francie přestěhovaný Švýcar Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) přišel (mezi bohatou tvorbou literární, hudební a pedagogickou) s nápadem, že člověk je od přírody dobrý a svobodný, zlého a nesvobodného z něj dělá společnost. Je to samozřejmě prokazatelný nesmysl: člověk se rodí stoprocentně bezmocný a závislý, tudíž nesvobodný. A kdyby byl přirozeně dobrý, nepotřeboval by vymýšlet žádná etická pravidla jako třeba Desatero. Rousseau tím nastartoval konflikt mezi „dobrým člověkem“ a „zlou společností“. Proti ní je třeba uplatňovat individuální práva a přeměnit ji tak, aby individuální svobodná vůle občanů splynula ve shodnou „obecnou vůli“, v níž by se lidská nátura mohla vrátit do své přirozenosti či přírodnosti, a dala tak vzniknout společnosti, kterou Rousseau nazval „občanská“.

Trochu vágní, ale atraktivně romantické. V tehdejším uspořádání francouzské společnosti, kde téměř všechen majetek vlastnila aristokracie a církev, to by nápad tak chytlavý, že mu vzdělanecká Francie propadla, povýšila Rousseaua na filosofa nade všechny soudobé filosofy, a pustila se do snění o nové společnosti svobodných občanů. Sotva desetiletí po Rousseauově smrti se to snění proměnilo v hromadné vraždění, které pokračovalo i po svržení té „zlé“ společnosti a revolučním vytvoření „dobré“ společnosti, která to své „dobro“ musela bránit dalším hromadným vražděním. To trvalo dohromady sedm let, než je Napoleon přesměroval do zahraničí.

Od té doby máme univerzální lidská práva, ideologii rovnosti, individuálně liberální pohled na společnost, a etiku liberálního individualismu.

Do Anglie přestěhovaný Irčan Edmund Burke (1729-1797) tuto etiku pojmenoval „ethics of vanity“, což bychom si mohli přeložit jako etiku marnivosti, sebestřednosti a prázdnoty. Poučen francouzskou revolucí coby následkem této etiky, snoubené s rovnostářským idealismem povýšeným na ideologii, se pouští do pilného zkoumání alternativních až protichůdných idejí, které by Británii před podobným osudem uchránily.

Začal radou britské aristokracii chovat se méně okázale a arogantně než ta francouzská, a místo toho odpovědněji, uctivěji a štědřeji spolupracovat s národem jako celkem, v němž všechny společenské stavy mají každý svůj účel a úlohu v udržení klidné a prosperující společnosti. My kvitujme s uznáním, že britská aristokracie si v zájmu vlastního přežití jeho radu vzala upřímně k srdci, jak nám mistrně ač trochu kýčovitě předvedl TV seriál Panství Downton. Díky tomu má britská aristokracie dodnes určitý vliv a úctu „plebejců“.

Od smysluplných a potřebných rolí všech společenských stavů Burke přechází k náčrtu dobře fungující společnosti jako rozumně a promyšleně se reformujícího organismu vyrůstajícího z dosavadního vývoje utvářejícího určité tradice. Změny, jsou-li nezbytné, musí být omezené proporčně dle skutečné potřeby, navazovat na existující kontext a zvažovat následky. Platí v tom zdánlivý paradox, že „bez prostředků pro změny nejsou prostředky pro konzervaci“.

Na fungování společnosti nelze uplatňovat vědecky a racionálně přesná pravidla, ta musí vycházet z okolností, kontextu, událostí, emocí, zkušeností a improvizace. Společenská smlouva platí nejen horizontálně, mezi všemi žijícími, ale i vertikálně mezi „generacemi mrtvými, živými, i dosud nenarozenými“. Nastoluje odpovědnost pokračovat v dědictví po předcích a předávat je nepoškozené a třeba i vylepšené potomkům.

Místo práv univerzálních Burke zdůrazňuje práva lokální, z těchto tradic vyrůstající. Místo ideologií, teorií a dogmat nabízí jako stavební kameny politiky kulturní instinkt, historii a jimi vytvořené společné návyky a chování. Něco jako specifický národní charakter.

Odrazuje politiky od vymýšlení ideologií implantovaných zvenčí nebo odvozených z teorií, i kdyby se jevily racionální, blahodárné nebo osvědčené v jiných tradicích. Na srdci mu leží nic menšího, než záchrana britské, ale i evropské společnosti před revoluční destrukcí.

Člověk, ač autonomní individuum, je tvor společenský. Jeho úspěch a pocit štěstí je propojen s úspěchem a pocitem štěstí jeho společnosti. Je tedy v jeho vlastním, a to i sobeckém zájmu být společnosti prospěšný. Společnost mu výměnou musí zaručit fyzické i hmotné bezpečí a právo usilovat o úspěch. Všechny složky společnosti musí dodržovat společenskou smlouvu, zakotvenou v zákonech a institucích, a pěstovat míru soudržnosti, která by je připravovala na společnou obranu v případě společného ohrožení.

Moc s sebou přináší odpovědnost, připomíná Burke politikům. Svoboda každého závisí na dobře organizované společnosti, v níž panuje vzájemná důvěra a spolehlivost, kdy práva musí být vyrovnávána povinnostmi. Jinak se „liberty“ degraduje na „licence“, čili svoboda degeneruje v nevázanost, bezohlednost, anarchii a ztrátu společných pravidel. Svoboda nefunguje bez autority, která ji může zaručovat, všem stejně, a na pravidla dohlížet jako rozhodčí.

Toto by nám od zakladatele konzervatismu mohlo pro začátek stačit. Přidáme si k tomu ještě drobnost, že v 18. století bylo od něho samozřejmé přidat „mírně praktikované náboženství“ jako užitečnou pomůcku pro civilizované fungování společnosti. My ji zde českým ateistům nebudeme vnucovat, konzervatismus může fungovat i bez Boha. Nemůže však fungovat bez některých pravidel jeho autorství připisovaných. Přinejmenším těch, která se týkají práv a povinností. Stačí na ně jen zběžně mrknout, abychom si všimli, že žádná práva bez povinností nemohou existovat. Aby někdo mohl mít nějaké právo, musí někdo jiný mít povinnost mu to právo poskytnout. Neplní-li nikdo povinnosti, nikdo se nedomůže práv. A plníme-li všichni povinnosti, nikdo žádná práva nepotřebuje. Viz takovéto příklady:

Ne právo na život, nýbrž Nezavraždíš. Ne právo na majetek, nýbrž Nepokradeš. Ne právo na manželskou věrnost, nýbrž Nebudeš svádět manželku bližního. Ne právo na ochranu pověsti, nýbrž Nevyřkneš křivé svědectví proti bližnímu. A podobné, jistě je všechny znáte.

Ale aby nám bylo jasno, proč vlastně všechna ta boží šikana a k čemu nám slouží, tak celý ten soubor příkazů v té původní Mojžíšově verzi v Deuteronomiu je předeslán tímto veršem: „Já jsem Hospodin tvůj Bůh, který tě vyvedl z otroctví.“ Chcete-li si mermomocí toho Hospodina odmyslet, zbude vám i tak informace, že svoboda stojí na těchto pravidlech všemi dodržovaných, a jejich nedodržování nás vede do otroctví.

Takže jestli potřebujete jednoduchou jednovětnou definici rozdílu mezi liberalismem a konzervatismem, zkuste toto:

Liberalismus zdůrazňuje práva, konzervatismus povinnosti.

Tož tak nějak podle toho všeho si posuzujte, kdo vás chce konzervovat a kdo liberalizovat, a jak by to s vámi tak či onak mohlo dopadnout, A chcete-li si ještě trochu pohrát s tím „kon“, tak si ke konzervatismu můžete přidat konsistenci, konstrukci, konsolidaci a kontinuitu. K tomu liberalismu by vám vyšlo leda tak (a nic proti němu) libido. No tak dobře, ještě taky libeček do polívky.

Měsíčník TO, 5/25

__________________________________________________________________________________

Repríza vyprodaného představení
HUMOR UMÍRÁ, SEX NÁS PŘEŽIJE

Potlach spisovatele Benjamina Kurase s čtením jeho nejhumornějších textů moderuje producentka a nakladatelka Eva Kaiserová s utopickým záměrem přispět k záchraně jediné humorné civilizace.

Humorista, jehož berou vážně. (The Prague Post)

Čirá inteligentní sranda, po jaké se vám stýská, a úleva od všech stresů. Příslušníci všech ideových bublin se smyslem pro humor vítáni.

Úterý 24. 6. v 18.00

Slovenský dom, Soukenická 3, Praha 1, metro Nám. Republiky

Vstupné 150 Kč.

Vstupenky: Odkaz

Dotazy: kaiserova@jonathanlivingston.cz

A POŠLETE TO DÁL